Připomínky

BÍLÁ KNIHA určuje cíle pro první i druhý stupeň vzdělávání (I. "osvojení základní gramotnosti jako nástroje dalšího úspěšného vzdělávání", II. "poskytnout co nejkvalitnější základ všeobecného vzdělávání"), neuvádí však žádný jasný cíl pro předškolní vzdělávání, které v rozporu s požadavky J. A. Komenského není povinné a především za ně odpovídají rodiče (str. 49).

Podle BÍLÉ KNIHY "nikdo nesmí být znevýhodněn nedostatečnou kvalitou vzdělávání, jazykovými bariérami či nevhodnými aspekty výchovy", avšak právě nejzávažnější a nejcitlivější období výchovy a základů vzdělávání má být zcela ponecháno náhodným, neřízeným a laickým vlivům, aniž byl stanoven cíl tohoto vzdělávání.

BÍLÁ KNIHA zjišťuje, že "prvními učiteli dítěte jsou rodiče" a zdůrazňuje jejich odpovědnost za celé předškolní vzdělávání. Je pravda, že společnost poskytuje těmto prvním učitelům dostatečně dlouhou mateřskou dovolenou, dává rodičům, hmotné sociální zajištění, bohatě nabízí léčebnou i zdravotně poradenskou pomoc, ale nikoho nezajímá, jak jsou pro odpovědnou a nezastupitelnou výchovnou a vzdělávací úlohu připravováni "první učitelé" – rodiče. Společnost klidně a trpělivě čeká, jak v různých podmínkách "dozrají" nebo "nedozrají" jednotlivé děti. Je to důsledek "klinického" pojetí vzdělávání z roku 1976, typický zejména pro výchovu jazyka a řeči; řeč, která je nejdůležitějším nástrojem vzdělávání, není u dětí cílevědomě vychovávána a rozvíjena, ale jen dodatečně napravována nebo "léčena".

Domnívám se, že hlavní náplní předškolního vzdělávání v rodinách i předškolských zařízeních by měla být výchova řeči a její rozvíjení. V rodinách je přednostně rozvíjena řeč mateřská (často nářeční, nespisovná, omezená nebo i patlavá); vedle převažující češtiny je to i slovenština, romština, němčina a další jazyky. Úroveň této pro dítě a jeho další vývoj důležité výchovy je velmi rozmanitá; již mezi dvou až čtyřletými dětmi se mohou výjimečně objevit předčasní čtenáři, ovladači počítačů, dobří plavci i jiní "kouzelníci", ale častěji jsou to děti zanedbané a zmatené, patlavé i nemluvící ještě při vstupu do základní školy.

V nepovinných vzdělávacích zařízeních (jesle, mateřské školy, domovy), kam je zařazována jen část dětí předškolního věku, mají být děti s různým a různě kvalitním mateřským jazykem připravovány pro školské vzdělávání v jednotném vyučovacím jazyce. Bez dobré přípravy jazykové a řečové nemůže být splněn požadavek BÍLÉ KNIHY, že "nikdo nesmí být znevýhodněn". Z toho vyplývá, že "druzí učitelé" v jeslích a mateřských školách by měli (všichni nebo většina z nich) rozumět výchově a rozvíjení jazyka a řeči.

Podle BÍLÉ KNIHY "do sféry vzdělávání vstupují i lidé dospělí". Dítě přichází na svět (vstupuje do rodiny) jako nehotová, ale otevřená bytost, jejíž úspěšný nebo neúspěšný rozvoj je plně závislý na připravenosti rodičů jakožto "prvních učitelů". Domnívám se, že výchova k rodičovství by neměla být programem výběrovým, ale obecným a dostupným pro všechny dospělé.

Rodiče vychovávají své děti podle svých zkušeností i nezkušeností, náhodných a nedomyšlených nápadů, ovlivňovaných reklamou a populárními články v časopisech. Nabízí se jim sice pomoc poradenská (dětští lékaři, neurologové, psychiatři, foniatři, psychologové, léčitelé aj.), která bohužel není odborně zaměřena na oblast výchovy a počátečního vzdělávání. Pedagogické poradny by měly být nedílnou součástí předškolních zařízení, pro která by měli být včas doškoleni zkušení a úspěšní učitelé těchto zařízení. Nejdůležitějším úkolem by zde měla být péče o řeč a odhalování příčin opoždění, zmatků a závad ve vývoji jednotlivých dětí.

