KTERÁ ZAČNE VYCHÁZET NA POKRAČOVÁNÍ JEŠTĚ LETOS JAKO VÁNOČNÍ DÁREK PRO VÁS

Povídka druhá - Ataš

Dva obří mamutí býci se čelními kostmi srazili v jednu masu hmoty. Kly zapraštěly a třesk prudkého nárazu hlav, ačkoli tlumený vrstvou husté, tmavé srsti, se šířil kolem rychlostí zvuku na všechny strany. Kdyby předtím troubení chobotů a praskání ničené vegetace nezburcovalo všechno ptactvo v okolí, tak tahle rána by je vyplašila beze vší pochybnosti. Jejich hnědé oči umístěné tak, aby dobře přehlédly prostor pod sebou těkaly kolem, aby získaly co nejvíce dat o soupeři i o okolní krajině a jejich bělma se míhala z pod dlouhých řas. Sledovat stav krajiny kolem bylo dnes velmi podstatné, protože na zemi ležela bílá, vysoká vrstva čerstvě napadnutého sněhu a ten se měnil pod nohama zápasících kolosů v nebezpečně kluzkou a ušlapanou bílou podložku.

Ke zvukům se nyní přidalo i hlasité oddychování. A znovu náraz hlav zakončený snahou přetlačit soka na opačnou stranu. To se dařilo chvíli jednomu samci, ale jen co natlačil toho druhého na strom, dostal se slabší samec do výhody, nemusí tolik napínat síly. Nechá soka, kterému podkluzovaly na kluzkém, lisovaném, sněhovém podkladu nohy, aby se vysiloval a zbytečně do něj tlačil.

Ohromná zvířata a ta síla, která ničí v lese stromy, jež by člověk vlastními silami doslova pižlal dlouhý čas silicitovými čepelemi. Ataš, starý, asi petašedesátiletý lovec, sledoval zápas mamutů fascinován stejně, jako když tento výjev sledoval poprvé. Větší předvádění síly mezi živými tvory souše není. Tak jako kdysi, když byl malý chlapec, byl unesen a sledoval zápas se zaujetím a i nyní měl svého favorita, kterému fandil. Ale dnes byl onen zápas výjimečný, podmínky byly zhoršené kluzkým, ušlapaným sněhem, který se po zmrzlém, hladkém podloží vozil a snadno smýkal na všechny strany. Snad jen jedenkrát zažil už něco podobného, to když byl ještě v plné síle a neměl ani tolik zkušeností o životě a jeho podivnostech. Tehdy se mu stala při sledování zápasu obrů podivná věc. Vlastně jí nikdy moc neporozuměl. Proto se mu i nyní znovu vynořil onen příběh z paměti, odvíjel se před jeho očima a pletl se s obrazem soupeřících mamutů.

,,Tehdy jsem sledoval zápas dvou mladých mamutů na zamrzlém brodu řeky. Sem tam z ledu vylézaly kameny, o které se mamutí býci mohli alespoň jednou nohou na chvíli opřít, ale jinak, jinak se museli spolehnout na to, že i soupeř bude mít na ledě stejné problémy. Dokonce soupeři několikrát upadli na led, ale ačkoli pád tak ohromných zvířat vypadal nebezpečně, vždy se oba mamuti při pádu káceli k zemi postupně a rychle si klekali, aby jejich horní část těla nesletěla na tvrdý podklad plnou vahou a nepraskly jim snad i kosti. I tak po pádu na zem těžce oddychovali a pak jim trvalo dlouho, než znovu vstali. Stojící zvíře zatím vítězoslavně troubilo, ale bálo se přiblížit k ležícímu, aby mu na hrudník položilo nohu na znamení nadřízenosti. Soupeřovy nohy nebo chobot by jej mohly strhnout nyní na zem daleko snadněji. Najednou jsem zjistil, že se na zápas nedívám sám, byla tu i jakási stará žena, která procházela naším územím a jak jsem se později od ní dověděl, patřila hned k sousední skupině Nakabů. Jen chtěla projít k náhorním Nakabům, kde měla provdanou dceru. Sledovali jsme tedy spolu onen vyčerpávající zápas a potichu jej občas komentovali. Žena se pak podívala na slunce a omluvila se, musí zase pokračovat dál svou cestou. A jak ta nešťastnice vstala a udělala pár kroků, ujel jí sníh, na kterém stála, pod nohama pryč. Vstoupila totiž do koryta malého potoka, jehož zmrzlou hladinu pokryl příkrov sněhu, který však neroztál, protože toto bylo stinné místo. Žena sletěla v mžiku na zem a třeskot, který se ozval, pocházel tentokráte nikoli od zápasících mamutů, ale z nohy oné starší dámy.

