Probuzení Ducha 2 страница

Gomepsis tady dole v sobě našla Gátku, kterou po své matce vlastně opravdu byla. Ale jak už to říkal Tantika, hlavní je, aby byl člověk sám sebou. V Katárijském světě nemůžete být sám sebou už jen proto, že jste Katárijec.

,,Vždycky, když si myslíte, že jste lepší, než někdo jiný, už utíkáte svému já, které zůstává samo a duši naplní smutek a neklid, který se snažíte zaplnit kde čím. Ale ono to nefunguje. I když si Duši zaplácáte tak, že na ni nebudete vidět, přesto tam někde vevnitř zůstala,“ dodal k Tantikově řeči jeden ze synů jejich starého místního přítele Darkmana.

,,Odkud máš tu moudrost?“ zeptal se Lovec.

,,To je stará moudrost našeho národa. Máme ji od počátku světa.“

Lovec ji slýchal od svého dědečka. Zamyslel se a uvědomil si, že co je na cestách, je svému dědečkovi vlastně daleko blíže, než kdy předtím. Svět dědečkova mládí byl bohatší poznáváním Gátů, kteří sami tu a tam cestovali světem za zkušenostmi a obchodem.

Sílící vliv Katárijců ochudil jeho lidi a vzal jim rozhled. Proto mu dědeček připadal vždycky takový moudrý a plný příběhů a dálek, až pohádkový. Ale jeho dědeček nebyl žádný snílek, žádný pohádkář. Byla to pro něho jen větší dimenze jeho reálné existence. Aby se mladí dostali do styku s exotikou, tak dnes slouží u Katárijců a aby se dospělí dostali k exotickým věcem, tak nakupují u Katárijců.,,To musím nějak změnit, až se vrátím,“ pomyslel si Lovec.

,,Uspořádám dvě cesty. Jednu na západ a druhou na východ. Nemusím tam jet sám, budu rád nějakou dobu doma s Gomepsis, jen tu výpravu zorganizuji a do neznáma ať vyrazí mladí. Jistě nabídku přijmou s nadšením.“

Ze zamyšlení vytrhl Lovce Tantika:,,Jak vypadají vaše obchody? Co byste tomu řekli, kdybychom nachystali zásoby na cestu domů a tady nasbírali suroviny, které na severu nejsou. Ty se, Lovče, zatím vydáš zásobit nás masem.“,,Sušené a uzené nám vydrží a nasbíráme také různé plody a zeleninu. Místní mají plné zahrádky, třeba něco směníme za maso. Takže Lovec půjde lovit a my zbývající půjdeme sbírat vše, co se dá prodat na severu. Hned zítra začneme.“

,,To je moudré a zní to, jako bychom se mohli naplno těšit domů,“ dodala s úsměvem Gomepsis. Tantika pokračoval:,,Lodí projedeme nazpět přes moře na severovýchod (z jižního Španělska do jihovýchodní Francie). Po souši půjdeme nahoru korytem severní řeky (Rhona). Pak v určitých místech (u Chalon) opustíme tuto řeku a podél jedné menší řeky, co teče od severovýchodu, půjdeme k jejímu prameni. Od pramene přejdeme horu a na druhé straně si postavíme proutěnou kostru lodě, potáhneme ji a tentokrát poplujeme po proudu. Poplujeme na severovýchod do Rýna, pak pěšky proti proudu této řeky a přes Divoké kopce (Schwarzvald) až k prameni Veliké řeky (Dunaj). To už budeme svým způsobem skoro doma. I když naše cesta bude dlouhá, řeka teče od západu na východ a to i přes území Země Mamutí řeky. Tam dojedeme v pohodlí lodě i se zbožím.“

Sál šamanŮ

Duch Dakavana se schovává v říši Duchů, plíží se mezi kameny, ukrývá se v temných bočních chodbičkách a výklencích jakési ohromné jeskyně. Chce odhalit tajemství destičky, kterou má jeho žijící přítel Lovec. Moc rád by se zde zeptal těch správných Duchů na ty správné otázky. Ale je jako Duch ještě nový a nezná nové prostředí a teprve nedávno začal objevovat vlastní nadpřirozené schopnosti. Proto chce toho co nejvíce potají vyslechnout a vypozorovat.