Klinické pojetí vzdělávání, praktikované v našem školství v posledním čtvrtstoletí, vytlačilo z českých škol Komenského víru ve vzdělavatelnost i těch nejméně talentovaných jednotlivců. Hypotetická a problematická tvrzení, že příčinou téměř všech vývojových odchylek je encefalopatie, minimální a neurologicky neprokazatelné poranění mozku, oslabilo nebo i zcela vytlačilo výchovné úsilí při rozlišování a překonávání zmatků a překážek. Zejména po smrti prof. Miloše Sováka zapomněli jeho žáci na pedagogický význam laterality, na důležitost přirozené výchovy vrozeně levorukých dětí. Xenofobie vůči levorukosti se znovu prosazuje nejen v rodinách, ale také v mnoha odborných poradnách. Zapomíná se, že dyslexiím a jiným zmatkům lze správnou výchovou předcházet.

Podle výzkumů odborníků se i dnes, jako v době kamenné, rodí stejný počet levorukých jako pravorukých dětí. Soustavné kultovní potlačování levorukosti ve vývoji lidstva má svůj odraz i ve vývoji jednotlivců. Rodiče vychovávají, dokonce na doporučení lékařů (autorů knih o výchově novorozenců, kojenců, batolat a dětí předškolních), své děti k pravorukosti od prvních úchopů, nabízení hraček, lžičky či pisátka, podávání ruky aj. Právě v prvních dvou až třech letech života je velký počet vrozeně levorukých dětí převychován na v různém stupni obouruké nebo přímo na nepravé praváky, u kterých pak odborníci ve 4-8 letech objevují zachované zbytky leváctví.

Změna vedoucí ruky může u dětí vyvolat zhoršení obratnosti, ale současně ovlivňuje další oblasti v mozku. Vedle celkové neobratnosti se objevují nejrůznější poruchy řečové (zastavení vývoje řeči, artikulační neobratnost, brebtavost, patlavost aj.), citové (nervové přepětí, úzkosti, autismus, mutismus, koktavost aj.), sluchové a zrakové (změny vizu, tupozrakost, šilhavost aj.), zdravotní a vyměšovací (pomočování, nechutenství aj.), zmatky směrové, prostorové a další. To vše je prokazováno dlouhodobými pozorováními a výzkumy. Právě pedagogické poradenství ve spolupráci s rodiči by v budoucnu mělo rozvinout pedagogický výzkum, jehož nedílnou součástí by mohla být také včasná pomoc výchovně ovlivňovaným vrozeně levorukým dětem, aby se předcházelo zmatkům, odchylkám a poruchám v jejich vzdělávání.

© František Synek

Autor je výchovný logoped, učitel elementarista a emeritní odborný asistent Pedagogické fakulty UK.

Bílá kniha

Program Výzva pro deset milionů si klade za cíl vytvoření tzv. Bílé knihy. Proč se používá právě tento výraz? A co vlastně označuje?

V politické terminologii označuje Bílá kniha dlouhodobý programový dokument vlády. Obsahuje koncepční výčet konkrétních opatření vhodných k řešení pojmenovaných problémů v určité oblasti (např. vzdělávání). Bílou knihu zpravidla předkládá buď sám ministr, anebo vláda jako celek. Název Bílá kniha je pro dokumenty tohoto typu používán v zemích Evropské unie a některých dalších zemích (svoji Bílou knihu má už například Slovinsko). Do češtiny byla přeložena Bílá kniha Evropské unie: Vyučování a učení. Cesta k učící se společnosti.

Protože se jedná o významný dokument, určující budoucí podobu vzdělávacího systému, předchází vzniku Bílé knihy tzv. konzultační proces. Konzultační proces mívá zpravidla podobu veřejné diskuse, v jejímž průběhu se k základním otázkám vyjadřuje jak nejširší veřejnost, tak všichni zainteresovaní partneři: učitelé, školy a jejich sdružení, rodiče, žáci, studenti, zaměstnavatelé, odbory, obce, regiony, ostatní orgány státní správy apod. Tento konzultační proces běžně trvá jeden až dva roky. Bílá kniha o vzdělávání je vždy zpracovávána v gesci příslušného ministerstva.

