Студопедия.Орг Главная | Случайная страница | Контакты | Мы поможем в написании вашей работы!  
 

Efektivnost práva



právo ve společnosti cílevědomě působí k dosažení určitých cílů blízkých i vzdálených. Právo tedy působí jako společenský regulátor, a to jednak preventivně a jednak prostřednictvím právních sankcí za porušení práva, v kterémžto případě jde o něco na způsob „regulace chybami„. To platí o právu jako celku i o jednotlivých právních normách jako jeho složkách, popř. o určitých skupinách (množinách) právních norem.

Jedním z důvodů obtížného zjišťování a kvantifikování efektivnosti práva je též skutečnost, že právo není jediným regulátorem společenského chování lidí a je zatím prakticky vyloučeno kvantitativně odlišit podíl práva a podíl jiných regulačních systémů na určitém pozorovaném stavu společnosti. Situace je tím složitější, že mimoprávní regulační systémy působí nejen paralelně s právem, tj. k dosažení stejného stavu, ale někdy i rozporně a ve společnosti se vytvářejí i regulační systémy působící přímo proti právu, tedy systémy deregulační, Ty pak dosažení právem postulovaného stavu brzdí a popř. někdy jej i vylučují.

V souvislosti s tím je třeba si uvědomit, že efektivnost práva ve společnosti má své meze. některých cílů pomocí práva dosáhnout vůbec nelze a k dosažení některých se právo nehodí. k právní politice tedy náleží i dovednost rozlišování cílů, které je vhodné prosazovat právní normou, a takových, u nichž je vhodnější ponechat jejich uskutečnění jiným společenským mechanismům.

Pravidla a normy chování měla a má společnost na každém stupni vývoje. Souhrn těchto pravidel tvoří normativní systém. Mezi nejstarší normativní systémy patří normy náboženské a morální.

Každý systém má-li fungovat, potřebuje kontrolní a regulační mechanismy, které umožňují a regulují. Lidská společnost je nemyslitelná bez regulačních normativ. systémů. Na každém stupni vývoje společnosti je určitý komplex pravidel chování a jednání, která stanovují normu, důsledky a sankce za její porušení.

Jednou z nejstarších písemných právních památek je Chammurabiho zákoník z r. 1760 př.n.l. Byl zákoníkem Starobabylónské říše. Zákoník tvoří 282 ustanovení. Je vystaven v Louvru.

Systém práva a jeho členění:

Systém práva je:

Jednotný v tom, že jednotným způsobem upravuje a řeší společenské vztahy; normuje a reguluje tyto vztahy; jedna norma nemá odporovat jiné;

Diferencovaný v tom, že se skládá z rozdílných částí, dá se členit podle určitých kritérií na řadu relativně samostatných podoborů.

Členění právního systému:

* mezinárodní a vnitrostátní

zde je dělícím kritériem území, pro něž právo platí.

Mezinárodní právo upravuje vztahy mezi navzájem nezávislými státy. Záleží na rozhodnutí státu, zda je nutné vzhledem k plnění mezinárodních závazků učinit vnitrostátní opatření. Tzn. přijmout zákon, který se zavazuje ke splnění povinností, uložených mezinárodní smlouvou. Mezinárodní právo je nadřazené vnitrostátnímu.

Vnitrostátní právo upravuje vztahy mezi subjekty na území určitého státu.

* soukromé a veřejné

Veřejné právo je soubor norem vyjadřujících nadřazenost veřejné moci, vůči ostatním subjektům práva. Veřejná moc (stát, stát. orgán) určuje podmínky právního vztahu. Typickým odvětvím veřej. práva je např. právo daňové, ústavní trestní a správní.

Soukromé právo je soubor právních norem upravujících vztahy mezi navzájem rovnými subjekty. Ustanovení SP má svůj základ v osobních a majetkových vztazích. Typickým odvětvím SP je právo občanské a obchodní.

* hmotné a procesní

Hmotným právem označujeme skupinu práv. norem, obsahující materiální úpravu (tj. práva a povinnosti subjektů). Hmotně práv. normou je občanský zákoník, trestní zákon, zákon o dani z příjmu, obchodní zákoník, zákon o cenných papírech atd.

Procesní právo upravuje postup soudu a ostatních subjektů při uplatňování hmotněprávních norem. Proces. právo upravuje postupy, jejichž výsledkem je vydání veřejnoprávního aktu (normativního nebo individuálního), jakož i organizace veřejné moci a pravomoc a působnost jejích jednotlivých orgánů.

