Prvá slova písně oslavující boj, válku a bojovníky, Etereskové, kolem roku 29 385

Etheraplay aksamyt Nos Gay. Nos éthér Gay! Et Šopséó Gay! Ema notiombree kotosós Sotus.

Prvá slova písně odsuzující boj, válku a bojovníky. Etereskové, kolem roku 29 390.

Vše je dáno od moci světů Duchů podzemních říší, vodních podzemních říší a dalších prostor, kde žijí Duchové, kde je jejich svět a kde si žijí svobodně, stejně jako si plameny ohně volně šlehají z bohatého ohniště. Ale tak jako z ohně stoupá do nebe dým, tak stoupá do světa zvířat a lidí i část takové mlžné a neviditelné síly ze světů Duchů. Proto je dobré znát zájmy Duchů, proto je dobré mít je na své straně, zvláště pak některé Duchy. A také je dobré mít na své straně všechny šamany, kteří se světem Duchů rozmlouvají a jsou Duchům rovni.

Najednou je člověku špatně, nedaří se mu a může to být jen únava, či drobnou nemocí, ale také za tím může stát kouzlo, které někdo provedl proti vám. Svět nařízení, mytologií, rituálů, směsice pověr, nejlepších úmyslů, léty prověřených zkušeností i náhodných jevů, to vše slepeno ohromnou silou víry a podepřeno jak jen to je možné logikou, či nalháváním si. To vše je spojeno ve světě lidí do jedné úžasné hry, kterou všichni žijí a drží se jí jako zábradlí. Vymezuje jim prostor jejich životní cesty a ta lidem poskytuje zdání bezpečí, předvádí jim svět kolem snadněji pochopitelný, jasnější a čitelnější. Stanovuje jim hranice, mantinely, vede je společně životem po jedné široké cestě, takže se mohou potkávat, být si nablízku a nezůstávají nikdy sami. Mnohým tak ve spleti složitostí života, který zde žijeme, ukazuje milosrdnou cestu v jednoduchosti, jíž se drží jako turista dobře značeného chodníčku v mlze.

Teneka dostal večer lehkou horečku, měl podivně dobrou náladu, dělal vtipy a stále hovořil. Pak začal zpívat a citovat nějaké staré Gátské mytologické texty. Lovec se díval na Teneku a podle toho, co slyšel, mu bylo jasné, že Teneka hledá odpověď na to, zda se má rozloučit se životem, nebo prosit o pomoc a vyléčení. Lovec přemítal, zda udělal vše dobře proto, aby zabránil sepsi. Zajel ke břehu, rozfoukal oheň, který si raději nyní začal sebou převážet místo rozdělávání a zapálil lampu. Sundal Tenekovi obvazy a přesto, že tkáň v místě rány byla oteklá, jevila se v pořádku. Z rány stále ještě vytékala tekutina, kterou nasákával fáč. Přiložil na ránu nový obklad, ale prvně jej dal alespoň nad plamen do kouře lampy.

Teď na záchod a pak honem dál. Ale nic nebylo jednoduché, proto lovec musel dát Tenekovi ještě projímadlo, aby zabránil přílišnému tlaku břicha. To bude veselá cesta. Proč má Teneka horečku? Byla to alergická reakce na jeden z preparátů, který Teneka dostal? Ale to nevěděl ani Lovec, ani zraněný a tak to oba připsali zlým silám Duchů. Proto se modlili a obětovali svým ochráncům něco málo jídla do vody. Dávno už byla tma, na přídi lodi svítila na klidnou vodní hladinu lampa a hlavním radarem obou mužů nyní byly jejich uši. Jakákoli rychlá voda byla pro ně v noci nesjízdná, ale tu by prozradil její hluk. Kolem však bylo ticho, krajina byla rovná a voda pomalu líně tekla a unášela své pasažéry. Obloha mírně svítila a kolem se daly docela přesně tušit černé obrysy břehů, ale ty byly hodně, hodně daleko. Nyní konečně Teneka usnul a poté se cítil tak svěže, že k ránu vystřídal v kormidlování lovce, který ulehl na jeho místo.

