Zápas

Je ráno. Někdo nadává a kope do ležící postavy pod rohoží u stromu, kam se uvazují zápasníci.,,Vstávej, je čas se umývat, budou chodit návštěvníci! Dej se do pořádku, ať si něco vyžebráš! Nikdo se rád nedívá na špinavé a smradlavé chcípáky, co se neudrží na nohou!“ Tak pohneš tou svou prdelí nebo ne!“ A strážce mohutně kopl do míst, kde se pod rohoží rýsovalo pozadí ležící postavy. Nic se však nestalo. Tělo se ani nepohnulo, jako by bylo ztuhlé. Strážnému probleskl pamětí nedávný stav muže a zabrumlal si nyní už pln podezření, že to má budoucí zápasník nejspíš už za sebou. „Tak přece tě opustili všichni tví Duchové!“ Popadl okraj rohože, aby ji rychle strhnul a podíval se na muže, zda-li je jeho odhad správný.

Jaké bylo jeho překvapení, když místo velikého mužského těla zde najednou vidí drobné tělo nahé ženy a ještě větší šok utrpěl, když v jejím obličeji poznal svoji vládkyni!

,,Velký Duchu, cos to učinil! Tys vyměnil muže za ženu, tys vyměnil otroka za vládkyni! Co to činíš, óóó Velký Duchu?!“ v hrůze naříkal nahlas strážce, ale to už se sem sbíhali lidé, zvědavě okukujíce bezvládnou ženu, zda žije. „Žije, ale je ochromena. To muselo být nějaké strašné kouzlo, které vyměnilo zajatce za vládce. Asi ji proklel nějaký mocný kouzelník!“ šuškalo se v davu. Lidé se přeli a zatímco ustrašeně debatovali, přijel po proudu řeky Lovec a v přístavišti mezi loďkami rybářů a hostů se nalodila Gomepsis, obtížena velkými, nepromokavými vaky s výbavou. Lovcova loďka se zde záhy proměnila v plachetnici a Gomepsis a Lovec se poprvé po téměř dvou letech objali jako svobodní a šťastní lidé.

Vítr zafoukal a Lovcova ruka přidržovala ráhno plachty v tom správném úhlu. Loď nabírala větší a větší rychlost, aby vymanévrovala pryč za skály na levé straně pláže. Tam pojede chvíli rovně a pak se dají naši uprchlíci vpravo, západně podél pobřeží, aby dojeli za Kanahovým synem Kársem společně.

Lovcův plán byl jednoduchý. Lidé z okolních táborů a vlastně z celého území zdejšího kmene budou shromážděni zde, v jediné vesnici na slavnosti a není mnoho těch, kteří zůstanou doma. Jen nemohoucí a ti je pronásledovat nebudou. Tady je oproti tomu taková spousta lidí, že si budou navzájem překážet, neorganizovaně pobíhat a všude bude panovat zmatek a chaos, protože nebude nikdo, kdo by vydal jasné rozkazy.

Lovec však nepočítal s tím, že se zde objeví jeden schopný muž s velitelskými schopnostmi, mající podmanivé charisma. Byl to jeden ze šamanů, který si uvědomil, že ztuhlost jeho paní a pootevřená víčka, stejně jako tichý, téměř neznatelný dech, mohou být zapříčiněny účinky jedu a věděl také, jak se účinků takové látky rychle zbavit. Tak se stalo, že když už se všichni smířili s tím, že je vše dílem Velkého Ducha, že to tak má být, a že Lovce nechají Lovcem, ať si uteče a jejich náčelnice a vladařka, ať zápasí místo něj, tak v tento moment šaman za pomoci protilátky přivedl královnu k životu. Její dívky ji oblékly a nazdobily, stráž sjednala respekt a šaman s velitelem stráže prohlédli pouta, kterými byla uvázána u stromu.

,,Zde vidíte dílo lidských rukou. Na tomto místě jsme je přeřízli my a tady je přeříznul obyčejným nožem někdo jiný už předtím!

Žádný Velký Duch!

