Historické aspekty vzniku a rozvoje sociální pedagogiky (např. pojetí J. J. Pestalozziho, G. A. Lind­ne­ra, P. Natorpa, I. A. Bláhy)

Sociální pedagogika - aplikované odvětví pedagogiky zabývající se výchovným působením na rizikové (sociálně) a sociálně znevýhodněné skupiny mládeže a dospělých.

Johan Heinrich Pestalozzi (12.1.1746-17.2.1827)- švýcarský pedagog, v osvícenské a humanistické tradici zdůrazňoval názornost, rozvoj myšlení a řeči Ad 2, Historické aspekty

J.J.Pestalozzimu je věnována pozornost v každých dějinách pedagogiky, je interpretován jako tvůrce zvláštního systému elementární a základní výuky.

Jsou badatelé, kteří v něm vidí filozofa a pedagoga zvláštního pečovatelského a charitativního typu, obrovského nadšence a obětavce, který několikrát za život vkládá peníze do svých velmi praktických pedagogických projektů, které měly naučit žebravé, potulné děti, děti bez rodičů a válečné sirotky tomu nejdůležitějšímu, co lidská duše potřebuje, a zároveň naučit je pracovat tak, aby se mohly o sebe postarat. Pestalozzi odvozoval také základní pedagogické směry ve vztahů citových v rodině. Svou teorii společnosti koncipuje na základě lidských vztahů, které nachází v rodině. Pestalozzi přetvořil rousseauovskou (byl jeho žákem) ideu o přirozené výchově po svém.K přirozené podstatě člověka patří schopnost rozvíjet se výchovouPřirozeným prostředím výchovy je rodina s přirozenými vnitřními vztahy

Ve výchovné práci je to jakási neoddělitelnost vychovatele od dětí, jeho celý život s nimi, sdílení s nimi všeho dobrého i zlého. V tom jsou Pestalozziho výchovné pokusy v jeho zařízeních zcela originální.

Pestalozziho hlavní východiska:

Přirozená výchova je výchova ke štěstí tím, že postupně a podle věku uspokojuje přirozené a základní lidské potřeby, nejdříve v rodině, pak vzděláním, pak uplatněním v práci.

Každý má být vzdělán tak, aby byl s to se na své sociální úrovni uživit.

Vychovatel, pedagog, musí být schopen hlubokého citu, vcítění a soucítění s chovanci a velké obětavosti, která se projeví tím, že s nimi žije jejich radosti a starosti i strasti.

Výchova přináší výsledky až v souladu s působením širšího prostředí.

Data:

1768 narozen v Curychu

1774 tisk pojednání AGIS

1777 vybudoval v Neuhofu zemědělskou usedlost

1778 žení se

1779 syn

1781 píše deník o výchově svého syna, opouští myšlenky Roussea

1792 žádá veřejnost o podporu svého ústavu

1793 píše zprávu o stavu ústavu (Hodnověrná zpráva o výchovném ústavu pro chudé děti)

1794 hospodářské těžkosti, zavírá ústav

1792 vydává a přepracovává 4 romány Lienhard a Gertruda

1797 čestným občanem francouzské republiky

1797 vydává pojednání o stanovisku k francouzské revoluci

1825 vyšly“Figury k mému slabikáři, nebo k východiskům mého myšlení“

· vyšly „ Moje bádání o běhu přírody ve vývoji lidského rodu“

· řídí výchovu osiřelých a žebravých dětí ve Stanzu

· líčí v dopisech své působení v ústavu

· učitel elementární školy v Burgdorfu(jeho ústav)

· vydává „ Návod, jak učit děti slabikovat a číst“

„Jak Gertruda učí své děti“

A) píše „Labutí píseň“

1827 umírá

Gustav Adolf Lindner (11.3.1828-16.10.1887)- český pedagog a filozof, stoupenec herbatismu. V pedagogice inspirován zejména Komenským. Je spojován s počátky sociální pedagogiky u nás. První profesor pedagogiky na Karlově univerzitě, přejímá stejně jako Pestalozzi mnohé myšlenky od Natorpa.

