Stará Rigetbodská bajka o Duši lovce, Severní Rigetbodové a Ašetbarové, 34 tisíc 756 let před námi

Ano, tato bajka je dlouhá, předlouhá a mnohé její části se hodí na mnoho lidí kolem nás a dokonce třeba i na nás samé. To je možné, ale jisté je to, že se přesně hodila na Muktyriho. Ano, to je ten muž, snad pětatřicátník, snad čtyřicátník, co nikde nevydrží příliš dlouho. Než přišel do tohoto tábora, byl v jiném a před ním zase v jiném a všude to s ním bylo stejné. Nejprve se všem jevil přitažlivý, veselý, chytrý, vlídný a obětavý. Člověk se širokým srdcem, řekli byste. Lidé si jej brzo oblíbili, ale pak se ukázalo, že vyjít s ním a začlenit jej do komunity nebude jen tak. Brzo se mu ten či ta nebo ono nepozdávalo a začal ohrnovat noc nad tím či oním, nikomu nic neodpouštěl a tak se přestal bavit tu s tím tu s oním nebo onou nebo rovnou s oběma. A jak běžel čas, nezbylo mu mnoho lidí, se kterými by si rozuměl a po těch, kteří mu zbyli se dožadoval přitakávání svému podivnému vkusu a výstředním libostem a aby toho nebylo málo, domáhal se od nich souhlasu ke své nenávisti jím vybraných vlastností lidí. Nakonec došla trpělivost i těmto jeho posledním přívržencům, komunita se od něj odtáhla a mrazivé počasí opanovalo vztahy mezi ním a blízkými tím stejným chladem, který vyzařovala jeho vlastní Duše. Pak jednoho dne nevydržel tíhu skutečného osamění, sbalil si svoje věci a raději odešel do další skupiny kmene a tam hledal ideální sousedy a ideální přátele a svůj ideální tábor. Ale i tam našel jen obyčejné lidi a lidé jsou dnes takoví a zítra makoví. Jsou to jen lidé a ne dobří Duchové a kdo hledá v lidech dobré Duchy, vždy se zklame. Ale proč vyčítat lidem, že nejsou ideální, když ty sám nejsi ideální a děláš toho tolik špatně a tvé touhy jsou tady a tam zcela zvrácené?

Jednou někomu uteče pes, druhému v noci pláče nemocné dítě nebo se sousedovi plazí štiplavý kouř z ohniště až k vám a ten kdo není velkorysý a neumí se usmířit a odpustit, tak ten má brzo zaručeně nepřátele odshora dolů, odzdola nahoru a zleva doprava a zprava doleva. A Muktyri si dokázal dělat nepřátele a to dokonce ve společnosti, která je tolik otevřená a je v ní tolik dobra.

Na výchovu dětí bývá vždy dost času, narodí se jedno, až když druhé je už dost velké a vyzrálé, ale někdy a není to často, se přihodí podivné věci mezi lidmi, zmatky kolem počasí, lovu, vztahů a lidé prchají před epidemiemi, před hněvem Duchů, před mrazem či jinými lidmi a stane se, že ne všechny děti se narodí daleko od sebe a ne vždy jsou vychovány tak, jak je třeba. To Muktyri byl oním příkladem osamělého dítěte a bratři Guicemové zvaní,,Vlčí smečka“ byli jeho opakem. Čtyři chlapci narození krátce po sobě si vždy stačili sami, nesnesli nad sebou kontrolu starších dětí a sami si ustavovali pravidla, sami objevovali svět a společně mu čelili a společně jej dobývali. Mnohdy se bavili ne přímo pěkným způsobem a přesto, že lidé děti nebijí a vychovávají je jako skleněné bytosti spíše snové než skutečné, prý za své lotroviny chlapci někdy dostávali pěkně naloženo od svých rodičů. V takové skupině, kde byly podobné děti, ještě Muktyri nebyl. Hned bylo jasné, že se s těmito bratry nesnese a daleko rychleji, než kde jinde panovalo vůči někomu takové nepřátelství z Muktyriho strany. Ale děti hned vycítily jeho zlost a zášť jako jeho největší slabost a už měl ráno boty uvázané na vysokém stromě, dopoledne sáně na ostrůvku v říčce, v poledne mokré dříví na ohništi a odpoledne namazané hole k lyžím sádlem. Večer se v klidu nedalo pracovat u ohniště, protože do topiva někdo přidal praskavé větvičky, které se trhaly a s rachotem z nich vyletovaly drobné hořící snítky.