Jen spiknutí! Rebelie a únos!“ volal na shromážděné velitel stráže.

,,A já vím, kdo bude zápasit místo seveřana!“ vykřikla královna.

Během pár vteřin se její krásný obličej změnil k nepoznání. Proměnila se ze vznešené dámy v příšeru, ve lvici a zmiji zároveň. A její slova jsou plná jedu, jen uštknout! „Ty!“ Zařvala a popadla dvěma prsty jakéhosi muže za nos tak, že se mu z něj okamžitě spustila krev a slzy mu vyhrkly z očí.

Byl to strážce, který své královně zajistil, že bude sice svůj majestát nyní několik týdnů nosit nebo pokládat, ale rozhodně na něm nebude dlouho, předlouho sedávat.

,,Okamžitě dejte bubnovat! Vypusťte kouřové signály!“ volala královna,,ať všichni v okolí hledají uprchlíka!“

Šaman se obrátil na královnu a s mírným, trpělivým úsměvem podotknul,,není komu dávat signály, všichni jsou tady. Vesnice kolem jsou prázdné!“Královna si najednou připadla jako podvedená. To je pravda, když jsou oslavy, celý její národ i spřátelené národy jsou zde, aby si užívaly hojnosti, jež v těchto dnech nabízí moře.

,,Tak jej nechte pronásledovat, stejně se vydal podél kaňonu, nazpět proti proudu řeky!“ Vtom někdo ohlásil, že nemohou najít Gomepsis.

Vládkyně znejistěla. Ještě si nedala věci do souvislostí.

,,Kdo je vlastně ta Gomepsis?“ otočila se k dívkám s otázkou, protože si je pořád pletla.,,Přece ta ze severu.“,,A odkud, že byl ten zajatec?“ Šaman jí odpověděl,,říká se, že také ze severu, má paní.“

Královna se zamyslela a už si dala dohromady dvě a dvě i ona.

,,Proklatě!“

Pak se ale ušklíbla,,o to pomaleji budou utíkat, ženy jsou slabší a mají poněkud kratší nožky.“

,,Do večera je chytíme a přivedeme, paní,“ zasmál se šaman.

Královna si s jednou dívkou cosi šeptala a pak dodala,,to sotva, ta dívka tady žije rok a pokusila se uniknout mnohokrát. Dnes může mít štěstí, protože si myslí, že v horách nikdo nebude, ale my vyšleme mnoho mužů, ať běží podél kaňonu stepí co nejrychleji a pak cestou zpět ať prohledávají kaňon kámen po kameni, jeskyň po jeskyni!“

Gomepsis s Lovcem míří stále pryč od pobřeží, vítr však slábne a vlny pomalu vracejí loď nazpět. Už jsou na dohled pláže s vesnicí i rohožovým palácem.

Zatím se na břehu nechává královna informovat. „Co psi? Pustili jste psy po stopě toho Gáta?“

,,Ano, pustili?“

,,A našli jeho stopu?“

,,Ano, běží po ní, opravdu běží po ní, má paní. Po stopě podél řeky.“

,,A dali jste psy i na stopu té seveřanky?“

,,Ne výsosti.“

,,Néé!!!!“,,NNNééééé“!!!“

,,Samí hlupáci, samí neschopní hlupáci! To nemám kolem sebe ani jednoho spolehlivého člověka, který by používal hlavu?!“

Královna nesmírně zčervenala a začala křičet, že je obklopena bandou neschopných hlupáků, kreténů, imbecilů, bláznů, surovců, zrádců a násilníků.

,,Já vám ještě ukážu! Já vám všem ukážu, vy nic nevíte o životě! Vy ještě nic o životě nevíte! Ale já vám ukážu a to se spolehněte, že na to nezapomenete!“ Krásná, zatrpklá, hořká a bezcitná. Zatímco shánějí její zbylí strážcové nějaké zapomenuté psy, povězme si, jak se tato žena dostala na svůj vysoký post.

Aspoň v ní budeme vidět člověka, protože za každým člověkem stojí příběh.

A jaký příběh stojí za touto ženou?

