Probuzení Ducha 3 страница

Obloha byla jasná a číst v počasí uměli všichni, takže věděli, že by tomu tak mělo být přes celou noc a mohou se tedy při navigaci spolehnout na dobře známé hvězdy tak jako doma na severu. Cestou vedle nich řádili nějací velicí tvorové a vydávaly drnčivé zvuky. Byla to pro námořníky noc hrůzy. Ráno uslyšeli ty zvuky znovu a konečně spatřili i jejich původce. Byly to veliké ryby s ústy plnými velikých zubů a s popleteně orientovaným ocasem, který nebyl svislý ale vodorovný.,,Proboha! Co to je?“ vytřeštil na ně oči Lovec.

Gomepsis a Tantika se smáli:,,To jsou přece mluvící ryby, co tančí na ocase, ty nic nedělají! Nejsou nebezpečné.“

Lovec polknul:,,Teď se smějete, ale v noci jste se báli stejně jako já!“,,Ne, my jsme se nebáli,“ v dobré náladě se s ním ti dva přeli.

Lovec si vzal službu. Už si zvykl, že na vlně od lodi vedle přídě si dovádí delfíni. Pak delfíni zmizeli a objevili se jiní a pak zase jiní. A pak se tady objevil jiný veliký delfín. Plaval těsně vedle lodi a jeho obří hřbetní ploutev čas od času vykoukla z vody v plné velikosti. Lovec si najednou uvědomil, že mezi těmi zvuky, co vydávali delfíni a tím tichem, co slyší teď, je nějaký rozdíl. Delfíni vydávají zvuky spíš jako tuleni, to bylo nadechování a vydechování. Delfíni jsou určitě jako želvy nebo tuleni či lidé, ale tenhle delfín určitě nedýchá vzduch a jeho ocas... Podíval se na ocas pozorněji. Nebyl vodorovně orientován.,,U mamutího lejna!“ Nemusí budit spící, sám se dovtípil, že tohle je nějaký obří druh žraloka. Udržoval kurz na sever a větší vítr, který se postupně zvedal, mu jen pomáhal zvyšovat rychlost. Stáčel loď k západu, aby nemuseli strávit další noc na moři. Jak jel téměř kolmo k větru, tak se loď úplně rozletěla, ale jela také souběžně s vlnami a to tak nešťastně, že se již při druhé vlně málem převrátila. A ten proklatý žralok je stále jakoby přilepený k boku lodě. Lovec tedy stočil kurz zase na sever a situace se uklidnila. Najednou žralok zmizel a byli tu zase delfíni. To se mu ulevilo. Po několika hodinách plavby se delfíni odpojili a na příď si sedl racek. Bylo jasné, že pobřeží je blízko! Střídali se. Tantika vzal ráhno plachty a jeho úvazy do rukou a držel je, jakoby řídil windsurfing. Lovec zalehl do kožešin, přikryl se pláštěnkou a hned spal.

Probudil se až v noci.,,Něco se děje!“ napadlo ho. Gomepsis a Tantika se o něčem závažném bavili a když se posadil, okamžitě pochopil, o co jde. Obloha se zatáhla a není nic vidět.

,,Vítr je silnější, stále ještě fouká od jihu?“ zeptal se přátel.

,,Ne! Fouká od západu! Tedy alespoň myslím!“ procedil mezi zuby Tantika. Problém spočíval v tom, že pobřeží je jen několik stovek metrů před nimi, ale co když jejich loď narazí rovnou na skaliska? Je to padesát na padesát.

,,Tady jsou vápencové skály všude! Snažit se trefit na pláž, se téměř rovná sebevraždě!“ volal Tantika do hukotu moře.

,,To by musela být moc šťastná náhoda, abychom se trefili na pláž takhle po slepu,“ volala Gomepsis.,,To se nepovede!“

,,Sakra!“ procedil mezi zuby Lovec,,,tak se stočíme na moře!“

Lovec otočil hlavu směrem k masám vody a zarazil se. Zrovna v ten okamžik uviděl blesk.

„To ne!“

„Ne, to je dobře!“ zavolal ze předu Tantika!

,,Ty ses pomátl!“ křikla na Tantiku Gomepsis.

,,Přátelé! Blesky ozařují pobřeží, uvidíme, kam přistát. Hledejte pláž!“ teď už křičel do zesilujícího vichru Tantika. Nechali jet loď na východ podél pobřeží spolu s vlnami. Začíná pršet, co pršet, začíná lít a zatímco Gomepsis a Lovec vylévají vodu z lodi, Tantika drží směr a sleduje situaci na levoboku, zda blesk náhodou neosvětlí pobřeží právě na tom správném místě.