,,Klid! Duchové! Co sem komu udělal, že tohle musím snášet?!“ křičel rozčílený Muktyri, ale neodstěhoval se, ještě zdaleka nezničil vztahy s většinou lidí, ještě nedokázal přetrhat všechny lichotky, které od nich denně přijímal. Teď mu stoupalo sebevědomí, teď potřeboval nějaký obdiv okolí a tihle kluci mu to všechno kazí!,,Já bych je přetrh! No počkejte!“ nadával, ale neměl důkazy, že ony věci skutečně nachystala Vlčí smečka.

Den plynul za dnem a naschválů ubývalo, protože dětem se příchozí nový přistěhovalec omrzel a věnovaly se i jiným záležitostem. Tehdy se zamyslel nejstarší Guicem, přišlo mu škoda, že jejich podivný soused by se měl jen tak vyvléknout z jejich háčku a přemýšlel, jestli by mu neměl provést nějaký skutečně pořádný kousek.

A tak ten den přišel k Muktyriho stanu mladý chlapec velmi příjemného vzezření celý oděný v bílé kůži s bílým kožešinovým pláštěm, vlasy sepjaté bílou čelenkou tak, že mu zakrývaly čelo i tváře. Dlouhé, tmavé řasy, tmavé husté obočí. Velmi pěkné rysy, jako by to ani nebyl člověk, ale spíše nějaký lesní Duch v podobě člověka. Choval se velmi kultivovaně a Muktyri jej vyzval, aby si sedl. Chtěl si i před tímto mladíkem zahrát na dobrotu a laskavost samu. Oba se dali do opatrné konverzace. Bílý mladík chválil Muktyriho stan, jeho oděv, stehy...,,Velmi pečlivá práce, téměř neskutečné, že muž by byl schopen tak jemné práce, jako by kůže byla scelena, nikoli sešita,“ pokýval mladík hlavou. Bavili se spolu o všem možném, ale mladík volil vždy témata nabádající k tomu nejušlechtilejšímu jednání. K pomoci druhým, k všímavosti, k tomu, že by měl člověk udělat druhým denně nějakou radost. A scházeli se tak občas, vždy jednou za několik dní. Muktyriho stan byl stranou od ostatních a tak si snad ani nikdo si nevšiml, když z hájku vystoupil záhadný mladík.

Přicházel za Muktyrim vždy jako přízrak, popil čaj, najedl se polévky a zase odešel nechaje zde svého hostitele vždy s nějakou myšlenkou. Muktyri se začal na návštěvy mladíka těšit, byly pro něj poctou, jakou doposud nepoznal, bral jej vážně a skutečně se snažil mnohé z toho, co slyšel, realizovat.

Ale byly chvíle, kdy Muktyri začal před návštěvníkem nadávat na toho, koho nenáviděl a chtěl ulevit své Duši tím, že náklad zla, který nesla, hodí na někoho druhého. Muktyri ukázal prstem na nejbližší stan a začal:,,Tam bydlí skřítci běsu, rozčilují mě a rozptylují, nejraději bych je řezal od rána do večera... jak já je nenávidím!“

,,Ty je miluješ, nenávist ti do srdce zasel zlý Duch Vagesthem a poručil ti, aby ses se o jeho úrodu staral, ale ty jej nemusíš poslouchat. Vzepři se mu tu tam, tu onde, nemusíš se hned změnit celý,“ mluvil na něj bílý mladík.,,Jen sem tam nepodlehni tomu, co ti skrze celou tvou Duši radí a z čeho se pak spolu s ní raduje. Odepři mu udělat službu a uvidíš, jak jej to zabolí, skočí po tvé Duši, bude jí to vyčítat a bít ji, to je pravda, ale časem najdeš zalíbení ve vzdoru Vagesthemovi a on ti bude do Duše chodit méně a méně a nakonec budeš svobodný. Přestaneš být jeho otrokem. Proto jsem za tebou přišel, abych ti dal sílu, sílu změnit se.“