Všude bylo ticho, jen tu a tam volali ptáci a šero se jen pomalu, pomalinku měnilo v brzké tiché ráno, které je předzvěstí prosluněného, ale chladného dne. Lovec spokojeně spal a nechal si zdát sen o včerejším dni, pitoreskních Duších, zlých čarodějích, cizích kouzelnících, mluvícím sobovi, obřím vlku a krásné, ale podivné Gomepsis. Zdálo se mu o malých dětech, které spokojeně usínají, ale už se neprobouzí.

V jeho snu nechyběl ani Duch nějaké smrtelné nemoci, který bez hlesu škrtil všechny, kteří se k němu přiblížili. On, Lovec se tomuto Duchu díval do tváře hodně zblízka a byla to nehezká tvář. Stál na nohou, spát se mu nechtělo, jen byl strašně unavený, ale zemřít nemohl. Chtěl do podzemí doprovázet ty malé děti, ale Duch nemoci ho chytil svojí obrovskou rukou a odhodil jej pryč. V jeho snu nechyběly ani předměty, které vezl na neznámé místo, jeho tajemství, o kterém nesmí mluvit.

Lovce probudil do reality bílého dne až prudký náraz do lodi, která se nebezpečně rozkymácela. Chtěl se zdvihnout, aby zjistil co se děje, nad hlavou mu však prolétl oštěp a tak skončil ve zlomku vteřiny raději zase dole na dně loďky v kožešinách.,,Co se to děje?! Kam jsme to vjeli?!“ řval Lovec na Teneku,,copak nedáváš pozor!“ Ještě jednou se lovec zvednul, aby se kryt přídí lodě podíval kolem sebe. Tak mohl sledovat, jak se na malém ostrůvku utábořená skupinka lidí brání útoku střel ze břehu a útoku lodí přijíždějících po proudu. Lovce nyní něco napadlo. Rychle se obrátil na Teneku, což doposud neudělal. Naskytl se mu pohled, který už nějak vytušil. Teneka seděl v lodi, jakoby kormidloval, jeho hlava však volně visela dolů a jeho brada se tiskla na prsa. Z hrudi mu na obě strany vyčníval veliký, dlouhý šíp.

,,NÉ!“ vydral se strašný výkřik z Lovcova hrdla. Lovec se rozlítil a jako šílený vesloval proti břehu plného nepřátel, kryl se jednou rukou svým pomalovaným, záhadným balíkem a ve druhé držel veslo. Jeho obličej byl pomalován stejně jako jeho oděv symboly z balíku. Vypadal jako duch z jiného světa, kam vlastně skutečně i zčásti nyní patřil. Na své smutné pouti je on i jeho loď nedotknutelná. Nikdo proti ní nesmí zdvihnout zbraň a Teneka s šípem v hrudi je důkazem toho, že někdo velmi svévolně porušil tento nepsaný zákon. Lovec vyskočil na břeh chráněn balíkem a ozbrojen veslem a uštědřil prvnímu nepříteli takovou ránu, že mu přerazil jeho oštěpy a zřejmě i nějaká žebra, protože rána veslem do hrudníku byla provázena velmi silným křupnutím. Veslo rotovalo v lovcově ruce, aby pak roztříštilo šípy a luk jiného muže, který se už jen chabě bránil a ustupoval. Jiný nepřítel schytal ránu přes štít do hlavy a zřejmě v bezvědomí klesal k zemi, další muž se chystal vykrýt ránu štítem, ale ve zmatku uklouzl a schytal hranou vesla ránu do ramene. Jisto jistě měl přeraženou klíční kost. Skupinka, na niž bylo útočeno, byla jako nějaké malé stádečko sobů, jež se plaví přes Dunaj a je, coby bezbranné, postupně podřezáno. Najednou se lidé v člunech vzpamatovali, když viděli, že nepřátelé prchají před sice jediným, ale zato zázračným spojencem, rozjeli se proti břehu nepřátel a vypustili také spršku šípů. A už vyskakují s válečnými palicemi mezi rákosí, běží do mírného svahu chráněni štíty a vrhají se na své nepřátele. Vida, co se děje na břehu, zamířila lodní bojůvka nepřátel také raději pryč, protože pochopila, že dnešním krédem útočníků je zběsilý útěk. Na břeh plný nepřátel totiž vstoupil strašlivý čaroděj, určitě dvakrát větší než normální člověk, celý pomalovaný, nebo jak to viděli jiní, celý chlupatý, obdařený neuvěřitelnou silou a mocí, kosící své nepřátele silou pouhého pohledu a pouhým pohybem svých natažených prstů.

