KVALITATIVNÍ VÝZKUM

= uvádí zjištění ve slovní (nečíslené) podobě. Jde tu o sblížení se zkoumanými osobami, o proniknutí do situací, ve kterých vystupují, protože jen tak jim může rozumět a může je popsat.

Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je porozumět člověku. Podle zásad kvalitativního výzkumu je každý člověk anebo skupina lidí jedinečná. Má vlastnosti, kterými se podstatně liší od jiného člověka nebo skupin. Má se zkoumat hlavně holisticky, vcelku.

Výběr osob: výzkumník se zajímá spíše o konkrétní případ. V rámci kvalitativního výzkumu se otevírají problémy, které doposud nebyly v centru zájmu výzkumu.

Při kvantitativním výzkumu výzkumník zkoumané osoby ani nemusí vidět, např. pomocí dotazníku.

Naopak kvantitativní výzkum používá hlavně takové metody, které umožňují být se zkoumanými osobami tváří v tvář např. interview a participační (zúčastněné) pozorování.

Základní pedagogické směry 20. století (pragmatický, neotomistický, marxistický, duchovědný empirický, feministický, postmoderní ad.).

Pedagogické směry – ucelené soubory názorů a koncepcí na výchovu a vzdělávání, vznikající v průběhu historického a kulturního vývoje lidské společnosti vlivem změn politických, sociálních a hospodářských podmínek. S novými filosofickými přístupy a rozvojem vědy dochází k dialogu, resp. ke kritice stávajících pedagogických názorů i výchovné reality. V nově vznikajících směrech se postupně otevírají nové pedagogické problémy, mění se přístupy k řešení a interpretaci výchovných a vzdělávacích otázek.

Pragmatická pg – je pedagogický směr vycházející z pragmatické filozofie, která byla od konce 19.st. do 50 let 20.st. nejrozšířenější v USA. Zakladatelem a nejvýznamějším představitelem je Dewey. Vzdělání chápe jako nástroj řešení problémů, s kterými se člověk setkává v praktickém životě. Vytváří vlastní pojetí, tzv. instrumentalismus. Základním pojmem je zkušenost získaná v individuální praxi. Je třeba si osvojit metody, jak řešit obtíže při získávání zkušenosti, podstatným je rozvoj aktivity dítěte.

Osobní zkušenost poskytuje motivy, rozvíjí zájmy a pomáhá odhalovat a řešit problémy. Na základě této teorie vybudoval Dewey činnou školu, kde je základní projektová metoda.

(Vyučovací metoda v níž jsou žáci vedeni k samostatnému zpracování určitých projektů, praktické činnosti a experimentování. Projekty mohou mít formu integrovaných témat, praktických problémů ze životní reality nebo praktické činnosti vedoucí k vytvoření nějakého výrobku, výtvarného, nebo slovesného produktu.)

Pragmatická pedagogika ovlivnila výchovu a školu v USA a přispěla k její demokratizaci. Ve 20. A 30. Letech se stala jedním z nejlivnějších pg.směrů i v ostatních zemích.

V současné době nastává oživení zájmu o J.Deweye a jeho pedagogiku. U nás měla pragmatická pg. Vliv na reformní hnutí ve školství mezi světovými válkami. Významným představitelem byl V.Příhoda, Deweyův žák.

Marxistická pg. – pg. „nové levice“, radikální teorie výchovy.

Směr pg.teorie, podle níž jsou jevy a procesy edukační reality vykládány bezvýhradně na základě filozofie a ideologických dogmat marxismu (nepřipouštějící námitky). V období 1948 – 1989 byla marxistická pg. U nás jako jediná dovolená a „správná“ verze pedagogické vědy. To způsobovalo vážné škody české pedagogice (zejména izolací od proudů světového pg.výzkumu), jež se projevují dodnes. Podobně tomu bylo i v ostatních bývalých socialistických státech. Nemarxistická pg.věda rozvíjená na Západě byla označována za buržoázní, byla neslučitelná s idejemi marxistické pg. Po r.1989 se u nás přestala uplatňovat, avšak její důkladné kritické zhodnocení, včetně vymezení pozitivních výsledků daného období v historii východoevropské pg, nebylo dosud provedeno.

