AS BOJE

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

Neznáš jména svých nepřátel,

ani v myšlenkách o nich nejsi žádný badatel.

Nevíš, kolik stojí proti tobě nepřátel,

asi je to pro tebe pouhý pakatel.

Já taky neznám jména těch naproti,

nevím co se jim v hlavách honí,

jsou pro mne jako stádo koní.

Tak jen vezmi do ruky zbraň

a hodně rychle se braň.

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

Neznám jméno tvý,

vidím jenom činy svý.

Činy a skutky hrdinský.

Dotknu-li se tě, budeš zesměšněn,

zraním-li tě, budeš ostouzen,

zemřeš-li, staneš se legendou.

Splyneš se zemí touto nádhernou.

Na úroveň Bohů budeš povýšen.

Staneš se písní, staneš se idolem.

Pro kluky, pro holky, pro řeči náramný,

staneš se symbolem,

staneš se písničkou.

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

V bubínku se štěrchátkem,

v píšťalce ze dřeva,

z flétničky z labutě

tvůj život ožije.

Na chvíli ožiješ, na chvíli se vrátíš,

na okamžik pouhý se zbavíš touhy.

Jakoby procitneš,

na chvíli se vrátíš.

Jen na chvíli se vrátíš,

ale jen na malou chvíli se vrátíš.

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

Jižní Gátové kolem roku 26 364 před námi, taneční píseň za doprovodu velkého šamanského bubnu, malých tanečních bubínků a píšťal.

Lovce jsme opustili zrovna ve chvíli, když toho všeho na něho bylo zrovna mnoho. Připomeňme si, že se zamiloval do podivuhodné dívky, která stála mezi dvěma světy. Zdál se mu o ní podivný sen, ale on jejich vztah neřeší, místo toho odjíždí kamsi na jih s nějakým záhadným nákladem. Možná chce začít obchodovat, aby byl také bohatý a mocný a otec dívky tak dal snáze ke sňatku dovolení. To je klidně možné, kdo ví? A Když už na cestu vyrazil, přibyla mu starost o jednoho mladíka, do kterého se znepřátelení domorodci pořád něčím úspěšně strefují. A aby toho nebylo málo, nakonec se Lovec vydal úplně na opačnou stranu, domů, aby dohnal právě propuštěné soby s honáky. Teď ležel v mělkém, vlhkém důlku, porostlém kolem bujnější vegetací a pozoroval chumel nepřátel, jak poráží soby a jak se o ně cizí lovci handrkují a viděl u nich předměty, které patřily honákům. Zdvihnul se, aby lépe viděl. Měl pocit, že vidí svlečená, zohavená těla ležet v blátě na okraji malé plošiny před svahem. Možná se mu to jenom zdálo, neví, je příliš daleko, ale přiblížit se víc by bylo nebezpečné. Lovci nezbývá, než čekat.

Cizí lovci se hádají a teď přichází další lidé... asi s nějakým náčelníkem a hádají se ještě víc. Lovec jim nerozumí, ale je jasné, že příchozí vážený muž nesouhlasí s něčím, co udělali. Teď lovec vidí zcela jasně, že tři muži z výpravy Katáriů jsou mrtví. Nechci se rozepisovat o detailech.

Lovec přemýšlel, co má dělat. Co by mohlo dávat všemu nějaký smysl, ale nic nevymyslel, nic smysl nedávalo. Jen se roztřepal zimou z provlhlého oblečení a nedostatku pohybu. Tiše se vytratil a vracel se podél řeky nazpět ke Katáriům. Ti po něm málem vystřelili, jak byli doplašení. Lovec nalodil svůj balík do své staré lodě, zabalil se do kožešiny, usedl k balíku a v sedě jim vylíčil, co viděl. „Já mám poslání a jedu ho splnit. Ani vy tady už ničemu nepomůžete.

