Probuzení Ducha 1 страница

Dakavan se snažil provázet svého přítele a být mu nápomocen. Zaháněl zlé sny, našeptával mu nejkrásnější pocity, předváděl mu nejoptimističtější vize, dodával mu odvahu, doléval sebedůvěru. Učil se ovládat svoje nové schopnosti tak, aby neškodil. Už věděl, že příliš krásný sen o Gomepsis a tanec ve volné přírodě u nich doma na louce znamená tvrdou ránu při konfrontaci s realitou. Bolest pak může být neudržitelná a láme i největšího Ducha. Dakavan se snažil, aby v sobě měl jeho přítel svého Ducha nezlomnosti, velikého jako stožár ohromné lodi, která se plaví přes ten největší oceán. A to ani nevěděl, zda se přes oceán lidé vůbec plaví a jestli vůbec takové lodě jsou. Snad by se měl podívat sám po světě, aby nabyl zkušeností. Teď přece stačí, aby se soustředil a dokáže všechno na světě. Přivřel víčka svého duchovního těla a obrátil svůj vnitřní zrak k představě plavby na širém moři na velikém plavidle. Pak se stalo něco zvláštního. Jako by sám ze sebe vyklouznul v podobě jakéhosi dlouhého červa s jeho vlastní hlavou a ohromnou rychlostí se provrtal zemí na druhou stranu. Cestou slyšel kvílení snad milionů ztracených Duší. Na druhé straně sledoval opravdu velikou loď s napjatými plachtami, jak si rychle prořezává cestu skrze vlny. Rostlina, ze které byl trup lodi zhotoven, byla zpracována jako svazek jakýchsi širokých, obřích, rákosových stébel.

Takovou rostlinu Dakavan nikdy neviděl. Jen tušil, že uvnitř ve stoncích jsou vzdušné komůrky, které činí loď lehkou. Pak našel jiné lodě, ty vypadaly zase jinak. Některé měly trup z vydlabaného kmene z velmi lehkého dřeva a na něm připevněná prkna, aby vlny nemohly hned dovnitř a uprostřed jediný stěžeň. Dakavan do té doby netušil, že lidé mohou být tak dobrými mořeplavci. Ti, které pozoroval, byli černí, ale jejich děti měly naopak světlou kůži a blond vlásky. Dakavan nemohl přijít na to, jak je to možné. Nevěděl, že je to již tisíce let, co do své země kdysi tito lidé připluli právě na podobných lodích, které před chvilkou pozoroval v okolních mořích. Ani ho nikdy nenapadlo, že by mohli být někde tak tmaví lidé. Zíral na tento svět horkých plání s narudlým pískem, prohlížel si obličeje zdejších mužů a žen a podivoval se nad jejich výraznými nosy. Pak se otočil a zamířil zase skrze zemi zpět ke svému tělu. I na zpáteční cestě potkal hromady úpících Duší. Teď se odvážil zpomalit a pootevřít oči.

Překvapivě neviděl žádná lidská těla, jen v ohromném žáru a tlaku se zde mačkaly na sebe kameny a skály a stlačovaly vzduch v dutinkách ze strany na stranu, až to všude skřípělo a úpělo. Z dutin jako by vycházelo volání o pomoc i nářek, to nejsrdceryvnější bědování, jaké kdy slyšel. Ať se však rozhlížel, jak chtěl, žádné lidské bytosti zde nebyly.