Před deseti lety to zde vypadalo podobně jako dnes. Tento kmen užíval na některé práce tu a tam, ale spíše výjimečně otroky. Ti se získávali jako váleční zajatci, nebo se kupovali, či ukořistili a jelikož jsme u moře, vzdálenosti tu nehrají tak velkou roli, pokud něco, či někoho chcete přivézt. Jednou tudy projížděl milenecký pár. Ona byla velmi krásná a okouzlující, on byl urostlý, vysoký, snědý a přímo čarovný a jak si dovedl hrát se slovíčky.

Určitě utíkali odněkud, kde jejich vztahu nebylo přáno a tady jim to připadlo jako v ráji. Ano, jako v ráji, ale jen do té doby, než dívku zařadili do družiny královny. Krásné, asi dvacetileté, také snědé, krásné, štíhlé a okouzlující dívky. Chlapce zařadili do výcviku na zápasy k velké slavnosti mezi ostatní otroky. Všichni otroci, co je za rok získali, museli do arény. Tehdy se však nezápasilo na život a na smrt a vítěz nebyl obětován, ale mohl si vzít dívku, jakou chtěl a mohl zmizet. Ostatní otroci dostali výslužku a mohli také zmizet. Symbolické a rytířské. Ten cizí hoch vyhrál turnaj a měl tři noci na rozmýšlení, kterou že dívku si ponechá. Samozřejmě ta jeho, se kterou připlul, čekala, že si ji ještě tu noc odveze. Ale všechno dopadlo jinak. On hned první noc utekl v malé loďce pryč přes moře. K velkému zděšení všech utekl nikoli se svojí dívkou, ale s královnou. Takže ta zahořklá, mrzutá žena, uctívaná jako nějaká včelí královna, je právě tou nešťastnou, zde ponechanou dívkou z příběhu před deseti roky.

Proto změnila pravidla, zavedla zápasy mužů na život a na smrt a obětování vítěze.

,,Co tu stojíš a nic neděláš?!“ rozkřikla se vládkyně na velitele stráže.

,,Přinesl jsem zprávu o psech, které jsme nasadili na tu seveřanku a myslel jsem, že vás to bude zajímat.“

,,Ty nemáš ani ponětí, co mě bude zajímat! Ty nemáš ani právo si myslet, co by mě mělo zajímat! Rozumíš?!“

„A teď to vyklop!“ stále ještě ječela rozlícená panovnice.

,,Dál než za velký kámen nešla, alespoň tam končí stopy. Možná šla dál vodou.“ Velitel stráže se snažil být klidný, ale bylo vidět, že odpovídá chladněji a odměřeněji. Viděl, že jeho paní praskly nervy. Viděl, jak ji přivádí k nepříčetnosti, že nějaký on a nějaká ona prchají. Díval se na svoji paní a vládkyni a prohlížel si její spodní, vystrčený ret a předsunutou bradu, rudé oči, rychlé trhavé pohyby. V údivu stál před maskou nenávisti, která ji nyní opanovala jako nějaký zlý Démon.

Královna ztratila veškerou soudnost a důstojnost. Měla rozcuchané vlasy a připomínala spíš ošklivou čarodějnici. Velitelův obdiv k této ženě najednou prudce ochabl. Před chvílí nařídila, aby jeden z jeho mužů byl vydán na zápas, což dnes znamená jen určitou formu trestu smrti.

Velitel stráže prošel katarzí a od nynějška, když se objeví šance, aby se této ženy zbavil, rád jí využije!

,,Nebo to může znamenat i něco jiného?“ zeptala se už klidněji královna, ale schválně hodně nahlas, aby to slyšel i opodál stojící šaman. Ten se s úsměvem obrátil na svoji paní a řekl:,,Mohla také plavat po proudu a to znamená, že je někde tady mezi námi, že si jen šla zaplavat, že neutekla, nebo je na pláži či skaliscích napravo nebo nalevo.“

,,A nebo utekla se seveřanem a utíkali oba kus cesty vodou, pak běželi stepí a psi je snadno najdou. Avšak je možné, že oba seveřané skočili do vody, plavali k moři, v přístavišti ukradli loď a touto dobou jsou už na moři, takže touto dobou by už dlouho byla hnána jejich loď větrem a naděje na polapení by byla mizivá.“ A šaman se znovu usmál s ironizujícím výrazem samolibého učitele a sebejistého experta.