Natorp je uváděn jako zakladatel sociální pedagogiky, v jejích počátcích a v mnohém navazoval na Diesterwega (1790-1866), jenž poprvé použil pojmu sociální pedagogika ve svém díle Rukověť vzdělání pro německé učitele.

Všichni ve své podstatě zdůrazňují výchovu k cílům společenským, nikoliv pouze individuální. Výchovu chápou široce a demokraticky jako všelidovou osvětovou činnost.

Herbatismus - souhrn názorů J.F.Herberta, zejména v pedagogice, s velkým vlivem na evropské školství. Od pol. 19 stol.. Stoupenci: Lindner, Exner, Čupr.

Inocenc Arnošt Bláha (28.7.1879-25.4.1960) - český sociolog a filozof, Masarykův žák. Vycházel z pozitivismu, později strukturálního funkcionalismu, rozvíjel zejména konkrétní sociologické disciplíny. Zabývá se sociálně pedagogickými otázkami.

V období první republiky je taktéž přínosem práce St. Velinského: „Individuální základy sociální pedagogiky“ (Brno 1927).

Myšlenkově rovněž přispívají k rozvoji SoP také J.Král, V.Vendyš, J.Hendrich. Je však nutné konstatovat, že u nás neexistovalo žádné samostatné pracoviště ani nevzniklo žádné zásadní dílo věnované sociální pedagogice.

Pokusy nalézt počátky sociální pedagogiky v zemích střední a východní Evropy takřka vždy vedou k odkazům na autory a praktické výchovné proudy a zařízení v Německu, či některých dalších zemích západní Evropy. Jeden z klasických autorů německé sociální pedagogiky Klaus Mollenhauer klade počátky sociální pedagogiky do doby pro nás zdánlivě dávné: osvícenství, německého pietismu a ve státní ekonomice tzv. merkantilismu.

Již období po třicetileté válce se stává pro Evropu zlomovým, přechází se ve všech rovinách a sektorech společenského života k jiné epoše. K epoše, v níž převládne racionalita, úsilí o hospodářská zlepšení a rozvoj až po postupné šíření průmyslové výroby a problémů, které s tím byly spojeny. Takové pojetí společenského života mělo pak také zájem na postupném řešení společenských anomálií. Počátky řešení těchto problémů spadají do Německa a západní Evropy, neboť právě tam se rodily nové poměry hospodářské i nové proudy myšlenkové. I naše územní oblast postupně přebírala bohatství nových proudů odtamtud.

V pojetí Mollenhauerově patří pod pojem sociální pedagogiky jak praxe, tj. jednotlivé druhy pečovatelských, výchovných či ochranných zařízení a společenské iniciativy a činnosti směřující k řešení problémů, tak oblast teoretická, která se stará především o pojmosloví, systém a výzkumné metody (Přadka, 1999).

Formy a způsoby řešení byly rozmanité a v 17., 18. i 19. století především církevní a soukromé. Existoval rovněž velký počet katolických výchovných spolků a spolků občanské dobročinnosti. Nezanedbatelná byla činnost jednotlivců v této oblasti, z nichž snad nejznámějším příkladem je život a dílo švýcarského pedagoga Jana Jindřicha Pestalozziho (1746 - 1827).

Svůj přínos pro výchovnou oblast realizovaly také řády a kongregace. Tak vznikl, zvláště běhen 18. století, systém nejrozmanitějších zařízení zaměřených na péči o děti a mládež v obtížných životních situacích nebo obecně podávajících pomocnou ruku v situacích sociálního, či mravního ohrožení, při nedostatku materiální péče, či při nedostatečnosti výchovy a vzdělání.

Právě tento systém byl pak přenášen i do oblastí na východ od Německa, k nám, do Polska atd.