Co se stalo? Lovec se nyní všechno dozví podrobně a ve všech souvislostech. Výprava Katáriů mířila na jih pěkně pohodlně na saních taženými zvířaty. Pak najednou sníh skončil. S tím se muselo počítat, mohli poslat dva lidi z doprovodu se zvířaty zpět, ale Kanah chtěl předvést své umné vyjednávání a u místních Kaginů uzavřel smlouvu na hlídání zvířat za úplatu. Místnímu náčelníkovi na tváři spokojeně svítil úsměv, když viděl, jak si jeho lidé ochod chválí a radostně si rozebírají nabízené zboží. Všechno by snad bylo dobré, kdyby poté, co předal smluvené zboží, nezačalo hustě sněžit. Najednou Kanah obrátil a chtěl nazpátek zboží i zvířata. Oni přece musí co nejrychleji na jih, a když sněží, je všechno jinak. Obchod se ruší! Zavolal a začal si brát zboží zpátky. To se však místním lidem nelíbilo, ale Kanah byl ochotný věřit tomu, že jsou ti lidé hloupí, že nechápou jeho situaci.

Kaginové se bojí, že přijdou o výdělek a slušně se brání. Sidao, mírový vyjednávač armády, jen nasucho polkl, protože on naopak místní lidi pochopil velice rychle. Viděl, jak se z věcí těší, jak si zkouší barevné stužky, jakou z nich mají radost děti, jak si je dívky vplétají do vlasů, ale bylo zde i mnoho jiného zboží, které bylo pro místní jinak těžko dosažitelné a oni ho potřebovali. Kanah Sidaovi připadl jako někdo naprosto bez soucitu, zahleděný jen sám do sebe a do své vlastní velikosti a touhy udělat dobrý podnik. Na mnohé lidi se díval jako na malé děti, kteří jen mají více moci, ale díval se na ně neshovívavě a zkoušel je také jako malé děti ošidit.

Kanah vzal lidem zboží, vzal si i zvířata a odcházel. Myslel si v tu chvíli, že se předvedl v své celé vyjednávací velikosti. Místní stáli jako opaření. Byli nejhrubějším způsobem uraženi příchozími, jejich děti pláčou pro tu křivdu, dívky jsou rozhněvané, muži pobouření, starší pociťují opovržení. Tohle jsou lovci, v každém obydlí je množství zbraní, každý muž i kluk dovede zbraně používat. Není těžké natáhnout ruku po zbrani, když je tak blízko a zvláště, když ji její majitel mistrně ovládá.

Boj. Útěk. Několik Katárijců přece jen odehnalo pár sobů pryč z vesnice a hnali je podél vody. Jak byla celá věc absurdní, se ukázalo už za půl hodiny. Všechen nově napadený sníh totiž úplně roztál a do plání se naplno opřelo slunce. Kanah musel poslat tři muže s tažnými zvířaty nazpět daleko na sever, někam na přátelštější území, aby je tam prodali nebo dali do úschovy. Chudáci musí projít čerstvě znepřátelenou oblastí. Ostatní Katárijci sedli do lodí a pomalu veslovali líně tekoucí řekou.