Jakmile byl zpět ve svém těle, oddechl si. Taková cesta skrz zem byla silným zážitkem. Kdyby na vlastní oči neviděl, že tam žádní lidé nejsou, nevěřil by. Zamyslel se: „Co když jsou Ti lidé pro něj jen neviditelní, co když jsou prostě rozpuštění a právě ten vzduch v četných podzemních dutinkách jsou oni, uvězněni a drceni ohromným tlakem a spalováni nesmírným žárem. Dakavan se vydal k dědečkovi Lovce a zůstal pak u něj několik týdnů, aby se dozvěděl co nejvíce o destičce, kterou měl Lovec při sobě. Využil snů, aby mohl s dědečkem mluvit. Vydával se v nich za Lovce, za rodiče Lovce i za jiné lidi, či zvířata. Dakavan se tak pomalu dostával k poznání, že Lovec je nositelem destičky, která má nejen moc ochraňovat svého nositele, ale má v sobě sílu zachránit jejich svět. Sama to však nedokáže. Je jen indicií, která má vést toho, který je k tomu předurčen, aby tak udělal. Dakavan v klidu přijímal tyto informace, až jednou, asi o čtyři dny později, když se honil po stromech za veverkami, si opakoval slova Lovcova dědečka: „Jen jediný člověk se dozví vše o destičce. Dozví se to ve správný čas, na správném místě a v době, kdy získá nadlidské schopnosti a přijde o své lidské.“ Dakavan se najednou zarazil a pleskl se do čela: „To nemluvil Lovcův dědeček o nějakém vzdáleném hrdinovi, o nějakém nekonkrétním, možném konci jejich světa. To mluvil o mně, o Dakavanovi. Já přece už nejsem člověkem, moje tělo je tělo Ducha a má nové vlastnosti, které lidské tělo nemá. Umím věci, o kterých živí jen sní. Je skutečně možné, že je předurčen pro takový úkol? Jestli je to tak, měl by dokázat zjistit vše potřebné, ale jak?“ Nevěděl, jaké nebezpečí hrozí jeho světu, ani jak mu pomoci. Sedl si zase na špičku vysokého stromu a pozoroval kolemjdoucí velké mamutí stádo.

Napadlo jej, že šamani ve vytržení odcházejí do světa Duchů. Kdyby sledoval nějakého šamana a pronikl na takové místo plné Duchů, třeba by mu nějaký Duch mohl pomoci. Ale už ví, že by měl být opatrný a neměl by nic uspěchat, aby se věci nezvrtly a nekráčely přesně jinak, než mají.

Dakavan si stoupl na špičku stromu, vztáhl ruce před sebe, zavřel oči a snažil se soustředit na šamana, který se zrovna nyní chce vydat na pouť do světa Duchů. Slyší bubny, v jejich rytmu bije i jeho srdce, na tónech bubnů letí vstříc své další cestě to tajemných hlubin záhad světa nejodvrácenějšího. Cítí přítomnost šamana, nebo přesněji Duše šamana, jako by šaman plul světem podzemí na bubnu a vesloval paličkou. Jen takový pocit, nic jasného. Dakavan se opatrně skrývá za zády šamana, aby nebyl spatřen. Jakmile šaman přistává u břehu v zemi Duchů, Dakavan se ukryje a schovávajíc se za kameny a ve skalních průrvách, pomalu proniká do nitra země, aby v hlubinách objevil její velké tajemství.

V ZEMI PŮVODNÍCH EVROPANŮ

Slunce jim svítí na hlavy, zahřívá jim celé tělo a vyběluje konečky jejich vlasů. Jak bezstarostný život. Nalovit slávky, nasbírat dřevo na oheň a jede se dál. Už si zvykli nosit minimum oblečení. Stačí jen bederní rouška a ozdoby. Gomepsis si upletla ozdobné řemínky do pasu a na hrudník, ruce si zdobí koženými náramky. Dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné tak, jak se to tady na jihu nosí. Oba jsou do bronzova opálení, Lovci hraje tělo nespočtem silných svalů, její tělo je jako ladné tělo kočky. Pití ve vaku, slávky na dosah ruky, ryby ani krabi nejsou nikdy daleko a každý večer romantický, zamilovaný západ slunce u ohně.

Tak vypadala cesta Lovce a Gomepsis, až jednoho dne minuli veliké pohoří na pravoboku. Pokračovali dál rovnou na jih, až stanuli v táboře, kde rostly podivné stromy, které vůbec neznali. I zde byli opálení lidé, ale jejich pleť byla nezvykle tmavá a někteří z nich měli podivně krátké ruce i nohy a směšné, široké nosy.

,,Gomepsis, víš kde si myslím, že jsme?“

,,Ano, v zemi, kde žije Kanahův syn! V zemi posledních potomků Hýbačů!“

Tady se naši seveřané brzo aklimatizovali, jednak si už zvykli nosit jižní oděvy a také se naučili dobře plavat a potápět se pro dary moře. Nějaký čas pobyli se zdejšími lidmi, podnikli malou cestu hlouběji do vnitrozemí a našli zde dokonce starou jeskyni plnou maleb. Prý jsou jich zde stovky. Lovec se podivoval takové práci. Malby na něho silně zapůsobily, ale nechápal, proč jsou tady tak hluboko v podzemí, kde je nemůže nikdo vidět. Kdyby byly namalovány na kůži stanu, bubnu, oděvu nebo kabele či na dětských nosítkách, ale takhle? Nic takového z domova neznal a také v Zemi Mamutí řeky jeskyně obývají Duchové a nikdy by do nich žádný soudný člověk nevlezl, aby se náhodou neocitl třebas rovnou mezi mrtvými!