Muktyri nikdy nevěděl, zda je chlapec skutečný nebo jestli to není nějaký Duch. Po posledním rozhovoru s ním po něm začal pátrat, protože se už neobjevil. Nikdo ale hocha v bílém neznal. „Takové vychování a vystupování? To ne! Tady určitě tak starý chlapec tak, jak jej popisuješ, určitě není a hodiny cesty na psím nebo sobím spřežení také ne!“ rázně mu odpovídali zdejší lidé. Bez svého chlapce, bez své podivné, vznešené návštěvy jako by Muktyri něco mu bytostně blízkého ztratil. Byl mrzutější, uzavřenější a když chtěl někomu říci, že jeho soused se neobléká tak, jak by měl, nebo že málo kárá své děti, které by ostatně už dávno měly být u strýce na vychování a ne tady v tomto táboře... ne, nějak se mu tyto myšlenky příčily už v hlavě a lepily mu ústa, když je vyslovoval. Přidal k takovým ostrým slovům pak jen: „Neposlouchejte mě, mám zlomenou Duši.“ Větu, kterou mu také doporučil onen bílý mladík.

Tábor se pohnul, protože tepla ubylo a stany bylo potřeba vyměnit za pohodlné a nepromrzající obydlí ze silných stěn pokrytých drny, které izolují člověka od světa třeskutých mrazů. Ano, celý tábor se přesunul díky síle lidí a zvířat do velké stanice, kde se usídlili ve velkých obydlích ze dřeva a mamutích kostí zakrytých onou přírodní izolací dodnes vidívanou v severských zemích. A protože zde bylo lidu více než jiné roky, rozebrali lidé z nynějšího Muktyriho tábora dva staré, polorozpadlé sídelní půdorysy a přemístili ještě vhodný materiál kousek stranou, kde postavili nové, vhodnější obydlí. Za týden byli s prací hotovi. Dlouhými lopatkami na zemní práce se dobývají drny a vše rychle, než udeří mráz a měkká zem zmrzne jak zespodu, tak i shora.

Muktyri lovil zajíce, bělokury, lišky, pásl své soby, hladil své věrné psy a rozděloval jim z úlovku. Přemýšlel o lidech i o sobě. Žádný velký předěl, ale jen krůček za krůčkem. Ten bílý hoch mu nastavil zrcadlo a pomotal mu hlavu. Ale mnohdy nebyl čas přemýšlet, byl zde velký lov na mamuta a následovaly zdlouhavé řeznické práce, bylo třeba zpracovat mnoho masa a nachystat zásoby na zimu, tedy to, co se ještě na podzim nestihlo.

Muktyri se uzamkl do sebe více než jiné zimy. Zlí Duchové právě v zimě vysílají na svět chmury a ty nejčernější myšlenky a lidé před nimi nemají kam utéct. Někdo se věnuje vyprávění starých příběhů, jinde je slyšet hudba a odjinud slova, jež často doprovází nějaké hry. Ale někoho nedostatek slunce a zatažená, šedá obloha doslova vysaje a on pak podlehne chmurám a černým myšlenkám a jeho život pak může ukončit i sebevražda.

Je důležité nachystat si práci, něčemu se věnovat. Ale Muktyri má už všechno hotové a není nyní, co by dělal. Snad jako dívka vyšívat a zkrášlovat oděvy na slavnosti. Ale on není dívka, odložil vyšívání, díval se jen tak do ohně a nuda a deprese sevřely jeho tělo ve svém těsném objetí a drtily mu Duši.

,,Ještě je jedna šance, jak se z tohoto času nezbláznit!“ napadlo ho. Začal probírat svoje věci a našel tam kusy měkkého dřeva. Sedl si, vybral něco nožíků a rydel a pustil se do vyřezávání malých zvířátek. Vzal březovou kůru a složil z ní malé nádobky, na které pak našil vždy po jednom zvířátku. Tady mamutek, tady vlk, nosorožec, tohle budou sobi, toto sovička tohle zajíc. Ještě opatrně nabarvit a zabalit do kousku zaječí kožešiny.,,To bude práce na několik dní a ještě se k tomu dá přidat trocha sušeného masa uloženého v medu a bude to,“ zaradoval se Muktyri. Najedno se začal těšit na onen den, kdy si děti rozbalí jeho dárky.