Cesta šamanů časem a prostorem je jako cesta vody ve vápencovém masívu. Všude v ní mají svoje věčné spočinutí, svůj druhý, tentokrát nadčasový domov, dlouhý a kouzelně zprohýbaný prostor, plný velkých dómů jako jeskyně v hlouby hory. Ze stěn vychází jemná, oranžová záře a všude je teplo. Nádherné krápníky visí ze stropu a rostou ze země, miliony bílých, tenkých brček, tisíce sloupů, stovky závěsů a zdobně zvlněných záclon. Barvy duhy spočívají na všem a všechno je při tom stále tak teple prosvětleno barevnou podmalbou, která uklidňuje. Velkolepá a přitom tak jemná krása.

Největší dóm je Sál šamanů, kde se občas shromažďují všichni šamani všech dob. Každý šaman hájí a zastupuje zájmy svého kmene, svého národa, svojí skupiny. Přicházejí sem i Duchové zvěře, rozprávějí a obviňují z hamižnosti, z plýtvání a hrozí kletbami a pomstou.

Duch ryb teď obviňuje jakési šamany, že jejich lid má mezi sebou mladé, kteří kvůli zábavě vbodávali táhnoucím lososům do hřbetu zapálené tyčinky aby pak mohli z hory sledovat divadlo světel, jak tisíce svítících lososů táhlo krajinou za obzor.

,,Jaký nářek a jaká bolest se donesla k mým uším! Jaké kvílení! Jaký žal! Požádal jsem sopku, aby mne vyslechla a vyprávěl jí o krutosti vašich lidí. Bude nad touto bolestí ronit své tekuté a žhavé slzy, třást svědomím lidí a naříkat hromy ze svého nitra!“ zvolal Duch ryb.,,To bude má pomsta!“ Duše šamanů toho lidu okamžitě vyskočili a rozletěly se domů, aby šamani přivedli svůj lid k pokání a pokárali jej sami, aby sopka nezničila jejich domovy a aby upřímná lítost a potrestání viníků zastavilo masakr, který hora chystá.

Duch medvědů, Duch mamutů a Duchové dalších zvířat si zase stěžují na jejich nadměrné vybíjení, na lidskou chamtivost, slepotu a touhu se předvádět, vytáhnout se s úlovkem, kterého ve skutečnosti netřeba.

Jiní Duchové z opačného konce světa se přidávají a volají po pomstě za masakry želv, které lidé sbírají jak ořechy a bezbranné je vybíjejí po tisících. Šamani z oněch krajů přišli s nápadem, že želvy budou moci sbírat jen starci, stařeny a malé děti v nouzi. Zdraví a silní lidé budou mít sběr těchto bezbranných tvorů za Tabu. Podlost bude Tabu, masakr bude Tabu. Duchové zvěře si toto rozhodnutí pochvalně přeříkávali ale ne dlouho. Znovu tu byla obvinění, která nacházela úrodnou půdu. Mnozí šamani rozuměli potřebám přírody a velmi se snažili situaci řešit. Orli se nebudou střílet podle šípy, ale budou se lovit jen holýma rukama. To se také Duchům zvěře líbí.

Ale kouzelníci ze země Lovců mamutů, velcí gátští šamani mlčí. Jejich lid je početný, mocný a velmi hrdý. Tak hrdý, že je až namyšlený a pozbývá potřebné úcty. Mamut pro něj znamená symbol síly, odvahy a života samého. Života v moci a prestiži. Toho že se mají vzdát?

Pán mamutů, Duch nejvyšší pro tyto obry stojí nyní uprostřed na zadních nohou a vypadá jako kombinace člověka a mamuta. Dívá se po přítomných a pomalu ze sebe souká jedno slovo za druhým. „Postavení lovců je příliš silné. Jsou kraje, kde každý klučina musí usmrtit mamuta, jinak nebude uznán za muže. To je ubohé a slepé. A jak vypadá takový lov? Desítky lidí schovaných mezi keři, každý z nich má oštěpy v rukou. Mamut se pase a nevědouc, co se chystá, přijde až mezi lovce. Pak přijímaní mladíci vrhnou svá kopí a v témže okamžiku je následují desítky oštěpů vržených v jediném okamžiku na nebohé zvíře. Každá z ran je strašná a mnohé smrtelné. Strašná bolest, strach a hrůzná zranění paralyzují obra a šok jej pošle rychle k zemi, kde umírá. Mamut nemá žádnou šanci. Kopí na mamuty jsou kulatá a zapřou se o kůži. Ratiště pak páčí hrot zbraně nahou či do stran. Rozsáhlé pohmoždění tkáně naplní vnitřnosti krví, odlijí život z žil a naplní tvora nesnesitelnou bolestí, kdy se není možné ani nadechnout ani pohnout. Jaká je toto prestiž? Jaká mužnost? Jaký hrdinský čin? Mamut se ve vteřině kácí k zemi. Je to jen směrovaný masakr, ne lov!“

Ale šamani hájili svoje lidi. Dál byli zatvrzelí a měli kdesi uvnitř sebe radost, že i velcí Duchové se bojí jich, malých lidí a když sám Pán všech stád mamutů tady stojí a prosí, naplnilo je to snad i pocitem vítězství, povýšenosti a pýchy.