Pokud chcete něco napravit, obchodujte tak, abyste mohli alespoň nějak pozůstalým doma nahradit ztrátu blízkých.“

Musí trvat na svém odmítnutí. Oni zde mají malou armádu, profesionální vyjednávače a on se honí za jejich záležitostmi. Když jim bude pomáhat, ani nepoznají, jak jsou sami neschopní. Nato lovec mávl veslem a zmizel za zákrutem řeky.

Katáriové stáli jako opaření, všechno se jim zvrtlo, všechno je špatně a dokonce je možné, že tohle je teprve začátek. Vojáci byli vychováni v jiné mytologii a věřili, že je to práce nepřátelského kouzelníka, který na ně posílá jednu ránu za druhou. Katáriové byli pragmatičtější a dobře věděli, že vše se tak nešťastně podělalo, protože to pěkně zvrzal Kanah.

Katáriové nemohou jít pro mrtvé, ale mohou nalodit raněného Teneku a vézt ho, ošetřovat ho a třeba ho někde někomu po cestě svěřit, ale kdo ví, co se příště stane.

Lovec vesluje, dívá se na pomalovaný balík vpředu na přídi lodi a sám sedí až na samé zádi. Vytáhl si zespodu nejširší veslo a rychle zabírá až se mu z čela řinou proudy potu. Chce odsud pryč, jen jak to jde nejrychleji. Znovu zapálí lampu a po klidném, tichém Dunaji letí jeho loď jako střela. Sleduje siluety břehů, zkouší hloubku a také poslouchá řev lvů, kteří ohlašují, že tohle to celé je jejich území. A snad dokonce nějakého lva i zahlédnul, ale v tom šeru to mohlo být cokoli, co se hýbe a je světlé. Kdyby ho nepřátelé pronásledovali, určitě by za ním nešli v noci. Noc je čas Duchů a Duchové mohou člověka i roztrhat. Lovec se však nebojí, má sebou svého Ducha ochránce, který sídlí v balíku a kolem něj a ten Lovce určitě ochrání. Teprve bolest v rameni, únava a žízeň přiměly mladého muže zaplout do rákosin uprostřed koryta, kde na jednom ostrůvku najel přídí na břeh. Tady si lehl na dno lodě, zabalil se do kožešiny a snažil se usnout. Nevěděl, jestli spí, ale dálo se mu, že leží v důlku a pozoruje nepřátele, kteří pojídají Katárijce. Uviděli ho a začali ho honit. On před nimi utíkal, ale bylo to jako ve zpomaleném filmu. Chtěl běžet rychle, ale nohy měl jako z olova, střílel po nich šípy, ale ty letěly tak pomalu, že si je jeho pronásledovatelé prohlíželi v letu a vyhýbali se jim jako líně se vlekoucím hlemýžďům. A tak se více a více nepřátel přibližovalo a Lovcovy boty najednou ztěžkly, nafoukly se a byly plné vody, takže vůbec nemohl běžet. Pak zase naopak běžel bosý po trávě u nich na horách, všude kolem bylo teplo a dědeček zrovna sundával ze stanového komínu uzené maso a dával mu ochutnat. Pak byl malým chlapcem a s dědečkem šli na návštěvu za nějakým jeho dávným přítelem. Ten měl doma soba. Posadili chlapce na jeho hřbet a on, malý Lovec, jezdil jako pán. Držel se mohutného paroží a jezdil celé hodiny. Pak se mu zdály samé nesmysly, noční Duchové mu do hlavy smíchali všechno možné a tak se mu zdálo o lvech, řece, stromech, mrtvolách, Gomepsis, obřích stanech, prodejcích všelijakého neužitečného zboží a také dokonce i o tom, že Gomepsis se rozhodla prodávat lidem v kraji dříví, vodu i vzduch k dýchání a tvrdila, že je nejlepší prodavač vzduchu na světě, a že jí to přinese nesmírné bohatství. Najednou už to nebyla Gomepsis, ale její otec Šal Katário a ten prohlásil, že všechno patří jemu a Katárijcům a všichni mu musí za všechno platit. Nechtěl nikoho pustit do lesa na dříví, nikdo nesměl lovit soby, protože už všichni patřili jen jemu. Nikdo nesměl pít z řek vodu, ale musel jít a koupit si ji u Šala Katária. Dokonce prodával i místa pro postavení stanů. Jak komické a absurdní. Zdálo se mu, jak Gomepsis pláče, že se její tatínek úplně pomátl, ale pak se opět nějak proměnila a naopak byla tvrdá a bezcitná a vysvětlovala mu, jak to těď všechno dostane ten správný řád. Když někdo bude chtít jíst, ohřát se, napít se nebo dýchat, odslouží si všechno u Katáriů. Jak to bude pěkné, jak jí a Lovci budou všichni sloužit, jak si teprve potom budou moci žít a poznají konečně opravdový lidský život. Lovec ve snu Gomepsis oponoval, že není Katárijec, ale ona se na něho podívala jako lvice a v ten okamžik z ní lvice byla. „Ty nejsi Katárijec, tak co tu chceš? Ty ses chtěl vmísit mezi nás, vyvolené a užívat si všech výhod, ale odhalili jsme tě!“ a najednou Lovce honili nepřátelští lovci, Katáriové i Gomepsis, tedy vlastně už lvice a zdálo se mu o strašném boji a o veliké válce, kdy měl na sobě helmu ze silné, syrové mamutí kůže, vestu z kůže pratura a štít z mamutí silné napařované kůže. Ještě na něm byla na okrajích srst, která vlála kolem, i když byla svázaná do bezpočtu copánků. Měl dřevěný, oboustranný meč, posetý desítkami silicitových mikrolitů, seděl na sobovi, který byl také pokryt štíty a vrhl se do válečné řeže. Jeho meč řezal protivníky tisíci ostrými výběžky a přicházel o své kameny při nárazech na štíty a pancíř protivníků. Po chvíli byla zbraň bez kamenů, proto vytasil další, ještě větší meč, který měl v sobě zasazeny svítící kameny. Ty byly složeny v jediný mozaikový mnohotvárný břit. Zbraň tak svítila, že se najednou na něho všichni dívali a on sám hnal všechny nepřátele před sebou. Najednou však jeho sob klesl na zem a on se sám se při pádu o meč škaredě pořezal. Nepřátele se zastavili a když viděli jeho meč na zemi, s řevem se vrhli zpět do boje.