V zahraničí se neomarxistická pg. Udržuje v pracích některých ekonomicky a sociologicky orientovaných autorů, část tzv. feministických studií, jejichž ústřední zájem se soustřeďuje na problém nerovnosti přístupu ke vzdělávání způsobované třídní diferenciací kapitalistické společnosti /radikální teorie výchovy/

Empirický směr – Na rozdíl od čistě teoretického je založen na zkušenosti, na vlivu prostředí. Zdůrazňuje se velká (až neomezená) schopnost utvářet se učením. V moderní době je tento přístup významně reprezentován klasiky behaviorizmu. Jednostrannost empirismu a jemu protikladného nativismu se pokouší překlenout interakční teorie duševního vývoje.

Dospívá ke konkrétním zjištěním kvantifikovaným způsobem. Používá specifické metody: pozorování, experiment, dotazník aj.

Nativismus – teorie duševního vývoje člověka, považující za rozhodující faktory vývoje vrozené dispozice. Je tak protikladem empirismu.

Tradiční racionalistický nativizmus předpokládal často, že dítě je od „přirozenosti“ dobré, proto nesmí být kaženo výchovou (J.J.Rousseau, L.N.Tolstoj)V moderní době jsou významnými zastánci role vrozených předpokladů vývoje Erikson, Gesell, Chomsky.

Významné podněty získal nativismus z etologie (nauka o vlivu vnějších poměrů na charakter osob a národů) a sociobiologie. Nativistické teorie přispěly k šíření antiautoritativní, liberální výchovy = interakční teorie.

Duchovědná pg – Rozsáhlý a diferencovaný směr pedagogického myšlení 20.stol. (je označován též jako pedagogika kultury, fylozofická pedagogika).

Řadí pedagogiku k vědám duchovním, které (na rozdíl od přírodovědných studijí) studují filozofické a kulturní souvislosti výchovy. Představitelé:Nohl, Spranger, Litt.

Hermeneutická pedagogika – patří do oblasti duchovědné pg,

Zdůrazňuje významnost výkladu (interpretace) a porozumění textům. Věnuje pozornost jak jsou pg.jevy a procesy začleněny v celkovém kulturním, sociálním a jazykovém kontextu a soustřeďuje se na porozumění smyslu a na interpretaci pg.jevů. Hermeneutické metody patří k metodám kvalitativního výzkumu (fenomenologie –způsob zkoumání skutečností, výklad smyslu, kritika matematizujícího přírodovědeckého přístupu ke člověku).

Feministický směr – Početní převaha žen zaměstnaných ve školství v pedagogických profesích. V ČR tvoří ženy 72 % z celkového počtu pracovníků, ve školkách 100%. Méně žen je pouze v SOU 45% a na VŠ –33 %. Feminizace způsobuje některé negativní důsledky pro charakter edukačního prostředí škol. Jednostranný pedagogický kolektiv nevytváří vždy pozitivní pracovní a citovou atmosféru. Rovněž dochází k narušení vyváženosti mezi působením mužského a ženského prvku ve výchově.

Postmoderní výchova – sílící proud směrů ve filozofii výchovy a antropologii, hledajících východisko ze současné globální krize v univerzálním kontextu postmodernismu.

Je obtížné hledat obecnou charakteristiku těchto pluralistických směrů, které jsou orientovány kriticky, reflexivně, humanisticky nebo futurologicky.

Spojuje je chápání výchovy jako permanentní příležitosti k rozvíjení potencí, kompetencí a procedur zlepšujících jejich propojování, jako otevírání šancí pro obnovu společného světa a zodpovědnosti za něj.

Mezi reprezentativní pojmy a témata patří: postmoderní situace, morální hodnoty, zodpovědnost, elita ducha, interdisciplinarita, empatie, týmpová spolupráce, alternativnost, narativní vědění, transverzální rozum, prefigurativní kultura, proaktivní člověk, komunikativní hry.

Neotomistický směr - Navazuje na teologický systém učení Tomáše Akvinského a jeho školy ze 14.st. Pojednává o tom, že první pojmy čerpá člověk spontánní silou činného rozvažování nikoliv z ducha, nýbrž ze smyslů a jejich pomocí bez zvláštního Božího přispění dospívá k jistotě o prvních zásadách. (tomu taky nerozumím!)

Lidské vědění neodporuje víře v nadpřirozené zjevení, nýbrž je jejím předpokladem. Cílem člověka je věčná blaženost, která spočívá ve zření boha. Cnost znamená míru a vyrovnání. Státní pospolitost s cílem obecního blaha je výrazem přirozeného mravního řádu. Její autorita nepochází z církve, ale má základ v přirozeném mravním zákonu.