,,Ne nebyla!“ Žena se podívala na moře a na stromy kolem a se samolibým úsměvem někoho, kdo přechytračil chytráka pokračovala.

,,Nefouká, vůbec nefouká!“

,,Museli by pádlovat a to by se daleko nedostali.“

,,Do vody a za nimi!“

Vydala striktní rozkaz. Zdejší lidé se však cítili docela svobodně jako ostatní lovci a sběrači. Sice byli více hierarchicky rozčleněni, protože jich zde bylo i trvale více než jinde díky solidním zdrojům potravy, ale ledacos si prostě nenechali líbit. Takové nařizování a poroučení nebrali zas tak úplně vážně a jen ti nejhorlivější z nich by královnu ihned uposlechli. Jenže ti v tuto chvíli stále běží po včerejších domnělých stopách Lovce kamsi po stepi podél řeky nad kaňonem.

Královna tedy nařídila své poslední stráži, aby nasedla do loďky. Tuto stráž složila z provinilce, který jí ráno nakopnul zadek, z trenéra zápasníků a jako třetího „spolehlivého“ zvolila nového příslušníka jejich kmene – našeho Šprýmaře, jemuž tím dala možnost prokázat svou loajalitu. Ano právě toho Šprýmaře, který si koupil novou příslušnost zajištěním těchto momentálně prchajících otroků. Velitel stráže dal povel a místní roztlačili štíhlou loď s vesly do moře. Loď rychle vyletěla vpřed. Pádla mužů zabrala a bylo vidět, že se vyznají. Za nedlouho již mají Lovce a Gomepsis na dohled.

Loď pronásledovatelů se k lodi uprchlíků rychle přibližuje a to i přesto, že muž i žena se snaží ze všech sil. Jejich loď je o 7 tříd horší. Je širší a těžší a nemá tři páry silných mužských rukou. Ale vtom už začíná zadní loď zpomalovat. Muž vpředu přestal veslovat, vzal vrhací kopí a hodil je směrem k člunu seveřanů. Naštěstí minul a teď si lehl na příď, aby se znovu zmocnil své zbraně, která plula na hladině, aby mohl svůj pokus opakovat. Když kopí vylovil, odložil je a chopil se znovu pádla. Vzdálenost mezi oběma loděmi se začala opět zmenšovat.

Nyní se pro změnu téměř zastavila loď pronásledovaných. Lovec něco vybalil z malého vaku a podal to Gomepsis. Ona si přesedla na záď a on se chopil obou vesel a sám vesloval, zatímco ona něco kutila na klíně.

,,Jakže se jmenují ti dva seveřané?“,,Lovec a Gomepsis, má paní,“ odpověděl velitel stráže. Šaman se ušklíbl na strážného a řekl:,,To ne, každý na severu je lovec, ale jméno toho chlapa! Jméno!“

,,Však říkám, jeho jméno je Lovec! Žije stále se svými kouzly, které mu zaručují ten nejlepší lov. I kdyby nikdo nic neulovil, on ano! Proto mu jako dospívajícímu dali jméno Lovec.“

Šaman se zamyslel: „To znamená, že to není pouhý lovec, ale je to také šaman! A být šamanem znamená mít učitele a znalosti. Musel se někde učit a jistě dovede kouzlit a rozmlouvat nejen s Duchy zvířat, ale i s těmi, kteří mají moc nad lidmi.“

„Velký Duchu, kdybychom to věděli, určitě bychom šamana neudělali otrokem!“ Padne na nás hněv Velkého Ducha a hněv tohoto šamana,“ zakvílel velitel stráže.