Dakavan vše sleduje se zatajeným dechem. Je mu jasné, že se tady teď řeší něco velkého, co se týká samotného Lovce, protože i on je Gát, tedy příslušník jednoho z národů, žijících na území Lovců mamutů a zrovna Gátové jsou těmi lovci mamutů a těmi, kteří pěstují kult mamuta. Napětí narůstalo, když najednou vše utichlo. Kolem jakoby se ochladilo, z jednoho místa začala vycházet podivná, modravá záře a zrak všech zúčastněných se otočil právě za zdrojem tohoto tajemného světla.

Malý šaman z ohromné hloubi času, jehož starobylost se odrážela v jeho vzezření, vstoupil do jejich středu a jeho nesmírná věkovitost si vyžádala absolutní úctu. Všichni zcela ztichli a šaman začal pěkně zostra, hlubokým hlasem, který jakoby vycházel odněkud z podzemí.

,,Jestliže budou velké pastviny pro mamuty plné travin, lidé je nevybijí, ale nezapomínejme, že tu jsou Duchové zimy, Duchové léta, Duchové větru a sněhu Duchové nemocí a hmyzu. Co potom, když se počasí změní a z trávy zbude jen suchá koudel? Co potom, když bude tráva v neutuchajícím dešti plesnivět a hnít? A pak, když pastviny zapadnou hlubokým sněhem? Mamuti budou umírat hladem a nemocemi a navíc stejnou silou rukou člověka jako v době blahobytu.“

„Jen se podívejte! Jsou kmeny, lovící jen malá mamuťátka, prý že dospělí mají tuhé maso! Jak rychle již dnes hynou staří bez potomků. Za čas nezbude jediný mamut, jediný jeskynní medvěd. Velikány člověk vyhubí vždy snadno, nejsou-li kraje bezedně úrodné a zem k člověku není dostatečně tvrdá. Veliká zvířata se množí velmi pomalu a dlouho rostou! Proto Vás zapřísahám, šamani lidu Lovců mamutů! Kdo má v hlavě úctu k životu a spravedlnost i cit a soucit, nelovte veliká zvířata pro prestiž vůbec! A mamuta nelovte ani v nouzi, protože v době nouze on trpí ještě mnohem víc než vy!“

Nastala veliká hádka mezi šamany. Někteří skutečně svoje lidi naučí úctě ke kolosům a mamutího masa se nedotknou. Jiní je budou naopak učit lovit jako pták létá a ryba plave. Čas běží a hladí stěny jeskyně a Sálu šamanů. Vše se dělo, děje a bude dít zároveň. Jeskynní medvědi i mamuti a další velká zvířata budou decimována v epoše lovců mamutů a do epochy lovců sobů jich zbudou už jen přeživší ubohé drobty. Smutný osud. V epoše lovců sobů mamutů bude tak málo, že bude možné lovit už jen soby, tury a koně, protože ti se rychle množí a svět už nikdy nebude takový, jako před tím. Svět bez mamutů bude jako listí bez stromů, jako nahý v bodláčí bez kožených šatů, jako dívka bez úsměvu a vlídného slova, jako mladík beze zbraně a vtipu, či jako pták bez křídel.

Ale přidávají se sami šamani a obviňují jiné kmeny a jiné skupiny z obchodování s věcmi přirozenými, jako je jídlo, proutí a kůže. Ba z bojů, výpadů a válek, ze zotročování, z užívání jedněch lidí pro potřebu druhých! „ Jak ostudné!“ volají. Ano poslední dobou se dějí různé škaredé věci a přibývá jich.