Zpět do současnosti.

Lovec zjistil, že Tenekovi ještě bije srdce. Velmi opatrně vyprostil z lodě Tenekovo tělo, aby šíp nezpůsobil ještě větší ránu. Odlomil opeřený konec šípu a jeho zadní část natřel desinfekcí z medu a dalších přísad, kterou mu dal někdo z katárijské výpravy. Nyní vzal hrot a táhnul šíp špicí ven z hrudi. Jakmile zajel konec šípu pod kůži, zašili Kanahovi přátelé tento otvor a podobně tomu bylo, když byl šíp zcela vytažen i z přední části. Katáriové s lovcem řešili dilema, zda je horší pustit do rány vzduch, a riskovat zhroucení plíce, nebo jestli bude horší to, že tekutiny nebudou moct odcházet z poranění. Teneka hlavně potřebuje klid, plíce se hojí dlouho, ale podle toho, jak se mu zdvíhá hrudník, zatím k nejhoršímu nedošlo. Kanah by mohl poslat někoho za těmi třemi, kteří odešli se zvířaty, ale ti jsou rychlí a nikdo je nedožene. Možností by bylo vzít raněného na loď, dopřát mu klid a pak ho zanechat jižněji u nějakých dobrých lidí. Lovec se však nabídl, že přece jenom zkusí dohnat honáky. Schoval si v rákosinách své věci a vyběhl. Snadno našel a sledoval nápadné stopy hromady zvířat a lidí. Běží a až po chvíli mu dojde, že žádná hromada lidí nemá existovat. Tady mají být přece jen stopy od tří lidí a namísto toho...

Zima, která po krátkém létě a superkrátkém podzimu udeřila, byla letos velmi drsná. Většinou přicházejí suché mrazy, ale letos to jsou sněhové vánice a bouře. Zrovna nyní vichřice rve ze země kubíky sněhu a pohrává si s nimi v četných vírech, aby je pak narovnala na pravidelné hromádky sněhových mechanoglyfů. Vichřice s kvílením letí krajinou mírných kopců a na jejích vrcholcích buduje vysoké sněhové hřebeny, zatímco na návětrných pláních vyváří bezsněžné holiny. Gomepsis zajela do chráněného údolí za jeden takový strmý kopec se sněhovou čepicí, schovala sáně do hlubokého sněhu a rychle postavila složením vnitřních tyčí konstrukci malého cestovního kožešinového obydlí přímo na saních. Zatímco se její sobi srazili k sobě, aby společně čelili nečasu, ona rychle nahrnovala lopatkou sníh kolem obydlí, až jej téměř nebylo vidět, sama se pak od sněhu očistila a rychle vklouzla dovnitř. Odtud zatáhla vchod až na malý, větrací komínek a zabalila se do teplé pižmoní kožešiny. Teď je nutné bouři v bezpečí přestát.

V noci za úplné tmy, kdy už přestalo sněžit a dokonce i vítr se utišil, ukázalo měsíční světlo, že přímo nad Gomepsis visí jeden z obřích sněhových převisů, které na vnitřní hraně hřebenu vytvaroval vítr. Kdybyste stáli přímo u převisu, mohli byste slyšet slabounké praskání, jak se velká masa sněhu vlastní vahou začíná bortit.

Pak se krajinou rozlehla tupá, hluboká rána, zvěstující žuchnutí obrovského sněhového bloku kamsi do propasti pod sebou.