Aby měl konzultační proces smysl, musí se odvíjet od již pojmenovaných problémů. Z tohoto důvodu vznikají nejdříve podkladové dokumenty, tzv. Zelené knihy. Zelené knihy jsou zpracovány na základě hlubokého poznání a diskuse dané oblasti, ale ponechávají některé otázky otevřené. Slouží především k naznačení směru diskuse.

V případě naší republiky byla jako Zelená kniha, vstupní materiál veřejné diskuse, zpracována studie České vzdělání a Evropa. Na definování příčin současného stavu našeho vzdělávacího systému a vypracování vize rozvoje lidských zdrojů pracoval tým předních českých odborníků v rámci programu Phare.

V průběhu konzultačního procesu, po přípravě Zelené knihy, vznikají další podkladové dokumenty, které se detailněji zabývají vybranými částmi problematiky, a do diskuse zároveň vstupují další aternativní či polemické studie. S těmito materiály Vás budeme průběžně seznamovat na těchto stránkách. Kromě toho se s jejich zkrácenými verzemi můžete setkat v bulletinu Výzva pro deset milionů.

Zatímco Zelená kniha obsahuje analýzu situace a částečnou formulaci cílů, Bílá kniha konkrétně definuje nejen cíle, ale také způsoby, jak těchto cílů dosáhnout. Důkladné projednání Bílé knihy ve veřejné diskusi dává možnost vyjádřit se k budoucnosti vzdělávacího systému všem zainteresovaným stranám.

O způsobech, jakými probíhá příprava změn ve vzdělávacích systémech zemí Evropské unie a v jakém časovém horizontu se prognózování a plánování pohybuje, se dozvíte více v materiálu Prognózování v oblasti vzdělávání v Evropské unii

(jedná se o překlad části publikace Forward Planning in Education in the Member States of the European Union, jejíž plná verze je dostupná v angličtině, němčině nebo francouzštině na adrese http://www.eurydice.org/Publication%20List/English%20List.htm)

Vyučování a učení. Cesta k učící se společnosti (Bílá kniha o výchově a vzdělávání)

Překlad publikace Evropské komise White Paper on education and training. Teaching and learning - Towards the learning society (1996).

pracovníků všech stupňů škol (především ředitelů a školních inspektorů).

6.6 Vytvořit právní rámec pro rozvoj vzdělávání

dospělých

Právní rámec vzdělávání dospělých bude vytvořen ve spolupráci MŠMT a dalších státních orgánů, zaměstnavatelů, odborů, obcí a regionů a profesních orgánů, protože zasahuje do řady právních norem. Bude upravovat především otázky: pravomoci a odpovědnosti nejvýznamnějších aktérů rozvoje vzdělávání dospělých (stát, zaměstnavatelé, odbory, obce a regiony, profesní orgány), pravidla financování hlavních součástí vzdělávání dospělých, finanční a nefinanční pobídky pro jeho rozvoj a mechanismy zajišťování kvality, akreditace a certifikace.

Cíl tohoto dokumentu vyhlásili v úvodu Édithy Cresssová a Pádraig Flynn:

Internacionalizace národního hospodářství, informační společnost, vědecký a technologický pokrok - vliv těchto faktorů lze pozorovat každodenně… V tomto rámci výchova a vzdělávání jasně hrají hlavní roli. Jak mohou být pracující vybaveni potřebnými dovednostmi a znalostmi, aby se mohli rychle adaptovat na změny a nové potřeby? Jak mohou jedinci nabýt základních dovedností a kvalit, které jim budou sloužit po jejich celý pracovní život? To jsou otázky kterými se zabývá tento dokument. Jeho úkolem není navrhnout model pro výchovu a vzdělávání. Obsah výuky a výchovně vzdělávací politika jsou vyhrazené členským státům (str. 2-3).