Počátky české sociální pedagogiky jsou spojovány se jménem G.A. Lindnera (1875, 1883, 1888), prvního profesora katedry pedagogiky na Filozofické fakultě UK v Praze. Význam Lindnera jako pedagoga spočívá:

A) ve snaze poskytnout pedagogice vědecké základy,

B) ve vytvoření institucionální základny pro rozvoj pedagogiky,

C) v úsilí o hledání adekvátních filozofických základů pedagogiky,

D) v nalezení spojení mezi pedagogikou a dalšími společenskými a přírodními vědami,

E) ve snaze o vytvoření základů sociální pedagogiky,

F) ve snaze o zkvalitnění přípravy a vzdělanostní úrovně pedagogů všech stupňů škol (Cach, 1970).

Lindnerovi byly známy sociální problémy doby v níž žil i snahy evropských sociálních a pedagogických reformátorů (Pestalozzi, Fellenberg, Wehrli). V mnoha oblastech předjímá názory významného německého sociálního pedagoga Natorpa (Kraus, 1996) pokládaného za nejvýznamnějšího představitele německé sociální pedagogiky (Natorp, 1889, 1920).

Koncem 19. století vznikají některé samostatné původní práce týkající se sociální pedagogiky. Na přelomu 19. a 20. století dochází k akceleraci sociální pedagogiky a léčebné pedagogiky. Ve 20. století - do druhé světové války - prodělává sociální pedagogika bouřlivý vývoj. Je vyvíjena vědecká snaha předních pedagogů a sociologů o definování sociální pedagogiky jako humanitního interdisciplinárního oboru (Velínský, Bláha, Masaryk, Hendrich, Chlup). Vznikají původní monografie, pedagogické encyklopedie, časopisy, rozvíjí se disciplíny pedagogické, psychologické a sociologické, které se stávají součástí předmětu sociální pedagogiky (pedagogika biologická, pedagogika deskriptivní, pedagogika empirická, pedagogika estetická, pedagogika experimentální, pedagogika filosofická, pedagogika individuální, pedagogika náboženská, morální, normativní, pedagogika obecná, pedagogika speciální, pedagogika zjišťující) (Pecha, 1937), z psychologických disciplín (pedopsychologie, pedopatologie, pedologie) (Neuhofer, 1903), ze sociologických disciplin (sociologie výchovy, kulturní a sociální antropologie).

Významným předělem v historii vývoje předmětu sociální pedagogiky v Čechách se stala monografie Velinského (1927), kterou se pokusil o vymezení oboru a úkolů sociální pedagogiky, a to takto:

G) Základními disciplínami o které se opírá sociální pedagogika je psychologie a sociologie (zejména sociologie výchovy, sociologie školy).

H) Rozvoj dispozic osobnosti, které jsou aktualizovány.

I) Diagnostikování aktuálního stavu vývoje a jeho transformace u konkrétní osobnosti, podněcování vývoje vhodnými metodami.

J) Sledování vývojových etap, stanovení uzlových bodů změn.

K) Systém metod k rozvoji osobnosti:

· metoda zjišťující aktuální stav osobnosti,

· metoda výchovná (terapeutická) - navození změn,

· metoda hodnotící (evaluační) - zjistit, změřit docílenou změnu.

Předmětem sociální pedagogiky dle Velinského je rozvoj všech optimálních dispozic, které doznávají změny pod vlivem sociálního prostředí. Užšími úkoly sociální pedagogiky jsou:

L) zjištění činitelů sociálního původu majících vliv na sociální soužití osobnosti,

M) vyhledání všech činitelů, od kterých se odvíjí chování individua,

N) výsledek rozvoje je navození sociální rovnováhy osobnosti,

O) sociální pedagog má být schopen realizovat aplikovaný výzkum a psychologické experimenty.