Čas Vánoc je a vždy byl zvláštní dobou, která proměňuje tu nejponuřejší a nejsmutnější dobu roku na něco výjimečného, co přináší povzbuzení naději radost a klid. Vždyť tou dobou je Slunce vidět jen tak krátko, vše ovládá chlad a noc, sněhu nemusí být mnoho, často vládne blátivá plískanice. Člověku je smutno po slunci, teskní po jeho paprscích a hřejivém teple léta byť bylo jakékoli. Lidská psychika nepodléhá vůli ani rozumu a tak tou dobou i ona bez dostatku světla vyhlásí stav smutku a rezignuje na dobré věci. Mnozí pak snadno přejdou z občasných nepěkných nálad do nezvratné rezignace depresí. Ale čas svátků Vánoc je něco jako malý zázrak, který má nemocnou lidskou duši uzdravit, napravit, dát ji impulz naděje ze zvratu, že noc se už nebude prodlužovat, ale naopak světla bude od nynějška každým dnem přibývat, jako když se probouzí letní den.

Tento čas má sílu povzbudit lidskou Duši, znovu nastartovat její skomírající motor a roztančit a rozradostnit to, co by se jinak proměnilo v čas bezmezného smutku a beznaděje odnášející člověka za člověkem do prázdna bolestné existence.

A jestliže je teď čas Vánoc časem návratu Slunce, je to pro lidi příležitost tento čas oslavit. A oslavy znamenají předvést se, nachystat to nejlepší na sebe, na stůl, na odiv světu kolem, aby zlé síly zimy a noci viděli, že našeho Ducha nezlomí.

Muktyri se začal na tyto oslavy těšit, představoval si, jak on jako malý dostal podobný kalíšek se zvířátkem a jakou měl z něj radost, pamatuje si na dobroty, které v ten čas doma jedli, kdy se vybalilo něco nasušených plodů z léta a podzimu a nasypalo se vše na těsto a upekly se sladké dobroty. Písně, masky, tanec, divadlo, veliký oheň, šamanův buben, kolem se honí a poštěkávají psi, sobi pobíhají po ohradě... To byly Vánoce, které byly svátkem a oslavou života, světla a tepla, které se přihlásily nyní k životu, i když ještě malinké a slabé.

A skutečně, když chlapci z Vlčí smečky rozbalovali od někoho inkognito nachystané váčky s malým pokladem, zářily jim oči, když si navzájem ukazovali, jaké že to zvířátko mají zrovna oni na svém pohárku. Jen Muktyri nedostal nic. Tedy jak se to vezme, druhý den po dlouhé slavnosti plné nočních tanců ve světle ohňů obcházel se dvěma soby svoje pasti a všude našel nějakého zajíce nebo lišku. Jediná jeho past nezůstala prázdná.

Lépe si prohlížel tato ulovená zvířata a díval se jim na oči. Ano, některá sice dobře zmražená počasím, přesto nevypustila Duši v tomto čase. Už dlouho byla mrtvá. Někdo si tedy nashromáždil úlovek a dal mu jej tak, aby nemohl odmítnout.

Myslel si, že žádný dar nedostal a někdo si přitom dal s jeho darem takovou práci a týdny shromažďoval takovou hostinu.

Takové úlovky dokáže zajistit jak dívka, žena, tak i dítě. Muž by mu asi zrovna takový dar nedal. Muktyri se díval se po lidech ve stanici a přemýšlel, kdo že na něj tolik myslel, že mu věnoval takový čas.