Strašný sen. Lovec se probudil ještě v noci, kolem byla tma. Jen se vymotal, aby si odskočil, pak se zase pečlivě zabalil a spal dál. Jen doufal ve sny, které mu dají zapomenout na noční můry a nechají ho odpočinout.

Ráno se vzbudil za šera, zpocený a roztřesený dalšími strašnými sny. Ještě ležel, když ho napadlo, že možná ti Katáriové nebyli ani tak neschopní, jako spíš protřelí. Vlastně se chovali tak, jakoby potřebovali pomoc, on se nabídl sám a riskoval za ně život. Oni už nic neriskovali, nastrčili a zmanipulovali jeho. „Kdyby však byli tak dobří manipulátoři, nemohli by přece dopustit tak zbytečnou roztržku s domorodci,“ uvažoval Lovec dál. „Ale možná je to jen síla naší víry v jejich schopnosti ovládat a vládnout druhým. Dědeček mi něco takového taky jednou říkal.“ Představa, že by mohl být pro ně jen nastrčená figurka, jej však děsila.,,Možná mě jen tak nastrčili…. už pro ně nic neudělám, i kdyby toho bylo skutečně zapotřebí! Je to jako střílet z luku. Prohýbáte luk dozadu jen proto, aby nakonec vystřelil přesně na opačnou stranu. Možná takhle s lidmi manipulují.“

Lovec se na ostrůvku protáhl a hned vesluje co nejdál od těchto prokletých míst. Voda cákala kolem, když z ní vytahoval veslo. Vzal si pomalované, aby mohl zmizet mraku kouzel a manipulací, který kolem sebe šíří Katáriové.