Déšť zesílil a do lodě se dostává víc a víc vody ze zpěněných vln. Kolem je černočerná tma a všichni dělají vše po paměti. Tantika drží plachtu jen citem, Gomepsis a Lovec vylévají vodu co nejrychleji, ale je znát, že začínají problémy. Vtom blesk jakoby přímo nad hlavami rozrazil noční oblohu, osvětlil skálu těsně vedle nich a za ní asi tři sta metrů dlouhou písčitou pláž. Je sice asi sama dvě stě metrů hluboko v tomto zálivu, ale to riziko se musí podstoupit. Tantika okamžitě stáčí loď šikměji doleva a ta klouže po vlně rovnou po diagonále zátoky.,,Doufám, že tam zajedeme dřív, než se objeví nová skála!“

,,A co to zkusit otočit, ať tolik neriskujeme!“ volá Lovec.

,,Jsme plní vody, takový manévr nás může potopit!“ oponuje mu Tantika, je jasné, že musí dorazit na pláž dříve, než je vítr zanese na její konec. Gomepsis vylévala vodu tak rychle jako nikdy v životě a Lovec do toho dal také plnou sílu. Tantika pochopil, že najet na skálu by bylo asi horší. Tak teď se držte těch nafouklých měchů.“

Tantika rychle otáčel loď. Teď jsou zaříznutí na vlně a jakmile vlna povolila, loď byla už přetočená a uháněla na severozápad, nazpět na tušený začátek pláže.

Jestli se jim dřív zdály vlny na volném moři hrozivé, teď teprve se jim ježily vlasy hrůzou. Čím více se přibližovali ke břehu, vlny narůstaly, pěna začala plnit loď a moře se rozhučelo strašidelným zpěvem do tmy noci. Najednou jako by jim někdo podrazil nohy. Všichni spadli na dno lodi. Uvízli!

Rychle skočili do mělké vody a příští vlnu už táhli loď zase kus dál ven z vody. Drželi se pevně provazů, majíc u pasu uvázané měchy se vzduchem. Teď jim však byly spíš na obtíž, protože je za ně vlny strhávaly. Na štěstí měli všichni tři dost síly, udrželi se a táhli loď krok za krokem blíž na pevnou zem. Lovec vytáhl po paměti lano a rozběhl se k pláži. Tam jej chvíli držel, než s jeho pomocí přijde Gomepsis a Tantika. Teď budou lano držet oni. Lovec se vrátil k lodi, aby z ní nabral vaky s kožešinami a oblečením a zboží, zásoby a veškerou výbavu, kterou útroby lodi obsahovaly. Vracel se znovu a znovu, šel jen po paměti a po hmatu, přidržujíc se lana tam i zpět. A loď byla lehčí a lehčí a vlny ji pomalu tlačily k pláži. Pak ji však zprudka zaplnily vodou a žádné vylévání jí už nepomohlo.

Strašná noc, zima, mokro. Ale jsou na pevné zemi, daleko od vln a jejich loď je s nimi stále spojena lanem. Ráno bylo chladné a větrné, ale už nepršelo. Gomepsis se probudila, přesto že si nepamatovala, že by usnula. Spát ani moc nešlo. Lovec a Tantika už byli ve vodě a převraceli loď tak šikovně, že ji vykrajovali z vody. Už ji mají na boku a za chvíli dnem vzhůru. Uvnitř lodi zadržený vzduch ji pak nadnese a oni ji za přílivu, který zrovna vrcholí mohou dotáhnout co nejdál k pláži. Tady ji položí téměř na bok a počkají na odliv. Pak už jen stačí postavit loď do normální polohy a vyčerpat zbytek vody normálním vyléváním.

Teď je však nutné rozdělat oheň, usušit šaty, převléci se a najíst. A protože tehdejší lidé měli rádi příběhy s hrdiny, kterým se pak sami chtěli podobat má i Lovec zásobu takových příběhů od posvátných mýtů po skutečné, živé osudy, které zažil někdo jemu blízký. Zapřemýšlel, který příběh by to měl být dnes. Jeden měl moc rád, když mu bylo asi dvanáct nebo třináct let. „Jak to jen dědeček vypravoval...“ Na chvíli všichni ztichli, posluchači, aby dobře slyšeli a Lovec, aby se soustředil a správně si vzpomněl a začal, jak se říká, z toho správného konce.

