STOJKA Část II

Božena Lukášova

Přišla neděle. Žena nemusela do města, chlapci neměli školu¹. Když vstala, Navrátil doma nebyl a jeho kolo také ne. Nepřišel také k obědu. Objevil se až k večeru. Měl nehybný, zasmušilý obličej a uhýbavé oči.

„Kdes byl?" — Vytáhl mlčky z kapsy hrst drobných a vysypal je na stůl. Dívala se překvapeně na muže i na ty padesátníky a koruny. „Pe­po, kdes je vydělal? Tys byl v Brně?"

Nevěděla sama, co by v Brně dělal. Jen tak hádala. Jenom zavrtěl hlavou. Úkosem se podíval na peníze na stole a odstrčil je.

„Schovej to —"

V týdnu se ztratil zase. Ptala se sousedek, zdali nevolali nezaměst­nané na pomoc cestáři. Nebo šel hned zrána na dříví? Marné si lámala hlavu. Dočkala se ho až večer, drobných bylo dnes méně než v neděli. Prohlížela si muže, urostlého, s hrdou černou hlavou nad pevnými ra­meny. Jak vydělává ty peníze, on, kovák?

„Kdes byl, řekni."

„Na tom přece nezáleží"².

V neděli u Navrátilů obědvali zase bez otce. Chlapci po obědě od­běhli, žena uspala nemluvně a poklidila. V domku bylo ticho.... Mlčení mužovo útočilo na ni ze všech koutu. Byla ráda, když se Tonička pro­budila.

S děckem v náručí vyšla před vrátka. U sousedů na lavičce seděly ženské, povídaly si o dětech a o svých starostech. Šla za nimi.

„Co ty, Tonka, zase máš Pepu pryč?" —

„Zas." —

„Nic si z toho nedělej³, však přijde," těšily ji.

„Jeho matka by o něm nevěděla?"— „Když ženě nepoví, matce teprve ne." — odporovala jiná.

Navrátilová neřekla nic. Po chvilce se zvedla — půjde přece jen za stařenkou. Návsí se procházeli chlapci s děvčaty, smáli se a laškovali. Mužští se stáhli do hospody, selky besedovaly u vrat, u plotu zahrádek. Navrátilová běžela — jen aby byla z jejich dohledu. Starostův statek svítil čerstvou omítkou. V otevřeném okně byla vyložená nakynutá selka. „Dobré odpoledne," pozdravila ji Navrátilová. „Dobré," sotva pohnula rty.

Nehodí se však projít kolem a nepromluvit. „Máte pěkné kvítí," prohodila Navrátilová rozpačitě. Bártová přijala pochvalu s urážlivou samozřejmostí. Navrátilové sklopila hlavu. Neviděla, jak selčina tvář najednou oživla. — „Počkejte, Navrátilko"⁴. A když se Navrátilová zastavila, pokračovala uštěpačně: „Ani se nepochlubíte, co ten váš starý dělá. Musí mít vždycky něco zvláštního," vysmívala se.

Navrátilová pokročila blíž, aby selka nevykřikovala na celou náves. „O čem mluvíte?" chvěl se jí hlas netajenou obavou. „Jako byste nevěděla."

Tvář Navrátilové však vyslovovala jen ustrašenou otázku. „Dělá komedianta⁵ na Macoše. Starosta tam dnes byl s pány z Brna, vyprávěl —" Okno zůstalo prázdné; za chvilku se selka vrátila a kývala na Navrátilovou.

Uhranutá úzkostí pokročila k oknu a starostka⁴ jí přes plot podávala nějakou pohlednici. Navrátilová ji vzala, podívala se na ni a v té chvíli se zachytila plotu⁶. Na zábradlí horního můstku Macochy stál na rukou její muž, pod ním kolmá skála, spadající prudce dolů. Vzpamatovala se, obrátila se a běžela domů s děckem i s neblahým obrázkem.

V uličce ještě voněl šeřík a sousedky si klidně vyprávěly. Pepík s Jarkem jí běželi naproti. Když ji všichni obklopili — nebylo vyhnutí — mlčky jim podala obrázek. Zůstal v rukou zvědavých chlapců.

„Tatínek," podivovali se. „Vidíš, to je propast Macocha," vysvětlo­val Pepík Jarkovi. „Tady je horní můstek —"

„Nikdo nedovede takovou stojku jako náš tatínek, že ne⁷, Pepíku?" Navrátilová vzlykla. „Půjdu za ním," rozhodla se. „Dáte mi na To­ničku pozor?"⁸ obrátila se k sousedkám. Tři páry rukou se napřáhly pro dítě.

„Maminko, my půjdeme s tebou," chytili se jí chlapci za ruce. Po­hnula se bezradně.

„Vezmi je s sebou, daleko nepůjdete. Hned bude večer, potkáte jistě tátu cestou —"

Pospíchala, až chlapci museli chvílemi běžet. Starší nesl v ruce obrázek a chvílemi na něj pokukoval. Mladší žadonil: „Pojďme až na Macochu, maminko, ano? Ještě jsem tam nebyl —" Neodpovídala, při­vírala oči před hrozným obrazem mužova pádu; jeho tělo se zakymácelo, převažuje se, ruce odpadají od zábradlí...

Tatínkovi naproti — slyšela chlapcova slova. Ale co když ho ne­potkáme?

„Neboj se, maminko. Nespadne. Kdybys viděla,, jak umí dělat stojku na naší hrazdě—" těšili ji chlapci.

Pospíchali k městu cestou, kudy chodívali všichni ze vsi. Běželi v západu slunce. K silnici ani nedošli. Najednou ho uviděli. Hleděl k zemi⁸, proto překvapeně zvedl hlavu, když se znenadání v tichu podve­čera rozlehly známé hlasy: „Tatínek, tatínek!"

Zastavil se; úprkem k němu běželi oba chlapci a za nimi klopýtala žena. Zachytil ji do náruče; rozplakala se a pevně se chytila jeho ruky, jako by se přesvědčovala, že je tu, vedle ní, a ne tam, na dně propasti, neživý, rozbitý.

„Už nikdy, slib mi — už nikdy—"

Stál, díval se k městu a neodpovídal. Věděla, nač myslí.

„Tatínku, podívej se—"

Navrátilovy oči se vrátily k chlapcům. Spatřil obrázek.

„Kde jste to vzali—" řekl prudce.

„Starostka—" hlesla žena a litovala, že si dříve chlapců nevšímala.

Navrátilovi naběhly žíly na spáncích. „Starosta s pány z Brna, jak by ne." Ponižování, které prožil, vyvřelo náhle silným výbuchem. Na­přáhl ruce vpřed, potěžkával je, jako by v nich držel velikou tíhu, a v očích, v těch uštvaných očích nezaměstnaného, hořel hněv:

„Práci těchhle rukou nechtěli. Pro nás a za nás — zajděte třeba, lůzo špinavá¹⁰. Ale dělat jim podívanou, až jim přebíhá mráz po zá­dech¹¹, to ano." Odmlčel se. „A nakonec i toho krejcaru je jim líto — nejraději by tě viděli dole v Macoše."

Chlapci se tiskli k otci.

„Tatínku, už tam nepůjdeš, že ne?"

Ženiny oči plály jedinou prosbou. Rozuměl jí — jako rozuměl obavě v jejích očích tehdy na spartakiádě. Nepodíval se na ni, ani na děti, nemohl. Jen hlavou zavrtěl a vykročil.

Vraceli se domů kolem selských polí, luk a zahrad — rodina neza­městnaného, vyděděná z města i z vesnice.