Povídka desátá - Letadlo

Obloha v té výšce mění svou barvu z tmavě modré na modravě černou a semknutá formace tří proudových stíhacích strojů se propadá v řídkém vzduchu hned na jednu a hned na druhou stranu. Na rozkaz velitele letky se stroje navzájem lehce vzdalují, piloti na svých monitorech kontrolují vzdálenost a vzájemné postavení a pak ještě jednou pro jistotu pohledem ze svých kabin, ale tomu co vidí, nelze uvěřit. V mrazivém polovzduchoprázdnu, které je obklopuje, mezi dvěma stroji cosi letí. Jako by se sem vysypalo nějaké smetí, které se drží ve stále stejných rozestupech. A teprve když letka zatočí doleva, nasvětlení se změní, slunce se opře do jejich stříbrných draků naplno a trupy letadel se rozsvítí kovovým třpytem, se ono poloprázdno začne najednou lesknout na mnohých místech tak, že piloti vytuší tvary letounu, který vypadá jako z čirého skla. Jsou vidět jen motory, sedadlo pilota a pilot a několik menších zařízení. Ba i nádrž je skleněná a její čirá, bezbarvá, speciální směs je taktéž těžko opticky identifikovatelná. Supermateriál kautizovaného polyuretanického skla je pro takový létající aparát jako stvořený. Všechno je tak, jak má být a tam kde má být, jako u každého, obyčejného letadla, jen s tím rozdílem, že toto je celé ze skla! Dokonce je možné vidět, že veliké nádrže nebo rakety, podvěšené pod téměř neviditelnými křídly, mají vepředu ve skle zality do tohoto průhledného materiálu po jedné lidské lebce, takže se zdá, jako by tyto symboly smrti sami visely zlověstně ve vzduchu. Ale konstruktéři letounu chtěli dát tomuto stroji i něco navíc a i když je to už sto let, kdy běžné, malé, bojové letouny měly na svých palubách pohyblivé zbraně, tady udělali jeho tvůrci výjimku a umístili asi dva metry před pilota malou, asi jako menší fotbalový míč velkou, oranžově-zlatavou, kovově lesklou kouli, ze které najednou vyšlehl do strany oheň, připomínající silný laserový paprsek a vyřezal do trupu jednoho vedlejšího stroje několik obdélníků. Pak se paprsek otočil na druhou stranu a přeříznul letadlo přesně za pilotem na dvě části. Zatímco z prvního letounu začaly odpadávat kusy plechu a letoun zůstal neovladatelný, druhý stroj se rozpadl a jeho zadní část kdesi dole explodovala. Výbuch ozářil kokpit neviditelného letounu, jehož pilot byl se svým strojem úplně propojen. Jeho ruce byly zasunuty do jakýchsi pomyslných rukavic, které tvořily stovky prstýnků a i ten sebenepatrnější pohyb byl promyšlený a řídil nějaký mechanismus stroje. Přilba nesla dvě malé kamerky, sledující pohyb očí pilota a palubní zbraňové systémy stroje přes počítač zaměřovaly přesně podle jeho pohybů a myšlenek. Senzory na hlavě totiž snímaly i jeho mozkové aktivity a tak jako u her, které používají psychologové k terapii pacientů, kdy je možné jen samotnou vůlí ovládat pohyb na obrazovce, i tento pilot takto ovládal řadu povelů nad letadlem. Poslední letadlo se odpoutalo a mizelo kdesi hluboko pod ním, snažíc se zbrzdit rychlost letu a zmizet z nebezpečného místa. Skleněné letadlo v ten okamžik vypustilo jednu raketu s lebkou na hlavici. Teoreticky by raketa vůbec neměla být schopna zopakovat manévr prchajícího stroje, ale po pár sekundách se z jejího trupu vysunuly dlouhé stabilizátory a dlouhá křídla, která umožnila neuvěřitelně sevřený manévr s minimálním, téměř nereálným poloměrem. Následovala exploze, která rozjasnila oblohu a na okamžik oranžovým světlem prokreslila tvar spodku skleněného letadla.

Muž i stroj jsou jedno, roky žil pilot jen jako součást letadla, jeho ovládání mu bylo tím, čím je nám dýchání nebo mrkání víčky. Nevíme o nich a přitom na ně nikdy nezapomeneme. Byl vybrán z mnoha adeptů a byl nejlepší z nejlepších, tak jako jeho instruktoři, tak jako mechanici a psychologové, kteří jej školili a sledovali, aby z něj vytvořili dokonalý, živý stroj, schopný samostatného uvažování a těch nejrafinovanějších bojových taktik.

Letadlo bylo vyvíjeno překvapivě velmi krátce. Jakmile se totiž objevila možnost chemicky a fyzikálně měnit vlastnosti skla a čirého plexiskla do té míry, že je šlo spolu dokonale kombinovat, nebylo už, proč váhat. Chemici si pak už jen vyhráli s optickými vlastnostmi paliva a s explozivní chemikálií do raket, aby bylo obojí čiré. Skleněná optická vlákna rozváděla po trupu příkazy od pilota a počítačů k ovládacím prvkům letounu. Třeba jako nyní, když se pilot jakoby protahoval, stroj se nahnul přední částí nahoru a zadní dolů a brzdil tak plochou spodní částí i s křídly. Navíc byly vytaženy i velké panely brzdících klapek. Stroj pak jakoby přepadl před pravé křídlo a objevil se až asi ve třistametrové výšce. Tady si pilot pouhou myšlenkou nasadil dalekohled. Zezadu z přilby vyjely dva teleskopy a skrze podlahu letadla tak mohl sledovat krajinu. Na zem se mu promítala mapa, kterou následoval. Tady je to město... ulice... dům!