Možná, že to jsou malby určené podzemním Duchům. Asi to tak bude. Ještě, že podzemní Duchové u nás zakázali lidem navštěvovat svoje příbytky a jeskyním se každý řádný člověk vyhne.,,Nechtělo by se mi sem tak krkolomně často prolézat a malovat tady. Mám tady strach.“

,,My jim tady tak obětujeme,“ usmál se místní průvodce. Lovec ani Gomepsis si neodpustili, aby zde nezanechali alespoň nějakou drobnost. Lovec, jak jinak, nakreslil uhlem mamuta. Ať vidí zdejší lidé, jak vypadá opravdový severský mamut oproti zdejším malým, vypelichaným, krátkosrstým obludám, které tu vzácně potkávali.

Lovec zde také obchodoval s věcmi, které si přivezl ze severu a skutečně se mu dařilo věci vyměňovat za to, co mu dědeček označil jako důležité. A zase naši hrdinové míří dál na jih, až k rychle proudícím vodám Gibraltaru. Tady konečně našli mladého syna Kanaha - Kárse. Kárs zde přijal jméno Tantika a žil s posledními opravdovými dávnými Evropany. To už nebyla směsice znaků dávného Evropana a našince, ale byli to opravdu zvláštní lidé s na první pohled nevšedními rysy obličeje. Děti byly roztomile boubelaté, jen silný nos jim vyčuhoval z jejich dopředu vybíhajících, štíhlých tváří, které dávaly obličeji podivně ušlechtilý ráz. Dívky vypadaly ještě hezky, ale ženy se Lovci v obličeji vůbec nelíbily, o mužích ani nemluvě. Sice se s některými spřátelil po čase i on, aby ocenil jejich dobrosrdečnou povahu, ale pořád mu připadali velmi, velmi exotičtí. Přirozenou inteligencí oplýval zvláště jeden, asi padesátiletý muž, zvaný Darkman. Jeho synové jej často provázeli i s rodinami na cestách. Tantika se od Darkmana dozvěděl řadu cenných informací a příběhů. Doslechl se o minulých dobách, kdy těchto lidí bylo podstatně více, kolik že měli slavných lovců, velkých kouzelníků a krásných žen.

Nyní Kárs - Tantika vypráví tyto příběhy svým krajanům. Poslouchají příběhy, které mají zvláštní, cizokrajné kouzlo a příchuť dávných, pradávných časů. Jako by snad byly z nějakého pravěku lidstva.

Lovec Tantikovi všechno věřil, jen ne to s těmi krásnými ženami. Když však zde pobyli nějaký měsíc a navštívili několik dalších, podobných komunit, museli své názory poněkud radikálněji poupravit. Našli zde asi dvě děvčata, která byla opravdu krásná a dokonce i jednu ženu kolem 35, která vypadala stále velmi půvabně. Buď si zvykáme na odlišné tváře, nebo je všechno jinak, než se na první pohled zdá. Určitě si na silné kořeny nosů zvykli, ale důležité bylo utváření čela, tvar rtů a brady. Tito lidé zde také loví v moři slávky, ryby a ptáky. Lovec se sblížil hlavně s těmi, kteří mluvili něco o velkém lovu na mamuta. Půjde s nimi. Obřad, který byl směsicí obou kultur, měl řadu podobností a Lovec začal tušit, že i jeho kultura určitě v dávných dobách přejala velmi podobné rituály, které se časem upravily. Gomepsis vyřezávala spolu s dívkami a ženami ozdoby na tělo. Byly to metry a metry kožených řemínků, které se pak stáčely a klížily, aby držely tvar. Pak se jich omotaly metry a metry kolem krku, nebo kolem pasu. Pěkné, jen si je nezapomeňte sundat dřív, než půjdete do moře. Kůže lidí vysoušená sluncem a ničená slanou mořskou vodou se promašťovala rybím tukem a tukem z tuleňů. Naši přátelé tu jezdili na loďkách a s příbuznými Darkmana hledali želvy a tuleně.

A lov na mamuta? Nic z něj nebylo. Mamut se nedostavil, odešel prý někam jinam.