,,Ano, to byl velmi neuvážený tah, má paní!“ dodal nahlas šaman, stále ještě si zamyšleně pohrávajíc s ptačími pírky na svém krku.

Velitel stráže se tomu hlasitě zasmál. Bylo už znát, že rezignoval na nějakou podporu vrtochů své paní a hodlá se jí vysmívat.

Šaman se významně podíval na svoji královnu a zeptal se:,,Jakže se jmenuje ta dívka?

,,Gomepsis!“ řekla tiše.

,,Gomepsis? Gomepsis, Gomepsis... Gomepsis, to je něco s mořem nebo s modrou barvou. Je to původní jméno ještě z doby Hýbačů,“ přemítal šaman.

,,Počkat, počkat, už vím!“

,,Smrt!“

,,Modrá smrt!“

To už neřekl šaman, to si dala dvě hrozivá slova dohromady sama královna.,,Ano, jazykem starobylých Hýbačů je to Modrá smrt!“ řekla znovu. Asi také něco ví, zřejmě za tu dobu, co vládne a rozmlouvá s lidmi z daleka i s lidmi moudrými a vzdělanými, také ledacos pochytila. „Gomepsis je Modrá smrt,“ opakovala si šeptem.

,,Nebo mořská smrt,“ dodal Šaman při pohledu na jasně modré moře.,,Smrt na moři, abych tak řekl“ a znovu se zasmál.

Jistě, že se lekli, s kým si to začali. S polovičním šamanem a s dívkou, která má jméno od samotných Hýbačů. A její jméno má takovou sílu, že může samo prorokovat a samo může měnit události a věci vezdejší. Sám majitel jména se o to ani nemusí snažit. Jméno samo je živé a má takovou moc. A jestli se spojí úsilí toho jména a úsilí jeho nositele, je to veliká síla, která všechno smete. Takové myšlenky se teď honily všem těm třem pohlavárům rybářské osady hlavou, když upírali zrak na moře. A že tam zrovna bylo co k vidění.

Pozornost všech na břehu zaujalo počínání dívky v pronásledovaném člunu. To něco, co schovávala v klíně vzala do rukou a najednou z toho něčeho obrovskou rychlostí něco vylétá, znova a znova a znova. Pak se člun pronásledovatelů zastavil. To už ale zadul vítr, příď člunu seveřanů zpěnila vodu a loď se rychle začala vzdalovat od břehů tohoto nárůdku.

Místní naskákali do rybářských člunů a jeli se podívat na své, co že je tak náhle zastavilo.

Když se přiblížili už na desítky metrů viděli, že vesluje jen jeden muž. Strážce. Zbylí dva leželi na dně dlabaného člunu a svíjeli se v bolestech. Kdesi v jejich útrobách vězely krátké šípy vystřelené z malého, skládacího, laminovaného luku. Zraněných se sice hned ujali ti, kteří mají zkušenosti s takovými zraněními, ale osud těchto mužů je nyní nakloněn na tu chladnou stranu.

Od kaňonu řeky se vrací výprava z pronásledování. Když se dozvěděli, co se stalo, hned chtěli chystat lodě a dát se do dalšího pronásledování. Jejich královna je však zadržela.

,,Ne! Jejich osudem je uniknout!“

„A kdybychom se postavili zády k vůli mocného Ducha, naším osudem by bylo zemřít!“

,,Dost smrti!“

Přišla se zblízka podívat na zraněné. Z toho, co viděla, jí bylo velmi zle.

Pak došla k zápasníkům. Podívala se na lidi kolem a mírným hlasem vydala rozkaz:,,Po zápase je obdarujte a propusťte domů tak, jak to bývalo zvykem.“ Dívala se na západ, na moře. Tam ta malá tečka, to je on a ona. Tak kdysi jela na lodičce i ona. Zamilovaná, šťastná. Celičký svět se vešel do jejich očí. On a ona. Brada jí zacukala, oči zčervenaly a slzy začaly smáčet krásnou tvář.

,,Domů... půjdu také domů.“

,,Vrátím se domů,“ zašeptala a mezi slzami se objevil kouzelný úsměv.