Vztah práva a morálky

Právo bývá někdy označována za „minimum mravnosti„, jako by sankcionovalo pouze nejhrubší morální poklesky.

Uvedené označení není však přesné. Některé druhy chování jsou regulovány pouze právem a některé jenom morálkou, pouze u některých druhů chování se právo a morálka „překrývají„.

Rozdílnost mezi právem a morálkou je dána řadou faktorů:

právo je institut nepoměrně mladší než morálka

právo je souhrn norem chování vydaných státem, morálka je ve své struktuře daleko bohatší - neobsahuje pouze morální pravidla chování, ale i názory, představy, pocity a morální přesvědčení aj.

projevem práva jsou právní akty - zákon, smlouva, rozsudek soudu ap., projevem morálky je především veřejné mínění

morální normy pokrývají mnohem širší oblast společenských vztahů než právo

právní normy jsou přesné a konkrétně vymezené, morální normy jsou daleko neurčitější

chování podle práva je vynutitelné státní mocí

Právo a morálka se „překrývají„ a „prolínají„ v řadě společenských vztahů - všude tam, kde se jedná o základní humanitární otázky, tj. otázky lidského života a zdraví, lidské cti, důstojnosti, ochrany osobnosti, péče o člověka apod.

Je možné konstatovat, že v daných oblastech je tvorba práva do značné míry odrazem morálních představ a názorů společnosti.

Společné působení právních a morálních norem může mít zhruba dvojí podobu:

a) působí v souladu - což je optimální situace: právo stíhá trestem takové jednání, které odsuzuje i veřejné mínění, to znamená, že právo má morální podporu a jeho společenské působení je velmi efektivní

b) jsou v konfliktu - právo trestá jednání, které veřejné mínění hodnotí kladně nebo netrestá jednání, které veřejné mínění odsuzuje. V tomto případě právo nemá morální podporu a úroveň jeho společenského působení je nízká.

Příkladů konfliktů mezi právem a morálkou najdeme v minulosti i současnosti nespočet.

. nacistické norimberské zákony

- mladí Američané odmítající nastoupit do války ve Vietnamu

- ospravedlňování zabití otce - alkoholika a tyrana

- různorodá jednání vyskytující se zejména v naší současnosti, která jsou veřejností chápána jako vysoce nemorální a zároveň způsobují značné škody - právo je však ponechává bez trestu:

* zadlužení obchodních společností a zakládání nových stejnými společníky

* „vytunelování„ investičních fondů, podniků a bank

* převedení aktiv do jiné společnosti a likvidace, eventuelně konkursy původní

* krachy cestovních kanceláří.

Právo objektivní a subjektivní V teorii i praxi se právo často chápe ve dvojím významu a to jako právo objektivní a subjektivní.

Právem objektivním rozumíme existující soubor platných právních norem - tedy právo psané.

Právem subjektivním pak možnost subjektu chovat se určitým způsobem a vyžadovat totéž od jiných, tedy jako určitý nárok subjektu.

Angličtina má dokonce pro náš výraz právo dva ekvivalenty:

LAW - právo jako zákon, precedens = objektivní

RIGHT - právo jako nárok, oprávnění = subjektivní

Rozlišování práva objektivního a subjektivního je poměrně mladé, používá se v právní teorii od 19. století. Existují i odpůrci tohoto členění, kteří zdůrazňují, že se vlastně směšují dva různé pojmy. Přesto je toto členění praktické a pro výukové účely zvláště vhodné.

Objektivním právem rozumíme soubor uspořádaných platných právních norem určitého státu - dává odpověď na otázku „co je právo„ tzn. co platí jako právo.

Subjektivním právem rozumíme oprávnění subjektu chovat se podle práva. Je to míra faktické možnosti chování subjektu (daná, chráněná a garantovaná objektivním právem). Objektivní právo poskytuje občanovi tuto ochranu proti neoprávněnému rušení někým jiným i sebou samým.

v subjektivním právu rozeznáváme tři složky:

- právo chovat se způsobem stanoveným objektivním právem

- právo požadovat chování podle práva od ostatních subjektů (minimálně aby nerušili moje oprávnění)

- možnost dovolat se použití státního donucení v případě, že by se třetí subjekt nechoval v souladu s právem.

Pojmovým znakem subjektivního práva je vztah k subjektu. Subjektivní právo přeměňuje možnost danou objektivním právem ve skutečnost, v reálné chování.