Kdysi dávno se u jedné malé skupinky Gátů objevila veliká krasavice. Ne že by odněkud spadla, zjevila se nebo se najednou odněkud z tajemna vylíhla, ale prostě jak dospívají děvčátka v dívky, proměnila se pomalu před očima z dítěte v neskutečně nádhernou mladou ženu. Jediný pohled na ni a člověk hned věděl, že vidí něco zcela mimořádného a nevšedního. Mnohé dívky byly krásné, příjemné, chytré, půvabné svůdné, živé a přitažlivé, ale tato dívka měla v sobě nějaké kouzlo, které rozhodně bylo vším jiným než kouzlem skrytým. Její postava i její obličej byly více než souměrné a přesné a všude všeho bylo nějak tak víc a to právě toho, co posouvá běžnou krásu někam k zázračnu. Muži si o ní vypravovali, starci se na ni nemohli vynadívat, chlapci z ní byly paf, hlava se jim jen točila a malí kluci za ní běhali a soupeřili, na koho z nich se usměje zářivěji. Sice tato skupinka v trvalém táboře patřila malému gátskému kmeni, ale měla uvnitř několik moudrých mužů, kteří se sešli, aby rokovali mezi jiným o této dívce. „Tak výjimečná krása v tak malém kmeni, to může vést k nepěkným událostem, protože už teď nám její krása motá hlavy a naše ženy se učí závisti. Nejlepší by bylo někam ji na čas poslat,“ navrhovali někteří. Náčelník kmene a vedoucí této skupiny Gátů nebyl nějakým formálním, našňořeným kašparem, co by musel užívat pompézní slova, stojíce při tom v pozoru a za naprostého ticha. Byl takovým normálním, moudrým mužem, který rád svoje názory okořenil humorem a povzbuzením druhých.

,,No, myslím, že my to tady zvládneme, nakonec to děvče je dobrá Duše. Není to zlý ani zákeřný člověk a jestli probouzí něco špatného v nás, tak je to náš problém ne její. Konec konců v létě se to může rychle vyřešit samo. Uskuteční se setkání celého kmene a volné děvče se tam zakouká do nějakého mládence odjinud a pak bude vše stát úplně jinak. A léto není zas tak daleko. Kdyby se i pak věci měly jinak, pak teprve bude čas to řešit. Teď bych nekrmil lva, který se ještě nenarodil.“ A bylo odsouhlaseno, protože zatímco náčelník pronášel tato slova, představení pokyvovali souhlasně hlavami.

Dny pak běžely dál a lidem přítomnost mimořádně krásné dívky postupně zevšedňovala. Zase se do popředí dostávaly jiné události, nicméně, že by bylo možné říci, že by nebylo stále dost těch, kteří by si s dívkou nechtěli alespoň promluvit, to se vskutku říci nedalo. Alespoň na sebe upozornit, tu ji poslat dárek, tam přilepšit z podílu z lovu. To však přinášelo žárlivé poznámky, výtky a výčitky ze strany ostatních žen, takže pak se mnozí muži zase umoudřili nebo byli alespoň opatrnější.

Jednou z takových mimořádných, velkých událostí byl příjezd kupecké výpravy z jihozápadu. Stejně jako my podnikla kupecká výprava cestu na východ po Veliké řece a pak po Mamutí řece na sever. Byl to jen lovecký kmen, který jednou za čas pořádal takové výpravy jako dříve Gátové, což bylo spojeno s tím, že na takovou výpravu byli bráni především mladí chlapci, aby se trochu otrkali ve světě. Každý z chlapců měl na výpravě svého školitele, který jej zaučoval do vědomostí o sousedních nebo cizích kulturách. Tak tomu bylo i pro jednoho mladého muže, který na výpravu vyrazil jako chlapec, jež se právě vytáhl do výšky a byl samá noha samá ruka. Ale cesta na lodi a zajíždění proti proudu přilehlých přítoků mu dovolila takový nárůst svalů na jeho pažích a rozvoj hrudníku, že po dvou měsících výpravy byl z chlapce opravdu krásný a silný mladý muž. Jeho školitel byl vyhlášený svým pevným charakterem, dobrosrdečností a spravedlností jakožto i soucitem. Tito školitelé byli zváni strýčky. Vedle rodičů pomáhali ve výchově chlapců od jejich útlého věku, sotva uměly děti uvázat svůj první uzel nebo napnout luk. Na rozdíl od Gátů chlapce neučil jejich vlastní příbuzný, například dědeček nebo skutečný strýc, ale vybraný dobrovolník, o kterém se rodiče domnívali, že by mohl jejich syna naučit takovým věcem, které jim samotným tak dobře nejdou. Mladík měl otce jednoho z nejpřednějších mužů v radě kmene a ten proto svěřoval chlapce na výchovu právě muži vyhlášenému svou spravedlivostí a dobrotou.