Nadějný vývoj sociální pedagogiky byl přerušen druhou světovou válkou a poté politickými vlivy druhé poloviny 20. století. Nutno ocenit v té době ojedinělou aktivitu Chlupa (1948) směřující k vymezení sociální pedagogiky.

Proto jsme dnes svědky dvojí tendence v sociální pedagogice. Ve střední a západní Evropě pronikají prvky humanitní, evoluční, demokraticko - kompromisní, v Rusku prvky sociálně revoluční. Tyto prvky určují jak obsah sociální výchovy, tak také metodu a školskou organizaci, takže pedagogika a výchova na Západě je sociální, v Rusku vysloveně socialistická, třídní, výchova pracujícího lidu (Chlup, 1948).

Změny politického klimatu ke konci šedesátých let umožnily vydání několika monografií, které však nemohly zcela zaplnit mezeru po výpadku sociální pedagogiky z obsahu vzdělávání pedagogů i vymezení koexistence se sociální prací takovým způsobem jako v Evropě.

Galla (1967) systémově uspořádal směry sociologie výchovy a provedl srovnání české sociální pedagogiky do druhé světové války se sociální pedagogikou německou. Zaměřuje sociální pedagogiku na tyto roviny:

P) k objektu výchovy (skupinové působení),

Q) k formám, metodám a podmínkám výchovy (volný čas, mimoškolní výchova, rodina, školské instituce),

R) k cílům výchovy (společenské potřeby, sociální etika, sociální normy),

S) sociální pomoc (specifickým okruhům populace) (Kraus, 1996).

Do této doby zapadá i vydání práce Wroczynského (1968), který českou odbornou veřejnost seznámil s pozicí a rozvojem polské sociální pedagogiky, která je v polském vzdělávacím systému pevně zakotvena. Podle tohoto autora předmět sociální pedagogiky spočívá v rozpoznání činitelů, kteří zabraňují vývoji osobnosti a nalézání prostředků na jejich překonání. Úlohou sociální pedagogiky je měnit, přetvářet prostředí a plánovitá sociální pomoc. Sociální pedagogika při dosahování svých cílů využívá mimo jiné tyto strategické koncepty:

T) profylaxe (neutralizování vlivu činitelů vyvolávající potencionální ohrožení). Rozvíjí se dvěma směry:

ü tlumením aktivit v oblastech vedoucích k potencionálnímu ohrožení,

ü podněcováním aktivit v oblastech sociálně přijatelných a akceptovaných (u vrstevnických skupin, part a pod.),

U) kompenzace (vyrovnávání, vyvažování nedostatků nebo záporných jevů a stavů). Široce je využívána v léčebné pedagogice. V širokém slova smyslu znamená vyrovnávání činitelů, kteří omezují vývoj nebo vyvažování situací, které vznikly nepříznivými vývojovými podmínkami,

V) sociální pedagogika zahrnuje kromě působení v institucích volného času, mimoškolní výchovy, předškolní výchovy i mimoškolní vzdělávání a kulturně osvětovou práci mezi dospělými.

Nejvýznamnější osobností 80. a 90. let 20. století v oblasti sociální pedagogiky byl M. Přadka, který se zabýval vybranými problémy vztahu výchovy a prostředí.

Sociální pedagogika však stále nepatřila k samostatně se rozvíjejícím disciplínám, nestudovala se na žádném typu škol. Kontakty se zahraničím byly omezeny pouze na socialistické státy, mnohé praktické problémy převzala etopedie v rámci speciální pedagogiky od šedesátých let našeho století.

Situace po roce 1989 přinesla zásadní změny i do procesu výchovy a vzdělávání. Sociální pedagogika se etablovala jako samostatná pedagogická disciplína. Pojetí sociální pedagogiky je prezentováno v různé podobě, hledá se a stále upřesňuje vymezení předmětu a obsahu, ujasňují se vztahy k sociologii, pedagogice, psychologii a k sociální práci (Knotová, 1999).