Normativní smlouva

je posledním ze základních pramenů práva. Zpravidla je smlouva právním aktem pouze individuálně závazným. To znamená, že dva nebo více subjektů si smlouvou upraví svoje vztahy v jedné jediné věci a pro jeden konkrétní případ. Nemají tedy obecně závazný charakter.

Pramenem práva se smlouva stává tehdy, když subjekty v ní upraví závazně celou skupinu právních vztahů do budoucna - bude platit pro blíže neurčený počet, pro všechny tyto vztahy. pak má obecně závazný charakter a stává se pramenem práva.

Normativní smlouva je nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva.

Český právní řád je založen na normativních právních aktech, uznává však i jeden případ normativní smlouvy - kolektivní smlouvu mezi odbory a zaměstnavatelem.

Kromě uvedených základních pramenů práva se v některých právních kulturách mohou okrajově projevit i jiné druhy pramenů, např.:

obecné zásady právní - ty se většinou vyskytují v nenormativním významu jako interpretační pravidla. pramenem práva jsou jen výjimečně, jsou-li jako pramen práva výslovně označeny (v rakouském občanském zákoníku byly takto označeny „přirozené zásady právní„)

přirozená spravedlnost - což je institut anglického práva a představoval soustavu právních zásad, podle nichž angličtí soudci korigovali rozhodnutí domorodých soudců v Africe - např. nikdo nemůže být soudcem ve své věci, rozhodnutí mají být rozumně odůvodněna, trest má být přiměřený ap. Pramen práva precedenčního v Anglii - Soudce, který rozhoduje dosud neřešený případ, rozhoduje podle zásad spravedlnosti a rozumu jak je chápe on sám. Prvky ekvity jsou praktické, např. i v rozhodčím řízení, zejména v obchodní arbitráži.

právní literatura - má na tvorbu práva velký vliv. V Anglii však jsou některá starší právnická literární díla považována přímo za prameny práva. Právní věda má samozřejmě vliv i na tvorbu práva v kontinentálním evropském systému. Zde však nad právním vlivem převládá vliv politický, což se někdy projevuje v nízké odborné úrovni právnických předpisů a jejich časté změně.

normativní odkazy na mimoprávní chování - právní norma je vždy obecná a je uplatňována na konkrétní skutek, nemůže samozřejmě předvídat všechny možné eventuality. proto zákon často sám odkazuje na mimoprávní pravidla chování např. dobré mravy, dobrá víra, obchodní zvyklosti, pravidla společenského soužití ap. Tato pravidla však nejsou pramenem práva sama o sobě, ale jen v souvislosti s normou, která na ně odkazuje.

Prameny práva subjektivního

Subjektivním právem označujeme možnost subjektu chovat se podle práva a žádat totéž po ostatních. Prameny subjektivního práva se nazývají: „ Právní skutečnosti „

Z některých právních norem vznikají subjektivní práva a povinnosti přímo, aniž by k tomu měla být splněna nějaká další podmínka či okolnost. To se v soukromém právu děje zřídka a výjimečně, např. obecná povinnost nepůsobit nikomu škodu, převod vlastnického práva na základě prezidentských dekretů v roce 1945.

Častěji je vznik subjektivních práv a povinností přímo ze zákona v právu veřejném. Zde norma objektivního práva dává zároveň vzniknout právu subjektivnímu, eventuálně subjektivní povinnosti - např. Listina základních práv a svobod stanoví, že „každý je způsobilý mít práva„- bez dalšího.

Častěji však právní normy stanoví práva a povinnosti obecně a zároveň stanoví podmínky, za kterých určitý konkrétní subjekt nabude oprávnění, eventuálně bude nositelem určité povinnosti obecně předvídaných v zákoně, např. „Z kupní smlouvy vznikne kupujícímu povinnost zaplatit kupní cenu„ - tato povinnost vznikne z kupní smlouvy.

Podmínky, na které zákon váže konkrétní vznik subjektivních práva a povinností v právní normě obecně předvídaných - se nazývají právní skutečnosti.

Právní skutečnost

Je taková skutečnost, která podle zákona samého musí nastat, aby se někdo stal subjektem práv a povinností, které jsou obecně stanoveny v zákoně. Jinak řečeno, je to taková skutečnost, s níž zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Členíme je:

a) Autonomní právní skutečnosti - skutečnosti spočívající ve volní chování lidí, s nímž právní norma spojuje vznik právních následků - nazývají se úkony.

Úkony rozlišujeme na:

- úkony právní = chování, které směřuje k nějakému právem dovolenému následku - např. smlouva, závěť apod.

- úkony protiprávní = chování, které porušuje právo a zpravidla dává vznik právní sankci.

b) Právní skutečnosti na lidské vůli nezávislé - těmi jsou:

- konstitutivní rozhodnutí úředních orgánů, např. rozhodnutí soudu, správního orgánu apod.

- právní události - skutečnosti nespočívající ve volních chování, s nimiž zákon spojuje vznik právních následků: smrt a narození, uplynutí času, požár, povodeň apod.

- jiné v zákoně stanovené skutečnosti - např. nález ztracené věci, odvrácení někomu jinému hrozící škody, hlasování apod.

V právní literatuře se prameny práva rozumějí většinou pouze prameny práva objektivního.