Tedy musím přiznat, že jsem se řádně lekl. Vím, že nejvíce úrazů se stává na cestách, že stezky, brody či hory a kamenité srázy jsou zákeřnější, než všechny šelmy dohromady a mají na svědomí více zmrzačení, než setkání s mrzutými, velkými býložravci. Ale ačkoli jsem se snažil ženě pomoci co nejšetrněji, narovnání nohy bylo pro ni velkým utrpením přesto, že ze sebe nevydala jedinou hlásku. Jen oči se jí zalily slzami a pocítil jsem, jak se její tělo v okamžiku zpotilo. Z její hole a z pár větví kolem jsem udělal dlahy a omotal šetrně postiženou končetinu, aby se nyní dlouho nepohnula a pak ze dvou oštěpů narychlo zhotovil vlek. Věřte mi, byl jsem sice silný, ale už po dvaceti metrech jsem věděl, že daleko nedojdu. Nechal jsem zde tedy všechny naše věci a zkoušel ženu nést, ale nebylo to o mnoho lepší. Kdyby tu byla alespoň souvislá větší pokrývka sněhu, abych ji mohl vléci na kusu kůže, ale takto jsem nebyl schopen ženu dopravit ani k nejbližšímu osídlení, vzdálenému jen čtvrt dne cesty. Nakonec jsem zde ženu zanechal, samozřejmě po té, co jsem jí postavil provizorní obydlí a místo vyznačil na zdejším dobře viditelném kopci pruhem kůže, uvázaným na dlouhém, tenkém kmínku, který jsem připevnil na jednom osamělém stromě. A nyní rychle pro pomoc.

Jenže to nebylo vše. Podobně na onom náledí skončila i mladá žena od nás. Obývala tou dobou blízký tábor, obcházela pasti a sama se chytila do oka z tenkého řemínku, na zledovatělém podkladě zprudka upadla a celá naražená nebyla schopná se ani zvednout. Hlavu měla naraženou, za krkem ji bodalo, sotva dýchala, lokty ji bolely a kyčle a kolena měla také jako v ohni. Tato žena už nebojovala se svou bolestí, ale nechala ji vycházet svými ústy ze svého těla. Což bylo dobře, protože bych ji jinak nenašel. Ale to už jsem věděl, že ani tuhle dámu nedonesu do jejího tábora. Vlastně jsem to ani nezkoušel. Tato žena byla tak rozlámaná, že ji nebylo ani kde chytit, za co vzít a nějaké vlečení či nesení z mé strany nepřicházelo vůbec v úvahu. Jen jsem jí rychle vystavěl přístřeší se zástěnou a přinesl otop, se kterým by hodiny mohla zahánět dotěrnou paní zimu a hned jsem zas spěchal do nejbližšího tábora pro pomoc.

Jak jsem se blížil k tábořišti, ze země se zrovna zdvíhala dívenka asi 12 let. Držela se za hlavu a tvrdila, že vidí hvězdičky. Bílé svítící mihotání kolem. Tady pramenil malý, na první pohled neznatelný potok, vlastně jen takové zvlhlé místo, ale stačilo k tomu, aby zledovatělo a dívka na něm uklouzla a udeřila se do hlavy. Konečně někdo, koho unesu a také donesu až domů. Dívenka měla slabý otřes mozku, byla zmatená, dezorientovaná, ale mohla mluvit a rychle se spravovala. Nakonec, ještě než jsem došel k obydlím, poděkovala, vyrazila mi z náruče a utíkala pryč.

Zburcoval jsem zde celé osazenstvo a šest silných chlapů se mnou okamžitě vyrazilo do terénu. Bylo štěstí, že dnes večer mají oslavu Katuh, nejsou venku za svými každodenními povinnostmi a zdržují se od rána v táboře.

Vyprávěl jsem jim o malé dívence, která se udeřila do hlavy jen kousek od jejich tábora. Tu jsme potkali, muži s ní prohodili pár slov a ukázali pak na mě. Ona rozhodně zavrtěla hlavou. a muži se na mne podivně podívali. V tempu jsme však nepolevili a za nějaký čas jsme dorazili do míst, kde měl hořet oheň uvnitř mnou vybudovaného přístřeší s pěknou, ale polámanou ženou uvnitř.

Nic!

Duchové! Nic!

Nikde kouř, žádné obydlí, žádná žena!

Jen holá planina s několika osamělými stromy a jinak vůbec nic. Tomu jsem vůbec nerozuměl, doslova šokován jsem prohledával uschlé traviny a mechy, kde jsem ženě budoval ono obydlí, ale jakoby nějaká zvláštní síla ženu odnesla, odklidila obydlí i ohniště, vymetla popel a narovnala stébla travin.

Muži si mě prohlíželi velmi podezíravě a šli místy dál už váhavě. Připadal jsem si před nimi jako lhář a podvodník, měl jsem slzy hanby v očích, ale ponoukal jsem je k vyššímu tempu při představě starší ženy v nouzi. Ta určitě nemohla odejít, její zlomená noha by jí to rozhodně nedovolila.

Konečně moje znamení. Ve větru se třepotala stuha z pruhu kůže, uvázaná na osamělém stromě. Znamení naprosto nepřehlédnutelné a tak jsem vyrazil od mužů a dal se do běhu, chtěje být u něšťastnice dříve než ostatní, aby se alespoň o zlomek chvíle dříve dověděla, že zde má pomoc a vše bude zase v pořádku.

Ale co to?