Na začátku tohoto dokumentu nalezneme konstatování, že ”pozice každého člověka ve společnosti bude stále více určována vědomostmi, které si osvojil (zde je zajímavé poznamenat, že dokument se na tomto místě zmiňuje jenom o vědomostech – dovednosti a postoje jsou vynechané). Společnost budoucnosti bude společností, která investuje do vědomostí, společností vyučování a učení, v níž bude každý jedinec budovat svou vlastní kvalifikaci. Jinými slovy společnost, která se učí (str. 5).

Později je v dokumentu rozvinuta zodpovědnost jedince za vlastní rozvoj:

Zaměstnavatelnost jedinců a jejich kapacita adaptovat se, jsou propojené se schopností kombinovat… různé druhy vědomostí a stavět na nich dále. V tomto ohledu se jedinci stávají hlavními strůjci svých vlastních schopností a mohou kombinovat dovednosti nabyté tradičními institucionálními cestami s těmi, kterých nabyli zkušenostmi na pracovišti, a těmi, jež získali osobním vzdělávacím úsilím (str. 32).

Toto téma je později rozvedeno dál:

Výchova a vzdělávání se budou stále více stávat hlavními prostředky sebevědomí, návaznosti, rozvoje a seberealizace. Výchova a vzdělávání, ať již nabyté ve formálním výchovně vzdělávacím systému, na pracovišti, nebo méně formální cestou, jsou pro každého klíčem ke kontrole své vlastní budoucnosti a osobního rozvoje. Výchova a vzdělávání zůstávají jedním z rozhodujících faktorů rovnosti možností… Pro žádného člověka neexistuje jen jediná cesta, kterou by mohl sledovat po celý pracovní život. Každý člověk musí být schopen chopit se svých možností zdokonalování a seberealizace, bez ohledu na svůj sociální původ a profil (str. 16-17). Dokument se potom obrací k věci celoživotního vzdělávání:

Tváří v tvář nezaměstnanosti a technologickým převratům musí jít vzdělávání daleko za rámec začáteční výchovy a vzdělávání, a vyvinout stálou kapacitu pro obnovu technických a odborných dovedností pracujících, založených na solidním, širokém základu vědomost” (str. 18). Dokument věnuje této potřebě značnou pozornost a tvrdí dále:

Tato potřeba solidního a širokého základu vědomostí, která je literární, filozofická, vědecká, technická a praktická, se týká nejenom začáteční výchovy a vzdělávání. Mnohé příklady ukazují, že odborná rekvalifikace pracujících, kteří mají nedostatečné dovednosti nebo kteří jsou vysoce specializovaní… závisí na nabytí tohoto solidního, širokého základu jako předpokladu nových technických dovedností. Při rekvalifikaci musí výchovně vzdělávací instituce pracujícím nejprve dát všeobecný základ, než je mohou připravit pro nové zaměstnání (str. 27). Pokud jde o přístup k výchově a vzdělávání, dokument opakuje názor Výboru regionů Evropské unie ze září 1995: Je otázkou, jak podněcovat spravedlivý přístup k výchově a vzdělávání jak pro muže, tak pro ženy a jak zaručit, aby znevýhodněné skupiny ve společnosti (lidé žijící na venkově, staří lidé, národnostní menšiny a imigranti) se nestaly druhořadými občany, co do možností přístupu k novým technologiím a k možnostem učení.

Komise dále konstatuje, že musí existovat přístup ke vzdělání po celý život, což vyžaduje vybudování pokračujícího vzdělávání (str. 36) a tvrdí: Není mnoho pokroku na tomto poli během posledních let… nerovnost v přístupu k vzdělávání mezi různými typy podniků a skupin pracujících zůstává nadále. To znevýhodňuje zejména nedostatečně kvalifikované pracující. Má to dopad také na ženy, buď pro nedostatečnou reprezentaci ve vyšších manažerských pozicích a v intenzivně technologických sektorech, nebo pro zaměstnanecký status mnohých z nich (například částečné zaměstnání)…Dokument přináší důležitý návrh na systém uznávání nabytých dovedností jako jednoho prvku propagace mobility a celoživotního vzdělávání.