Vše bylo ještě v duchu slavnostních dní, když si nejstarší sousedův chlapec z Vlčí smečky vyjel na saních tažených čtyřmi psy. Sáně to byly malé a lehké, rychle ujížděl krajinou kamsi pryč. Muktyri se za ním díval v duchu nadávaje, že kluk bude nejspíš chystat nějakou lotrovinu. Vlastně v posledních dnech snad i týdnech mu Vlčí smečka neprovedla žádnou lotrovinu, žádný vtípek, ani schválnost.,,Tak to zase brzy přijde!“ už preventivně očekával to horší. I to mu říkal bílý chlapec:,,Když někdo často nebo moc ublíží dítěti, to pak raději očekává to nejhorší, aby předešlo pocitu zklamání.“

,,Mně je to jedno, zrovna kdyby tihle kluci nebyli, nijak by mě to netrápilo!“ pomyslel si Muktyri, ale vzápětí si představil, že taková myšlenka je zrovna ta, ze které se raduje zlý Duch Vagesthem.,,Hmmm!“ zlobně zavrčel. Nelíbilo se mu zahnat špatnou myšlenku a zároveň se mu nelíbilo být otrokem nějakého Ducha. Rozezleně kopl do hromady sněhu.

Odpoledne toho dne hnal Muktyri své soby na pastvu na místo, kde nedávný vichr odhalil dost zelené trávy a mechu, aby zde zvířata nechal napást. A zatímco se ony toulají kolem, uviděl najednou před sebou dlouhou, červenou čáru. Něco na mechu, něco na sněhu.,,Co to je? Nějaká stuha? Barva?“ Muktyri se rozběhl a našel na konci stuhy rozbité malé sáně. Všechno jakoby se v něm zastavilo. Byly to sáně, které dnes už viděl. Lépe se podíval pod svoje nohy na červenou stuhu. Ano, byla to krev, která značila, kudy letělo vzduchem chlapcovo tělo.,,Ne, to ne!“ nechci to vidět! Proč já?! To byla chyba toho chlapce, že tudy jel rychle! Proč teď mám jít za ním a vidět jeho zřízené tělo! Je to jeho chyba, proč já mám vidět to strašné!

Jako by mu sám zlý Duch Vagesthem našeptával:,,Nemáš ty kluky rád, přáls jim jen to nejhorší a teď to mají, už je jeden mrtvý a ty se na něj můžeš dívat, jak tu leží nebo umírá a pak to ostatním jeho sourozencům můžeš osobně oznámit. Potěší tě, jak se z toho budou hroutit, jak budou plakat, jak si budou zoufat. Patří jim to! Běž Muktyri, podívej se a raduj se!“

„Běž na konec stopy. To je můj dárek pro tebe!“

Muktyri mimoděk zahlédl malý strom, jehož jedna špičatá větev byla celá od krve. Na ni se dozajista chlapec nabodl, to odtud tedy ta všechna krev.

Pomalu šel krok co krok dopředu a tam, na konci stopy asi po patnácti metrech mezi keři na zemi leží chlapec. Ještě žije a z hrudníku mu stále teče krev. Najednou jako by se zlý Duch Vagesthem ztratil, Muktyri se rozběhl k chlapci a jal se mu zastavovat krvácení. Dal mu svou kožešinu a snažil se rozdělat oheň, aby chlapce zahřál.

Něco pití, něco tepla, něco pohodlí a chlapec pomalu a těžce mluví, ačkoli je blízko smrti.

„Kam jsi jel, žes tak spěchal?“

„Lovit zvířata, moc jich doma poslední dobou nemáme...“

,,Protože jste je lovili pro někoho jiného?“

„Ano, pro někoho jiného.“

„Proč jste to dělali?“

„Protože jsme nedělali dobře, když jsme tě zlobili, odpusť nám to.“

„To je vážná věc, takové kousky a zlomyslnosti!“

„Máme teď učitele, strýc k nám chodí a povídá si s námi. Mě učí ještě navíc jiný strýc, je to moudrý muž. Jak jsem jej poznal, chtěl jsem být jako on.“

„Tak jsem... jsem...“

,,Nemluv už, vysiluje tě to.“

„Moc děkujeme za dárky... ty březové kalíšky se zvířátky...“

„Jak víš, že byly ode mě?“

„Jsi moc šikovný řezbář, poznám tvou práci.“

„Jak bys ji mohl znát, vždyť jsi u mě nikdy nebyl? Nedovolil bych, aby ses vůbec kdy jen přiblížil k mým věcem!“

„Vím, ale nechal jsi jednoho, aby viděl tvé věci.“

Muktyri se zarazil. Co tím chlapec myslel?

Kouř z ohně mu vletěl do tváře, oči se mu zalily slzami a slyšel nyní jen chlapcův hlas.