Nikde kouř! Nikde obydlí! Ani žena se zlomenou nohou zde nebyla.

Jaká pohana, jaký výsměch jsem sklidil. Muži pečlivě prohledali stopy v trávě a mechu a nenalezli jediný důkaz pro moje tvrzení. Dal jsem si hlavu do dlaní a hořekoval, který Duch si se mnou tak strašně zahrává. A v tom se jeden z mužů usmál, jako by mu něco konečně došlo a celé té záhadě přišel na kloub.

„Duch Ataš!“ „Jaký Duch Ataš? Já jsem živý! Nejsem Duch,“ zvolal jsem už zmateně.

„Ty máš stejné jméno jako Duch laskavosti a pomoci. A dnes naše komunita slaví jeho svátek. Vypadá to, že dnes vzal onen dobrý Duch na sebe podobu stařeny, ženy v plné síle a dívenky, aby tě zkoušel, jsi-li dobrý člověk.“ Hned jsem tomu nerozuměl, všechno bylo tak opravdové, ale když jsme dorazili zpět do tábora a připojili se k oslavě, uviděl jsem tam nejen onu dívenku, ale i onu zle pochroumanou ženu. Obě byly naprosto v pořádku, plné veselí a energie. Nerozuměl jsem tehdy tomu a ještě mnohokrát jsem se vrátil na místo, kde jsem zanechal starou dámu a prohledával okolí. Bylo to tak skutečné... Spíš jsem věřil tomu, že vše po sobě uklidila nebo já si spletl místo a nyní zde najdu její ostatky vybělené za ty roky jako výčitku toho, že jsem něco udělal špatně.

Podivný pocit, jako když si Duchové hrají s našimi city, spíše bezohledně a pro vlastní pobavení, než aby to bylo dílo Ducha laskavosti. Ke mně tedy laskavý rozhodně nebyl.“

Jeden z mamutů se postavil opět na nohy a rozběhl se pryč ze zápasnického pole. Namířil si to rovnou k přihlížejícímu starému lovci. Pach rozehřátých mamutích těl zasáhl muže naplno. Takto vytržen ze snění o dávných dobách, probudil se do reality běsnění obrů. Kolos se náhle zastavil jen několik metrů od Ataše a ten se s úlekem rozhlížel kolem, aby si našel jiný, bezpečnější úkryt.

Mamut se nejen zastavil, ale otočil se proti svému sokovi, který se zatím pustil do běhu, aby pronásledoval prchajícího protivníka. Ten však, stojíc na pevném místě téměř na břehu potoka, snadno uhnul stranou a nechal svého, ohromnou setrvačností unášeného protivníka prolétnout ledem až na břeh, kde mu pevný podklad podrazil nohy a on plnou vahou vyletěl nahoru nad zamrzlou řeku. Tam dopadl plnou vahou na tou dobou již znovu připravené přední nohy. Ty ztlumily pád jeho mohutného těla, které se přetočilo na bok a zůstalo celé ležet na zemi.

Jeho chobot ještě jako dozvuk pádu proletěl vzduchem a ohnul větve blízkých křovin. Ano i těch, za kterými měl úkryt Ataš.

Uběhla zase nějaká doba, oba soupeřící samci kolem sebe navzájem chodí a žádný nechce ustoupit, jejich síly jsou vyrovnané. Rozhodne jistě jen to, kdo si ponechá více sil, komu tělo dovolí vydržet onu zátěž souboje. Ale opodál pod křovím se vzpamatovává starší muž, který utržil onu náhodnou ránu chobotem. Na chvíli ztratil vědomí, zatemnilo se mu před očima a teď znovu přichází k sobě. Jeho oči zamžikaly a pak ustrnuly v jednom bodě. Nyní jakoby se díval zase kamsi do minulosti, jeho hlava se začíná napřimovat a pohled cíleně zaměří ke koncům chobotů obou obrů...

„Tak to mohlo být! Vůbec to nemusel být Duch laskavosti a dobra! Mohl jsem prostě podobně přijít k ráně do hlavy tak jako dnes, jen mnohem silnější, až jsem na dlouho ztratil vědomí a dostal se do světa snů a představ, kde se mi to všechno tak živě zdálo. Zmaten jsem došel k nejbližšímu táboru v přesvědčení, že zažívám věci, které se ve skutečnosti nestaly!“

Muž si vydechnul. Už se mu nebudou zdát Duchové záludní, už bude brát jejich dary s otevřeností a bez podezírání. Prohlížel si nyní svět kolem, vzdaloval se od stále zápasících mamutů, kde bylo už jasné, že jeden z nich se spíše už jen brání a pomalu začíná ustupovat. Nyní už pro Ataše nebyl tento zápas tak atraktivní. Radost z toho, že si vysvětlil svou velkou životní záhadu, jej hnala rovnou domů. Vítr slabě vane, havrani krouží ve vzduchu, pátrajíc po nějakém vítaném pokrmu a občas se pohne na zemi bílá koule, prozrazujíc tělo zajíce nebo bělokura.,,To se mi zdá nebo tam od těch břízek někdo volá o pomoc?“