Struktura listiny základ. práv a svobod

Preambule - zdůrazňuje přirozená práva člověka, práva občana a svrchovanost zákona a navazuje na demokratické a samosprávní tradice našich národů, jejichž právo na sebeurčení uznává

I. hlava: Obecná ustanovení

deklaruje zásady na nichž jsou práva a svobody zakotveny:

* rovnost, nezadatelnost, nezrušitelnost

* zásady demokratic. a práv. státu

* zákaz odnárodňování

* omezení zákl. práv a svobod jen na zákl. zákona

II. hlava: Lidská práva a svobody

1. Lidská zákl. práva - na život, osobní svoboda, zákaz nucených prací, svoboda pobytu, myšlení a nábož. vyznání atd.

2. Politická práva - svoboda projevu, právo na informace, pokojně se shromažďovat, podílet se na správě věcí veřejných atd.

III. hlava: Práva národních a etnických menšin- vychází ze zásady, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Občanům tvořící národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích a za podmínek stanovených zákonem i další práva.

IV. hlava: Hospodářská, sociální a kulturní práva - svobodná volba povolání, právo podnikat, sdružovat se v odborech, odměna za práci, právo na vzdělání, zabezpečení ve stáří a nemocech,..

V. hlava: Právo na soudní a jinou právní ochranu - každý se může stanoveným postupem domáhat práva u nezávislého soudu či jiného orgánu

VI. hlava: Ustanovení společná

Kromě toho obsahuje řadu ustanovení, která dosud nejsou uplatněna:

- zákon o referendu

- o zřízení VÚSC

- o úpravě hranic se Slovenskem

- o právních poměrech stát. zaměstnanců

- o Nejvyšším správním soudu

Ústava ČR má vzhledem k existenci samostatně stojící Listiny základních práv a svobod (dále Listina), poměrně netypickou konstrukci. Ústava a Listina však dohromady tvoří určitý celek a rozhodně jsou tyto dva dokumenty hladní a nejpodstatnější složkou ústavního pořádku ČR.

Svou strukturou i konstrukcí má ústava vlastně dvojí obsah, což v zásadě odpovídá obsahu dalších demokratických ústav ve světě.

1) ústava zakotvuje strukturu státu, včetně základů procesních předpisů ústavního práva

2) zakotvují ústavní normy základní práva a svobody jednotlivců, resp. i menšin.

I když se při přípravě Ústavy ČR nutně musely projevit zkušenosti moderního evropského konstitucionalismu, vychází Ústava ČR historicky ze zkušeností uspořádání československého státu po jeho vzniku tak, jak se promítlo v ústavě z roku 1920.

Ústava z roku 1992 je v zásadě přirozenoprávní a občanská.

Ústava jako dokument jednak zakotvuje stávající dosažený stav, jednak je program rozvoje státu.

V ústavě jsou vytyčeny v obecné podobě stěžený zásady organizace a řízení státu a je zde vymezeno postavení občana. To je nezbytné proto, že účelem demokratického státu je služba občanovi, a nikoli naopak.

Jako právní dokument představuje ústava vrchol právního řádu. Přesně určuje způsob tvorby právních předpisů, způsob tvorby a přijímání ústavních zákonů a „normálních„ zákonů, s nimiž ostatní právní normy musí být v souladu.

Ústava nevzniká mimo prostor a čas, Její tvorba a přijetí je spjato s daným stavem společnosti a s dosaženým stupněm vývoje. Nová ústava se přijímá tehdy, jestliže dosavadní ústava již nevyhovuje.

Jako základní zákon ČR má naše ústava mezi ostatními zákony zvláštní postavení. Je základním zákonem, na němž spočívá celý náš právní řád. Je považována za normu s nejvyšší právní silou.

Občanské právo, správní právo, trestné právo, rodinné právo atd. se zabývají jen úpravou určitých specifických oblastí společenských vztahů.

Ústava obsahuje vyšší a obecnější škálu hodnot státu a společnosti. postihuje jen nejzákladnější společenské vztahy.

Znalost ústavy má vliv na politické a právní vědomí občanů. Obsah právního vědomí tvoří názory na to, co se uskutečňuje podle práva, a co je naopak protiprávní.

Úroveň právního vědomí je úměrně spjato s tvorbou zákonů.

Čím lépe odpovídají zákony realitě, tím více působí na právní vědomí lidí.

Pro občana je nejdůležitější znalost základních lidských a občanských práv ale také vědomí povinnosti. Důležité je také, aby pochopil úlohu a význam státu.

I když text ústavy i Listiny je nepochybně platným právem, obsahuje často velmi obecná ustanovení - zásady, které jsou pro jejich naplnění mnohdy zapotřebí dále konkretizovat dalším právním předpisem - prováděcím zákonem. Takové zákony někdy též označované jako prosté nebo organické, text Ústavy i Listiny provádějí, naplňují. Určující role ústavních norem je přitom v tom, že prováděcí zákony musí z ústavy vycházet, nesmí v ní vytyčené meze překročit, natož ústavě odporovat. Pokud by se tak stalo, byl by takový zákon protiústavní a tudíž neplatný, což je oprávněn konstatovat s právními následky ústavní soud.