A tak se všichni šli koupat a chytat kraby. Dnes bude krabí hostina. A bylo rozhodnuto. Ženy se potápí i do velkých hloubek, jen aby bylo dost masa. Lovci lezou po skalách a hledají čerstvá ptačí vejce. Jiní se snaží ulovit nějaké ryby. Tady Lovec harpunoval svoji další velkou rybu. Vypustila evidentně zlého černého Ducha! Tohle ještě nikdy neviděl a když jí vytáhl nad vodu, byl jeho údiv ještě větší. Byla to jeho první sépie. Velké oči, chapadla, ptačí čelisti. Večer seděli u ohně a pletli spolu s ostatními veliké rohože. Je to pěkné. Nedivíme se, že Tantika, utekl tak daleko a zůstal tu žít. Musel o zdejších lidech něco vědět, že mizel rovnou až sem. Je to úplně jiný svět.,,A co je tam na druhé straně?“ zvědavě pohlíželi Gomepsis a Lovec na severní pobřeží Afriky, vzdálené jen několik kilometrů.

,,Tam musíme také na výpravu za obchodem,“ smála se Gomepsis. A Lovec s radostí plánoval:,, I Tantika pojede s námi“ a pojedou s námi i synové našeho přítele Darkmana. Stačí si jen přichystat zásoby vody a trochu jídla.

Jak řekli, tak udělali a ráno druhého dne už malá výprava na plachetnici rozráží rychlý povrchový proud, který je protiváhou spodního hlubokého proudu směrem k africkým břehům. Těžká, slaná voda se vylévá spodem ven ze Středozemního moře a na její místo se tlačí lehčí, méně slaná voda Atlantiku. Proto plavit se tady na protější břeh znamená téměř to samé, jako jet lodí z jednoho břehu rychlé řeky na druhý. Ale správný vítr a správně volená cesta, dobrá loď, dobrá posádka a spousta zkušeností je zárukou, že plavba proběhne bez potíží. Lovec se za pobytu na moři naučil výborně ovládat plachtu a počítat se zátěží, vlnami a náklonem. Tantika ho ještě poučoval, jak využít k orientaci hvězdy, ale pak se zastyděl. Vždyť takhle se dá orientovat i při nočním pochodu na pláních severu a Lovec byl v takové orientaci mistr. V tuhle hodinu a čas by se vrátil spolehlivě domů raz dva, kdyby ovšem byla noc a svítily hvězdy. Jednodušší je orientace podle slunce a okolitých skal. Lovec mu to ale neměl za zlé, bezstarostně se smál na Gomepsis a vlasy mu čechral mořský vítr. Kůži na dně lodi dávno sundali, upletli proutěný rošt a na něj vypnuli kůži znova, ale tentokrát ji pevně sešili a nastříhali tak, aby nikde nevytvářela záhyby. Pak ji natřeli vrstvou tuleního oleje, aby byla dobře impregnovaná proti mořské vodě. Slunce a teplé počasí rozpustily tuk tak, že se dokonale vpil do hloubky. Teď je loď velice solidní, i když tohle je spíše severská konstrukce a rozdíly teplot starému skládanému trupu lodi určitě nesvědčí. Nejlepší by bylo udělat loď z jednoho kusu dřeva a přidat po stranách laťky, aby se zdvihly boční stěny, jak je to tady na jihu zvykem. V současném stavu je však loď docela lehká a dá se vytahovat daleko na břeh, teda když to umíte.

Plachta se napjala a příď začala prořezávat vlny. Kolem rackové, kdesi vzadu za nimi Gibraltarská skála. Před nimi několik kilometrů hluboké vody. Ačkoli hladina moře byla o sto metrů níže než dnes, dno průlivu bylo stále o několik set metrů níže. Nechci malovat čerta na zeď, ale tenhle proud je opravdu silný.

Na africké straně Středomoří pobyla posádka jen několik hodin. Pobrali odsud nějaká zvířata, která neznali a procházeli se po krajině, kterou dosud viděli jen přes moře. Piknik, odpočinek. Jen průzkum a vycházka. K večeru posádka zase nasedla do lodi, napnula plachtu a vracela se zpět. Jen taková drobná epizoda, ale různá zvířátka jako brouci a plazi, které zde nachytali, mohou na evropské straně zdomácnět, pokud se ještě párkrát podobná „Noemova archa“ uskuteční. Jako že se uskutečňovala už statisíciletí před nimi.

Tantika mohl být spokojený. Konečně mohl říci, že ten pruh země, který v dálce před sebou vídal, není jen nějaký tajemný přelud, ale zase jen skutečná, obyčejná země. To si myslel Lovec, ale Tantika takový výlet uskutečnil před tím už několikrát, vždy se stejným objevitelským nadšením.