Drobný, starobylý šaman sedí už stranou v tichosti a jen přihlíží bouři, kterou on započal. V sále se právě začíná rodit Duch strachu z konce této éry lidstva. Lidé dosud žili spokojené a krásné životy a pojednou se vše začíná měnit a nikdo neví, kde to všechno vezme konec. Hamižnost, závist a touha po moci a slávě oslepuje Duše a srdce lidí. Co když se dožijeme časů, kdy se nebudeme chlubit tím co umíme, ale tím co máme? Tím co vlastníme a ne tím co milujeme a kdo miluje nás? Co když přijde doba, kdy se budou lidé honosit tím, jak umí nenávidět a ne tím, jak umí milovat? Co když se lidé odnaučí lásce, úctě a soucitu? Pak se stanou jen těly, patřícími Duchům z říše zla. Celá zem potemní a zvíře nepotkáš, protože Duchové zvěře na takový svět prostě své svěřence posílat nebudou.

K malému šamanovi z těch nejstarších dob si přisedá kněz, který se sem dostal kdo ví jak. Otočí se na šamana a tichounce mu povídá:,,Sedím tady dlouho a přemýšlím o světě, ve kterém žiji a ve kterém žijete vy. Myslel jsem, že jsem se narodil do dokonalé doby, která míří do ještě větší dokonalosti a tady se budoucnosti bojíte, hádáte se o ní a velebíte minulost. Bojíte se lidí a jejich zatvrzelosti. Myslel jsem, že náš život je snadný a přirozený. Jak snadno získám vodu k pití, jak snadno přijdu k chutnému soustu. Stačí natáhnout ruku a koupit si, po čem oko či tělo zatouží. Jak jednoduché je odít se, jak snadno a příjemně se zabezpečím u obchodníka topivem a světlem. Pro Vás je to nemyslitelný úpadek a zkaženost. Už chápu, ten náš svět je z vašeho pohledu jen svět prostředníků, které chápete jako parazity a vykuky.“

,,U vás jste prostředníky jen vy sami a to prostředníky mezi světem Duchů a skutečným světem a necháváte lidi, aby vše ostatní bylo na nich,“ rozmýšlel nahlas kněz.

,,Ano,“ přitakal šaman a dodal:,,Každý člověk je od mala učen, jak si co obstarat a co a jak vyrobit a je jen na něm, na jeho vůli a rozhodnutí, jestli a co bude mít.“

Kněz se ušklíbnul a pokračoval.,,U nás může mít člověk tu nejlepší vůli a nezmůže nic, společnost míchá karty a ne všem se dostane. Váš zájem a snaha bez štěstí a přízně společnosti mnoho neznamená. U nás je společnost taková, že podobné hádky a pře jako slyšíme tady v tomto sále najdete u těch, co dělají prostředníky mezi společností a lidmi. Říkáme jim politikové.“

Šaman se usmál a přisadil si: „My vlastně obchodujeme a provozujeme politiku jen s Duchy.“

Kněz však rozvíjí dál:,,U nás se s Duchy již mnoho neobchoduje a nemělo by se obchodovat. Často lidé o něco žádají a jako protihodnotu nabízí pokání a motlitbu, ale s Velikým Duchem, jak tu říkáte, nelze obchodovat, lze jej jen prosit a přijímat jeho dary. Proto je možná pro lidi mé doby nepochopitelný. Můj chrám, který mám na starosti, zeje často prázdnotou, ale obchodníci - prostředníci jsou všude. Chceš pití? Zaplať! Chceš se najíst? Zaplať! Chceš se ohřát? Zaplať! Chceš zábavu? Chceš se vyčůrat? Zaplať! Zaplať! Zaplať! Odnaučují dokonce lidi si zpívat, aby si za melodie, které mají rádi, museli platit, odnaučují je vyprávět si, aby za úplatu poslouchali prodejné příběhy. Vidím, že svět vašich lidí je velká samoobsluha, kde je každý nakupující, řemeslník i umělec.“

Kněz se na chvíli odmlčel, ale šaman jakoby jej pobídnul, aby dál pokračoval a zakroutil rukou tak, aby všechna zde vyřčená slova došla k uším Dakavana.

A tak kněz pokračoval:,, Když se tu tak hádáte, vidím mezi vámi také mnoho špatností a bídu soucitu, když si Duchové stěžují, že někteří lidé za živa stahují zvířata, že je živá porcují, že zvířecí matky jsou pojídány před jejich stále živými potomky. To vše máme i u nás, ale nevnímáme to, protože prostředníci - obchodníci zde stojí jako opona, za kterou nevidíme cestu masa, které máme pak na stole. Náš svět nemá dostatek prostředků pro všechny a tak je tam stále nouze. Kdo nemá shůry dáno, má nouzi. O jídlo, o vzdělání, o práci i o lásku. Jak má pak chtít slyšet o věcech, které svět bolí, když má věci, které bolí jeho samotného? Snad váš svět je v tomto opravdovější a čestnější i přehlednější. Když vidím, jak dlouho trvá, když vidím vaše ohromné dómy času, stojím v němém úžasu a bojím se, kam jde náš svět a jak dlouho potrvá.“