Ve společnosti která se učí, musí mít jedinci možnosti uznání svých základních technických a odborných dovedností, bez ohledu na to, jak jich dosáhli (str. 38). To by vyžadovalo vypracování spolehlivého akreditačního systému. Ti, kdož byli zavrženi formálním systémem výchovy a vzdělávání, by byli povzbuzováni pěstovat ty dovednosti, kterých nabyli. Neznamená to široce založené kvalifikace, nýbrž dovednosti založené na specifickém všeobecném nebo odborném know-how… Tyto částečné dovednosti by také mohli vlastnit ti dospělí, kteří získali nějakou expertizu svých vlastních autodidaktických úsilí… a kteří by mohli být podněcováni k prohloubení těchto dovedností. Akreditace tohoto druhu by ovšem mohla vést k širšímu uznání technických dovedností nabytých na pracovišti, což je dnes ponejvíce hodnoceno jenom pro vnitřní potřeby firmy (str. 34).

Proto dokument navrhuje zřízení ”osobních indexů dovedností”, které by zaznamenávaly, co jejich držitel zná a umí v základních (jazyky, matematika, zákonodárství, informatika, hospodářství atd.), nebo technických a odborných (účetnictví, finance atd.) znalostech. "Tento plán by umožnil okamžité hodnocení jedincovy kvalifikace během celého života, v kontrastu k diplomům, které s postupem času rychleji ztrácejí svou cenu” (str. 8).

Dokument také rozvíjí myšlenky týkající se potřeby sítě pro spolupráci: Adaptování a vylepšování výchovně vzdělávacích systémů musí být posíleno pomocí spolupráce: žádná jiná instituce, škola nebo firma sama o sobě nemůže tvrdit, že jest schopná vyvinout ty dovednosti, kterých je zapotřebí pro dosažení zaměstnavatelnosti… Celkem vzato musíme doufat, že je možné vybudovat spolupráci mezi podniky a výchovně vzdělávacími institucemi… Výzva ke spolupráci mezi výchovně vzdělávacími institucemi a podniky spočívá v přijetí podniků jako rovnocenných partnerů ve vzdělávacím procesu (str. 39).

Dokument dále vyzdvihuje potřebu spolupráce v samotných organizacích: Kroužky pro kvalitu, zkvalitňování pracovních míst, plány spolupráce pracujících s výrobními a marketingovými manažery, to všechno umožnilo pracovním skupinám učit se a vyučovat, a přineslo užitek všem zúčastněným. Tato spolupráce začíná přinášet radikální změny v povaze odborného vzdělávání v podnicích, které se děje stále více na podkladě vzdělávacího plánu, vypracovaného samotnými zaměstnanci a jejich reprezentanty (str. 40).

K otázce financování celoživotního vzdělávání dokument konstatuje: „Částky, které podniky vydávají na rekvalifikaci nebo na učně, jsou pro ně aktivem, stejně jako například výzkumné vybavení. Takové investice by proto měly být daňově rovnoprávné, aniž by to bylo na újmu mobility pracujících” (str. 46). Na jiném místě dokument rozvádí: Je zapotřebí konkrétních opatření, pomocí nichž by podniky a veřejné autority, které učinily podstatnou nehmotnou investici, byly podněcovány k pokračování v tomto trendu. To ale předpokládá změnu v názorech na výdaje na vzdělávání, pokud jde o zdaňování a účetnictví. Proto by mělo být podnikům umožněno investovat hojně do vzdělávání tím, že by část takových investicí byla včleněna do jejich nehmotných aktiv. Zároveň by měly být ku prospěchu těch, kdo si přejí rozšířit své znalosti nebo se vrátit zpět do vzdělávání po dočasném přerušení studia, zřízeny vzdělávací fondy (str. 10-11).

Evropa musí investovat do výchovy a vzdělávání v zájmu zvýšení všeobecné úrovně dovedností pracujících, pomocí základní výchovy a podporou nabývání nových znalostí po celý život. Tato nehmotná investice musí umožnit vyrovnat se s výzvou změn na pracovním trhu, tj. nerovností mezi požadovanými kvalifikacemi, demografickými změnami, růstem aktivity v sektoru služeb a změnami v organizaci a obsahu práce (str. 47-48).