02.Právní systém ČR jako integrální součást kontinentálně evropského typu právní struktury. Vývoj právního systému ČR, současný stav a problémy, srovnání s jinými právními systémy - odlišnosti a společné rysy.

Celá kulturní existence lidstva je spojena se vznikem a rozvojem práva, které se stalo velice složitým, členitým a komplikovaným systémem. V právním řádu každé země či státu nebo oblasti se projevují její specifické podmínky dané rozdíly v ekonomice a kultuře, rozdílnými tradicemi, geografickým prostředím a řadou dalších odlišností. Z toho pak vyplývají odlišnosti jednotlivých právních systémů.

Vnitrostátní právo se téměř vždy váže k určitému teritoriu, tj. platí jen na určitém území, a to zpravidla na území státu, z jehož suverenity se odvozuje. Tak tomu je ve federacích, kde platí zároveň právo federální a právo členských států a ve státech, kde vedle sebe na stejném území platí více právních řádů. To platí v případě, že nový stát je nástupníkem několika států - tak tomu bylo např. v ČSR do roku 1950- předválečná ČSR totiž převzala právo z bývalého Rakouska-Uherska a zachovala tak právní dualismus. V Českých zemích a na Moravě platilo nadále právo rakouské, na Slovensku pak právo uherské.

Práva jednotlivých států se tak od sebe více či méně liší. Přesto však se v historickém vývoji vytvořily dva základní modely, respektive typy právní kultury, které se v důsledku evropského kolonialismu rozšířily téměř po celém světě: systém kontinentálně-evropský a anglo-americký.

Kromě dvou hlavních se historicky vytvořil ještě jeden významnější typ - a sice právo islámské, které se od obou výrazně odlišuje. toto právo se však dnes omezuje pouze na otázky vlastnictví, dědictví a otázky osobního stavu. V ostatních věcech přijaly státy islámského světa právo bývalých metropolí. Proto je jejich právní řád směsicí islámské a kontinentální právní kultury nebo islámské a angloamerické právní kultury.

Vedle toho existují ve světě - spíše okrajově a lokálně systémy tradičních práv v Africe a ostatních náboženských práv. jejich význam pro právní teorii a praxi je však mizivý a jsou stále více obohacovány prvky jednoho či druhého základního systému právní kultury.

Kontinentálně evropský

==================

k tomu patří i náš systém.

Je v Evropě označován za románsko-germánský. Vznikl recepcí - převzetím antického římského, především občanského práva. Římské občanské právo je dodnes považováno za vzorový formálně právní systém vysoké úrovně a tvoří základnu právnických studií.

Vývoj tohoto systému, který vznikl ve francii, ovlivnila snaha o poměrně radikální přeměnu forem práva oproti feudální, výrazně reakčním formám.

Základem kont. evr. systému je fakt, že základním pramenem práva je normativní právní akt jako výsledek činnosti zákonodárného orgánu. Je právem psaným, systémem práva parlamentu, vylučuje soudcovskou tvorbu práva. Podle něho soud právo nalézá, v žádném případě je netvoří! Při svém rozhodnutí vychází soudce ze zákona a striktně ho dodržuje. Aplikuje existující právní normu na konkrétní případ.

Je ovšem skutečností, že tato zásada bývá prolamována..

České právo patří do kontinentálního systému a výhradním pramenem práva (s výjimkami) je normativní právní akt - zákon - jímž se řídí soudy ve své rozhodovací činnosti. Fakticky se však ještě řídí tzv. judikáty - stanovisko soudu, zpravidla vyššího stupně, vyjádřené v rozhodnutí, kterým se aplikuje právní norma na konkrétní případ. Soudy vyššího stupně vydávají sbírky judikátů za účelem sjednocení soudního rozhodování.

Judikáty - ač právně nezávazné - působí především přesvědčivostí své argumentace tak, jakoby závazné byly a fakticky se podílejí na „dotváření práva„. Právo, které soudce aplikuje, je tedy bohatší než obsah právní normy. Pro tento rozdíl má velmi přiléhavé označení anglická právní teorie:

law in books - právo v knihách, v listinách

law in action - právo v akci, které je vždy bohatší

Další charakteristiku kontinentálního systému tvoří skutečnost, že v něm Ústava má postavení nejen základního zákona společnosti, ale i zákona nejvyšší právní síly, s nímž musí ostatní zákony být v souladu.