Jakmile přišli kupci do vesničky, všech 7 obydlí ožilo. Všichni prohledávali své příbytky jestli v nich není něco, co by mohli vyměnit, něco za to stržit a vynášeli to na ústřední prostranství, kam usadili vzácnou výpravu. Nebyli to žádní profesionální kupci, ale přivezli i tak mnoho zajímavého zboží a také zprávy, co se kde děje. Najednou příchozí ztichli a jen zírali na krásnou gátskou dívku. Jen těžko se znovu soustřeďovali na práci a jen těžko zase otáčeli hlavy ke zboží a jednali o směně.

Večer se někteří kupci tajně smluvili na hrůzném činu. Až budou daleko a mimo podezření, malá skupinka unese tu nádhernou dívku a pak ji prodají někde za jihovýchodě od Veliké řeky. Aby tento čin nebyl odhalen a vše zůstalo utajeno, rozhodli se spiklenci zbavit se spravedlivého strýce i jeho mladého svěřence tím, že mu dají mimořádný úkol a pošlou jej obloukem kupčit ještě východněji s tím, aby se pak vrátil pěšmo rovnou na jih, kde je u Veliké řeky počká.

Lovec na chvíli zmlkl a otočil se na své posluchače. Už spali. Zabalil se také do deky a zavřel oči.

Poutníci za čas definitivně opustili moře a vydali se pěšky na sever. Ačkoli šli kolem toku řeky, nedalo se jí mnoho využít, tekla totiž přesně na opačnou stranu. Jen místy, když byla rozlitá do kraje a pomalu a líně se vlekla krajinou, mohli postavit vyplétanou loď z proutí a dokonce někdy použít i plachtu. Většinou však museli veslovat. Vodního toku se jim dařilo využít jen sem tam, hlavně namáhali vlastní nohy, ruce a záda.

Cesta na sever byla plná práce.,,Měli jsme jít na zimu, kdy se dá všechno táhnout na vleku a s mnohem menším úsilím,“ říkali si někdy, ale pak se zase utěšovali:,,Nicméně směřujeme stále k Veliké řece a po jejím proudu nás sama doveze většinu cesty domů.“ Když si vzpomněli na Velikou řeku, přišla jednou večer řeč na vyprávění o Veliké řece a příbězích o ní. Gomepsis si vzpomněla, že Lovec nedokončil tehdy večer u moře příběh o překrásné dívce.,, Povídej, prosím, povídej! Jak jsme jen na ni mohli zapomenout?“ Dali si každý pruh uzeného masa a Lovec zase chvíli přemýšlel, jak správně navázat.

,,Takže... kupci se rozhodli, že dívku unesou,“ začal zvolna.

Jak se umluvili, tak se stalo. Nádherné dívky najednou nebylo. Kdo mohl, hledal ji. „Unesli ji pro její krásu snad zlí Duchové nebo nějaký její krásou očarovaný Démon?“ kroutili hlavami lidé z vesnice. V domově dívky bylo zle a smutno. Tak jak bylo zle s ní, ještě hůře bylo bez ní. Mnoho se vzpomínalo, proto se mnoho podezíralo a proto se mnoho láteřilo, vyčítalo, uráželo, mlčelo. Mnoho smutku a marnosti i vzteku.

Mladý muž byl ještě s několika dalšími mladíky vyslán, aby získal čokoládově zbarvený radiolarit, nádherně teple zabarvený štěpný silicit. Zamířil proto až do Bílých Karpat a proto musel on i jeho druzi žádat o vstup na cizí území, o souhlas k těžbě kamene a lovu pro nutnou obživu. Za souhlas zaplatili patřičným zbožím a dary. Dny míjely a těžba konečně přinesla kýžený výsledek. Muži byli spokojeni a vyrazili proti proudu Moravy přímo na jihozápad kolem Pálavských kopců a pak proti proudu Dyje. Zde zase potřebovali převoznou službu, takže čas jen letěl a než se muži dostali k Veliké řece, uběhla velmi dlouhá doba.