„Strýc je moudrý, chtěl jsem být jako on. Říkal, že moudré věci může říkat i ten, u koho bychom to nečekali a tak lidé neposlouchají dobré rady a nenalézají řešení svých věcí, přestože je měli na dosah.“

Nyní, když muž slyšel jen chlapcův hlas, ulekl se. Ten hlas přece zná...

,,Tos byl ty!!! rozezleně, ale hlavně zmateně se obořil na chlapce.,,Ten se usmál a mluvil stejně klidně a sebejistě jako Muktyriho bílý chlapec. Napřed jsem si chtěl z tebe pořádně vystřelit,“ vysvětloval namáhavě.,,Znal bys jen zlobivé kluky, které bys nemohl vystát a přitom by ses stal nejlepším přítelem jednoho z nich. Ten paradox se nám zdál jako dobrý nápad, jak si s tebe vystřelit a pak jsme se ti chtěli vysmát. Svěřil jsem se však svému strýci-učiteli, protože jsem díky němu začal mít pochyby. Ten si vše vyslechl a odradil mě od mého záměru. Učil jsem tě tedy to, co mě učil on. Učil tě skrze mě. Je mi tě líto, že je v tobě toho tolik, co ubližuje lidem, ale jestliže máš tolik síly na tolik zla, určitě máš i tolik síly na to, abys změnil na sobě mnoho věcí a rozdával radost tam, kde jsi dřív svým uzavřením se do sebe ublížil.“

,,Jak rychle jsi dospěl, jak rychle ses změnil se zlobivého chlapce na moudrého člověka...“

„Ano, změnili jsme se všichni. Mamince rychle ubývá sil, pojídá ji za živa zlá nemoc. Ani nejlepší šaman ji nedokázal zastavit. Smrt nás obchází a mění naše Duše. Prázdnota nás svírá a buď nás rozdrtí, nebo nad ni zvítězíme.“

„Mám na starost mé bratry. Když teď zemřu a odejdu do říše Duší, nebudu moci na ně dohlížet tak jako odtud. Dohlížej na ně ty, prosím.“

Ne, ty se z toho dostaneš! zalhal Muktyri chlapci do očí a snažil se co nejvlídněji usmát.

„Bojím se!“

„Moc se bojím té cesty to tmavého neznáma... Nechci zemřít!“

„Jsem tady s tebou!“ Muktyri položil svou ruku na chlapcovu a už to mu dalo velké přemáhání, ale nezastavil se. Potlačil odpor a chlapce pohladil po vlasech, těch krásných, dlouhých, tmavých vlasech, které znal sepnuté čelenkou. Díval se na jeho ušlechtile pravidelný obličej, jeho husté obočí a dlouhé řasy. Vzpomněl si na všechno to hezké, co mu tento chlapec v podobě bílého tajemného mladíka pověděl. Jak jej změnil, jak znejistil všechno, co mu bylo tak přirozené a blízké. Viděl sám sebe jakoby zvenčí a viděl se jinýma očima.

Zapřel svoji samotu a izolovanost, veškerou svou netečnost a lhostejnost a objal chlapce tak něžně, aby cítil přítomnost přítele, který je tu sním v té nejhorší chvíli...

Mamutí stáda se toulají tím krajem, osamělý nosorožec zvedne svoji majestátnou hlavu a vysoko k nebi vztyčí svůj dlouhý nosní roh. Rosomáci se radostně kloužou po svahu dolů a v těchto rozverných hrách jim plyne tento čas. Bílá krajina se zahalila do mračna jemného padajícího sněhu. Havrani si posedali na větve, aby nechali odpočinout svým křídlům. Pižmoni odcházejí za novou pastvou, liška vyhrabává zmrzlou mrtvolku bělokura ukrytou zde na podzim, coby moudrou zásobu v jejím hospodářství. A lidé se na to vše dívají skrze malá, mlžná okna z měchýřů a střev, vyschlá a upravená v tenké blány, na kterých se srazil jejich dech v drobné kapičky vody, aby zde mráz mohl vykouzlit nádherné a dokonalé obrázky kapradin a dalších listů bujné vegetace. Nastal čas kouzel.

NOVÝ ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