Systém kontinentálního práva můžeme při bližším zkoumání rozčlenit na řadu subsystémů:

* okruh práva francouzského

ve Francii se tento systém zrodil a jeho charakteristické rysy jsou zde nejvýraznější. Také vliv francouzského práva mimo hranice vlastní země byl ze všech okruhů kontinentálního systému nejrozsáhlejší.

Základním pramenem práva ve Francii je Code Civil z roku 1804 - napoleonský občanský zákoník. Zřejmě ve snaze postavit proti absolutistické zvůli panovníků jasné a úplné právní předpisy, které nelze subjektivně a libovolně vykládat, obsahuje už ve svém úvodu ustanovení vyjadřující víru v psané právo a jeho úplnost.

* okruh práva rakouského

se opírá obecný občanský zákoník z roku 1811 - ABGB - Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch.

Jeho vliv nikdy nepřekročil hranici rakouské části bývalé Rakousko-uherské monarchie. V její uherské části se zachovalo staré uherské právo. přestože se jedná o legislativní dílo velmi kvalitní, jeho filozofickým základem je přirozenoprávní racionalistická teorie. každý člověk je podle něho nadán přirozenými, již samým rozumem seznatelnými právy. Přikláněl se k volnějšímu chápání vztahu soudce a zákona. V ustanoveních o pramenech práva bylo v krajích případech přípustné, aby soudce při nedostatku jiných pramenů rozhodl podle „přirozených zásad právních„. To umožňovalo pružnější aplikaci.

* okruh práva německého

jeho hlavním pramene práva je občanský zákoník z r. 1896. Vliv měl i za hranicemi Německa, zejména na Dálném východě v Japonsku a v předrevoluční Číně. Na rozdíl od obou předchozích postrádá filosofický základ. Je inspirován nejen právem římským, ale i starým právem germánským.

Z hlediska vztahu soudce a zákona bylo v Německu vysloveno dilema:„věrnost zákonu nebo volné právo„. To znamená na jedné straně přísnou vázanost soudce zákonem, která ho v extrémním případě degraduje na „stoj vyrábějící rozsudky„ a na straně druhé chápání zákona jako obecného východiska soudcova rozhodování, který při aplikaci právo dotváří.

* okruh práva švýcarského

jehož základem je občanský zákoník složený z:

- občanského zákoníku z roku 1907 a

- zákona o obligacích z roku 1911

V tomto okruhu splývá občanské právo s obchodním do té míry, že obchodněprávní prvek zejména v obligační části převažuje.

* okruh práv skandinávských zemí a v Dánsku

charakteristické je, že ač patří ke kontinentálnímu systému, vykazuje rysy práva anglického. Neusiluje o vyčerpávající úpravu vztahů a ponechává značný prostor pro aplikaci práva obyčejového a také pro soudcovskou tvorbu práva, která je za pramen práva uznávána i když nemá podobu závazných precedentů jako v Anglii.

I naše právní teorie i praxe se vždy přikláněly k volnějšímu chápání vztahu soudce a zákona umožňujícímu pružnější aplikaci práva. naše současně platné právo nemá ustanovení o pramenech práva. Přesto lze dovodit, že aplikaci práva teorie chápe a praxe uskutečňuje jako proces aplikace obecného pravidla na jedinečnou - tedy vždy různou skutkovou podstatu a který je vždy zároveň i procesem právo dotvářejícím. soudce je vázán zákonem v tom smyslu, že nesmí rozhodnout v rozporu s ním. Zákon mu však dovoluje, aby při rozhodování konkrétního případu postupoval jako spolutvůrce toho práva, které ve společnosti platí - law in action„.

O tom svědčí i významná úloha judikatury v soudním rozhodování bez ohledu na skutečnost, že se nejedná o výklad právně závazný.

Z uvedeného vyplývá, že i v rámci jednoho systému právní kultury se můžeme setkat s různými modifikacemi.





Дата публикования: 2015-01-04; Прочитано: 406 | Нарушение авторского права страницы | Мы поможем в написании вашей работы!



studopedia.org - Студопедия.Орг - 2014-2025 год. Студопедия не является автором материалов, которые размещены. Но предоставляет возможность бесплатного использования (0.136 с)...