Na břehu Veliké řeky nebyli první. Většina mužů sem dorazila již před nimi a nyní se velmi usilovně o něčem přela. Jedni nemluvili s druhými, byli jasně rozkmotřeni a zle pohádáni. Za nic na světě se mladík nemohl dozvědět, co se stalo. Muži jen mlčeli a hádali se jen když byli sami. Výprava čekala, něž se vrátí odněkud ze západu tři muži, ale mladíkovi přesto, že byl velmi unaven, bylo to tak podivné, že si dal tu práci, aby zjistil, co se za takovým chováním mužů skrývá. Odešel do ústraní nedaleko od tábora, umyl se a natřel tmavou barvou. Protože bylo léto a docela teplo, nechal si na sobě jen bederní roušku, ale i ta měla tmavohnědou barvu a tak za šera, když ulehl do stínu stromu, byl dokonale maskován. Snažil se tak doplížit do té části ležení, kde byli právě starší muži, kteří se o něčem tak usilovně přeli.

Pak ležíc v trávě nikým nepozorován, dozvěděl se, jak muži jeho kmene jej lstivě poslali s chlapci na výpravu, zatímco starší muži unesli onu nádhernou dívku z gátské vesničky. Jak ji měli v plánu prodat kamsi do vzdálených krajů a jak je její krása tak poblouznila, že teď si ji mnozí chtějí přivést domů a tam ji někde urýt na tajném místě, aby se s ní mohli těšit a mít ji jen pro sebe. Zatím drží dívku někde poblíž, než rozhodnou o jejím dalším osudu. Mladík byl v šoku, když tak slyšel mluvit muže, kterých si vážil, které znal jako čestné a spravedlivé lidi.

Odplížil se zpět, převlékl se a okamžitě se spěchal svěřit svému strýci. Správně očekával, že tento vážený muž půjde sjednat pořádek.

Co pořádek, pořádnou melu, skandál! Jak jim spílal, hrozil pomstou mocných Duchů a věčným zatracením, jak jim promlouval do duše, jak se rozháněl na všechny strany. Vše se konečně urovnalo a muži slíbili, že hned ráno pošlou dívku nazpět. Okamžitě pro ni vyrazili, jenže v momentě, kdy ji spravedlivý strýc uviděl zblízka, nemohl od ní oči odtrhnout. Sotva dýchal, ústa měl otevřená a jako by mu někdo vykradl zevnitř tělo a Duši nahou vtáhnul pod zem. Promluvil pak najednou jako někdo jiný.

,,Cože? Toto není jen žena, je to dar Duchů a my bychom je urazili, kdybychom jej vrátili. Takovým darem nesmíme pohrdnout. Necháme si jej a budeme o něj pečovat, aby nás oblažovala jeho nadpozemská krása!“ Muži si oddechli. Ostuda se zakončila tak, jak nikdo nečekal.

Vypadalo to, že je rozhodnuto. Naprosté ticho, úleva nestoudníků. Jejich plán byl přijat a dokonce má podporu takového muže.

Najednou mladík vstal, vynořil se odkudsi ze zadu, přešel prostranstvím středem shromážděných mužů, až přistoupil těsně k dívce. Díval se jí stále do očí, pak vztáhl prudce ruku a dotkl se dívčina oka. Prsty byly mokré od slz. „Je tu však jeden argument proti vám,“ zvolal a se zdviženou rukou obešel půlkruh mužů, aby jim zblízka ukázal její slzy.

Bylo to jen pár měsíců, co byl přijat mezi muže a teď tu stojí před nimi, mnoho nemluví, oni nevědí, co chce, jen jsou z toho zmateni. Asi bude i tady vše v pořádku, protože mladík se usmívá a jeho tvář i postoj se dá číst jen jako klid, ležérnost a rozvernost. A teď se usmívá na plno a snad řekne i něco vtipného. Tak jim to prošlo i u něj, dívčin osud na nějakém opuštěném místě je zpečetěn.

Jenže mladík pokračoval:,,Nedávno jsem byl přijat mezi muže kmene, učil jsem se celý život být dobrým člověkem a myslím, že jsem ještě nepoděkoval nikomu z vás tak, jak by si to opravdu zasluhoval. Mám pocit, že právě v tomto okamžiku je ten správný čas. A jak poděkovat? Vidíte mojí ruku, na které jsou slzy této dívky? Tak tato ruka bude muset být přemožena kýmkoli, kdo by chtěl na dívku, byť jen letmo, s nečistým úmyslem sáhnout!“

Muži jsou najednou zmatení, někteří se smějí a považují to za vtip, jiní se tváří vážně, další se chytají za hlavu a odvracejí se od shromáždění. Jeden z mužů, který mladíkovu řeč považuje za jízlivý a zvrhlý humor, se zvedá a jde si na dívku sáhnout. Mladík sbírá ze země dřevěnou tyč a muže několika rychlými a nečekanými údery spráská.,,Ještě mi někdo nerozuměl?“