Na zahrádce pracoval starší muž, odložil zahradnické náčiní, podíval se na hodinky a šel si ke stolku na terase poklidit jakési papíry a knihy. Byla to příprava k výuce kvantové fyziky na místní univerzitě. Muž je připraven, teď usedl na lavičku, dal si materiály do malého kufříku a ještě chvíli se bude kochat pohledem na zeleň, kterou mu nabízí uprostřed města jeho pozemek. Ale dnes budou studenti čekat na pana profesora marně. Pilotovy oči přesně zaměřily hruď muže a oranžová, kovová koule před pilotem se zlověstně natočila. Něco v ní zavrčelo a tentokrát velmi malý svazek zářivých paprsků ohně, tenký jako jehla projel mužovým hrudníkem a propálil srdce své oběti.

,,Snad elektrický proud? Nebo kulový blesk?“ Tak a podobně budou jen hádat ti, co budou zjišťovat příčinu jeho smrti.

,,Teď ještě pro vzorky k potoku M!“ probleskne pilotovi hlavou. Dává do pohybu stroj, který během přesného zaměřování visel na místě. Stroj je téměř neobjevitelný. Pro člověka jsou patrné jen jakési tečky na obloze, snad balónky, které někomu uletěly. Kdo by se tím zabýval a když vám někdo ukáže, co vidí podivného, asi ona místa ani nenajdete. Museli byste se dívat správným směrem a k tomu mít hned dobře zaostřeno na správnou vzdálenost. Ale i tak, jistě to jsou nějaké ty létající roztomilosti, které se prodávají za pár korun.

Stroj odletěl jinam. Zase se promítá mapa a už pilota i s jeho astronomicky drahým strojem naviguje k potoku M. Tady jsou zásoby nesmírně cenných surovin. Je třeba odebrat vzorky, které zde zůstaly po geologickém vrtu v dřevěných krabicích. Stroj, jehož vývoj, výroba i provozování stojí tolik, co ekonomika jedné středně velké republiky, se zastavil ve vzduchu a přistává na malou, travnatou louku. Motory hučí naplno, proudy plynů směřují dolů a víří množství prachu.

U potoka zrovna pytlačili ryby dva chlapci, jeden snad jedenáctiletý, druhý asi čtyřletý. Ten malý se strašně bojí a pláče.,,Teda co s tím vrtulníkem blbnou!“ nadává ten starší sám pro sebe.,,To nic, to je jen helikoptéra!“ obrátil se na toho malého, aby jej utišil. Ale nebyla to helikoptéra. Z dolíku hned vedle potoka se zvedly dvě hlavy, jakmile byl stroj na zemi. Pilot s naprosto neosobní tváří ještě třímal celý stroj v rukou, ještě stále jel motor, ještě stále bylo aktivní celé ovládání stroje. Teď, když stroj dosedl, bylo vidět, jak je větší kluk naštvaný, že mu pilot děsí jeho malého bratra, kterého musí přece hlídat a postaví se klidně i tomu velkému, hřmotnému letadlu. Prach, který se zrovna usadil na sklo draku letadla, jej dokonale prokreslil. Jen z podkřídla vyčuhuje raketa s hlavicí s ve skle zalitou, lidskou lebkou. Malý chlapec se chvěje hrůzou, starší mu zakrývá oči. Jeho nervy jsou na pokraji prasknutí. Něco musí udělat! A protože prachem pokrytý stroj vypadal jako obyčejné stíhací letadlo, tak starší chlapec sebral kámen a zamířil na něj. Alespoň tak vyleká muže, který tu tak nevhod přistál.,,Ať vidí!“ opakoval si chlapec a mrštil vší silou kamenem na stroj.

Kámen však dopadl ne na plech, ale pochopitelně na sklo. Bok trupu nevydal dutou ránu, kterou chlapec očekával, ale jiný, mnohem silnější zvuk, jako když se tříští sto oken skleníků naráz. Sklo, ačkoli speciálně tvrzené, upravované a nevšedně skládané, si přes to všechno zachovalo velkou část svých původních vlastností. Možná, že bylo tisíckrát testováno na všechny možné podmínky a namáhání, zaměřování, radarové vlny, akustickou, elektrickou či tepelnou vodivost a nevím co ještě, ale bylo stále jen sklem. A jen tak se mohlo stát, že malý, naštvaný kluk s tak obyčejnou zbraní, jako je kámen, rozbil trup tohoto jedinečného a nepředstavitelně drahého letounu.

Pilot stroje, jakmile slyší tříštění skla, vylekaně uhýbá, rozhazuje rukama, propíná prsty! Ale to vše jsou příkazy k ovládání letounu, v této chvíli nesmyslné a protichůdné. Nyní rozkazy samotného pilota ničí stroj dál. Najednou se uprostřed stroje objevil malý záblesk. Starší chlapec strhl malého do dolíku na břehu potoka a přikryl jej svým tělem. Za okamžik jim nad hlavami proletěla ohromná stěna plamenů a úlomků. Když se vyhrabali ven, zjistili, že místo louky je zde jeden ohromný a hluboký kráter, který se pomaloučku začíná plnit čistou vodou z potoka. Hučení v uších ustupuje, stejně jako bušení srdce. Starší chlapec bere mladšího za ruku: „Pojď, už musíme domů“. Při pohledu na své umazané oblečení pak sklesle pronese:,,Tak za tohle...“ a ukáže na zablácené a uprášené košile,,tak za tohle dostanu já zase pěkně nařezáno!“