„Cizí kultura, která nás obklopuje, nám nevadí. Dává nám vydechnout, naplňuje nás procesem poznávání, ukojuje naši zvědavost a my jdeme spát s tím, že zítra přijdou věci nové, které nás obohatí o zkušenosti a zážitky a po nich přijdou další a další,“ promluvil Tantika směrem k Lovci, jako by mu četl myšlenky.

,,Když se ti, Tantiko, tolik líbí jiná kultura, co kdyby ses vrátil s námi domů a žil mezi námi Gáty? Je to určitě něco jiného, než žít mezi Imebirijci a nebo Katárijci,“ otočil se na Tantiku Lovec. Tantika se nesouhlasně zamračil:,,Ne, to je něco jiného. Tady je teplo, moře, tahle kultura je v jiném prostředí a já jsem zde znovu malým dítětem, které se nedávno narodilo a je udivováno zázrakem poznávání stále nových věcí. Poznávání je mým úkolem a mojí novou náplní. A když poznám dobře tento svět, půjdu třeba někam víc na západ nebo na sever či na východ nebo dokonce tam naproti do Afriky.“

,,Cestování se mi líbí, i když, jestli mne o to požádáte, určitě vás milerád doprovodím na cestě domů, obejmu své sestry i otce, se kterým se s radostí usmířím a s potěšením přinesu mnohé nashromážděné dary před jeho stan.“

Gomepsis i Lovec byli překvapeni. Tantika našel klid a sílu k návratu domů a k usmíření se se všemi. Pojede s nimi! Úžasné! Gomepsis už velmi toužila po domově, stejně jako Lovec. Vlastně toto měla být nejlepší alternativa možných scénářů návratu domů, ale pachuť rozloučení a jakési vzdálenosti a předzvěst příštího rozloučení a budoucího dlouhého odloučení zůstala.

,,Já už nejsem Imebirijec, řekl Tantika, jsem také Sanik, Bening a jsem také Volmana. Ale v budoucnu budu i něčím dalším. Já jsem hlavně já a každé nové jméno mě omezuje a vymezuje a čím více poznávám kultur a čím více v nich nalézám pro mne vyhovujícího, tím se stávám více sám sebou. Možná, že jsem jen svobodnější Imebirijec? Nevím a je mi to jedno. Moje imebirijské hodnoty jsou mým měřítkem, ale takto se mohu také zamýšlet nad měřítkem samým.“

,,Katáriové cestují, aby zbohatla jejich kapsa, já cestuji, aby zbohatla moje Duše.“

Seděli pak ještě dlouho u ohně, zpívali písně Gátů, Šikotů, Eteresků, Imebirijců a Katárijců. Místní si k nim přisedli a přidali jejich písně.,,Zvláštní, tak odlišné světy,“ zamyslel se Lovec. „Jeden jižní, působící tak bezstarostně a uvolněně a druhý severní, uzavřený, pro cizince krutý a nehostinný. Jeden ve znamení Ducha mrazu a druhý ve znamení Ducha Slunce a tepla. My se koupeme ve skafandrech v moři sněhu a abychom se jím mohli pohybovat, musíme mít lyže, sněžnice a sáně a vy tady, také obklopeni vodou, ale v jiném skupenství, nemusíte mít nic. Jen lodě, ale ty my máme také.“ A smáli se tomu jako malé, bezstarostné děti. Dva světy. Mají společnou vodu, ale každá je v jiném skupenství... A smáli se až tak, že jim tekly slzy.

Slzy Gomepsis však nebyly jen slzami smíchu. Smála se a zároveň plakala steskem po domově.

Lovec ví, že se vrátí do jiného světa, než odešel. Podle gátských zákonů, kdo půjde takto hledat svoji dívku, smí zabít nepřítele, který mu ji vzal a když se s ní vrátí, uspořádá se příchozím svatba. Je to zákon a proto může počítat s tím, že doma jeho lidé, jeho příbuzní a přátelé už dohodli se Šalem jejich svatbu. Pro ně, Gomepsis a Lovce je cesta domů více než spojnicí vzdálených bodů. Je to spojnice života jich samých. Začíná jim tam nový, společný život. Jsou si toho oba dobře vědomi. On to vidí v jejích očích, jak se na něho nyní dívá, jak ho sleduje a naopak, ona to pozoruje na něm, v jeho gestech v jeho výrazu.