Starodávný šaman se pomalu obrátil na kněze:,, Tys sem byl poslán, abys mluvil o světě, který přijde, když my se budeme chovat špatně. To co přinášíš za zprávy ze svého světa, je to, z čeho my máme strach jako ze zlé noční můry.“

,,Tak proč teď nepředstoupit před shromáždění a neříct to ostatním, aby se tak nestalo?“ obrátil se kněz na šamana.,, Protože, můj milý, to není tak předurčeno,“ odpověděl hned šaman a pokračoval:,,Tvoje role je u konce. To cos říkal, se už dostalo ke správným uším a ten kdo to slyšel, udělá pro své blízké to, co je nyní v jeho nových, mocných silách a o celé čtyři tisíce let prodlouží naší epochu. Dá šanci vyrůst mnoha generacím, nespočtu Duší umožní prožít si svůj krásný a jedinečný život,“ podíval se na kněze a usmál se.

„To dává smysl,“ pokýval kněz hlavou.

,,Pro svou dobu a pro své lidi nemůžeš toho mnoho udělat,“ zavrtěl pomalu hlavou šaman, „to je práce jiných. A kdybys tady přednesl svá varování a nakrásně jako v pohádce by ti uvěřili a zařídili by se podle toho jak šamani, tak i jejich lidé, pak by tvůj svět nikdy neexistoval, ty by ses nenarodil a nikdy bys sem nepřišel.“

Kněz se ulekl těch slov, ale nestačil už nic říci. Šaman fouknul a vír časoprostoru jako tornádo kněze uchvátil a odtáhl jej pryč, nazpět do jeho doby ke každodenním stresům, účtům, formulářům a platbám. Šaman se zase jen usmál, ještě pohodlněji se usadil a pomalu pootočil hlavu, aby se podíval do temného výklenku za sebe. Správně tam tušil onoho důležitého posluchače.

DOMŮ

Za nedlouho vyrazila naše trojice na cestu. Loučení a už jen tisíce a miliony obřích vaků mořské vody kolem nich. A když zafouká studený vítr, moře bývá plné velkých vln. A to se teď děje čím dál častěji. Loď je velká a zásoby a balast, uložené na jejím dně ji vyrovnávají, aby byla stabilní. Velká plachta je zavěšena a Lovec jí manévruje stejně mistrně, jako by nedělal od mala nic jiného, ale ví, že ti, kteří vyrostli na takových lodích a na moři, jsou opravdoví Mistři. On je jen troufalec, který raději popluje blíže k pobřeží. I když to je vlastně nejnebezpečnější, protože může nejspíše narazit na velké vlny, zprudka se vzdouvající nad potopenými mělčinami a skalisky, ukrytými pod hladinou. Vítr pěkně fičí a loď letí, prořezává vodu a vytváří dvě pěkně zdvižené vlny po obou stranách přídě. Na večer si poutníci našli malou, skalami chráněnou zátoku a přespali na souši.

Ale noc nebyla nejklidnější, během spánku jim pod deky drze nalezli malí škorpioni. Lovec nadával a přemýšlel, zda by skutečně nebylo lepší přespat v houpající se lodi. Pak usoudil, že stačí, když je všem špatně na lodi přes den, ještě pak aby tomu bylo i přes noc. Další den se vítr trochu utišil, vlny byly menší a tak žaludky všech zůstaly mořské nemoci ušetřeny. Neujeli však takovou dálku jako včera. Prostě vítr je vítr a ten rozhoduje. Zato třetí a čtvrtý den byl vítr opravdu silný a námořníci se zapotili. Spali dokonce v jedné zátoce na moři, protože drobné kolébání se jim zdálo už přijatelné proti tomu, co zažívali na otevřeném moři. A tady Tantika vymyslel novou trasu, kdy velkým obloukem objížděli jakýsi poloostrov, směřující k velkému ostrovu (Baleáry). Za ním si to naši přátelé zkrátili rovnou k pobřeží (k Barceloně) a nevraceli se nazpět zálivem na jih. Odtud už to bylo relativně blízko k ústí Severní řeky. Jen bylo nutné po nějaké době severovýchodní plavby kolem pobřeží pokračovat a to i přesto, že se pobřeží stočilo k severu.