Gomepsis probudila tlaková vlna, která vznikla prudkým stlačením jejího cestovního obydlí silou shora. Měla velké štěstí, že obložila stěny obydlí sněhem, jinak by jí masa sněhu její obydlí úplně roztrhla. Gomepsis se probrala a přemýšlela, co se děje. Sáhla si na stěnu stanu i na strop a zavřela oči. Pojala ji šílená hrůza. Vždyť ani neví, kolik sněhu nad ní je, třeba celá hora, vzduch jí rozhodně brzo dojde a ona má na všechno jen několik minut. Sáhla pro kostěnkovský nůž a nahmatala lopatku, kterou se čistila od sněhu. Rozřízla prvně dno stanu až na popruhy sáňové plošiny, tu opatrně rozhrnula a vsunula mezi popruhy kus kůže, odříznutý ze stěny stanu. Tak získá navíc vzduch, který zbyl pod sáněmi. Tlak vzduchu povolil a Gomepsis se najednou ocitla ve velmi těsném objetí stropu. Jen s námahou rozřízla jednu ze stěn. Začala lopatkou odkrajovat sníh, házet jej pod sebe a pak nohama odkopávat kamsi dozadu za sebe. Vše jen po hmatu. Dalších deset centimetrů tunelu. Raději nemyslet na to, jestli je nad ní metr, nebo hromada desítek metrů sněhu. „Kdyby to byly alespoň jen dva metry,“ přemítala, ale i tak bylo každých deset centimetrů svízelných, přestože šla práce rychle. Cítila, že sníh je všude kolem ní, nedařilo se jí ho zašlapávat za sebe, jak si představovala a první půlmetr šikmé šachty se teprve vyrovnával vrcholu cestovního obydlí.

Další půlmetr znamenal jen těsnější uvěznění Gomepsis napůl ve stanu a napůl v tunelu. Černá tma kolem, studené, zkřehlé prsty holé ruky, ale Gomepsis si teď zakázala panikařit. Odvede svoji práci a pak se uvidí. Znovu další půlmetr a ten šel přímo nahoru. Gomepsis je skoro celá v tunelu. Na obličej jí padá spousta sněhu ze stropu jejího vězení, ale nohama stále statečně propadající sníh ušlapuje. Má štěstí. Je to sníh ze spadlého převisu, není to sníh z laviny hutný a tvrdý jako beton. Tento sníh je nadýchaný, dá se dobře krájet a pod jejíma nohama se lisuje. Gomepsis uvažuje, že se možná spíš propadá, než že by ta chodba rostla proto, že tak usilovně pracuje na stropě. Nataženou rukou už výš ani nedosáhne.

Udělala rychle záseky pro nohy a šplhá výš a řeže strop zevnitř. Cítí, jak se rychle zahřívá a potí, začíná se jí točit hlava, hučí jí v uších. Mít ruce nad hlavou, to se nedá dlouho vydržet. Cítí, že brzy omdlí. „Jen si na chviličku odpočinout, jen na chviličku...“

,,Chviličku nemáš, ty hloupá, tohle je konec, dochází ti vzduch, dusíš se! Natáhni ruku s lopatkou! Natáhni ji, třeba prorazíš strop, někdo tu ruku uvidí a pomůže ti!“ slyšela hlasy v sobě.,,To je nesmysl, je noc a než tudy někdo projde, bude ze mne kostra a i kosti zmizí, když je najdou hyeny.“ Gomepsis se napřímila, zapřela a vnořila ruku s lopatkou co nejhlouběji nad sebe. Pak omdlela a zhroutila se na dno bílého vězení. Ale něco se změnilo. Do tichého prostoru nad Gomepsis začalo proudit nejasné světlo hvězd.

Poté, co se Gomepsis probrala bolestmi z mravenčení skrčeného těla, znovu se pomalu dala do rozšiřování otvoru nad sebou. Dělala si stupně, po kterých vystupovala výš a výš. Konečně stála venku, po kolena zabořená v prachovém sněhu a s hrůzou zjistila, že převis pohřbil zaživa i její soby. Mráz začal pálit, obloha byla už dlouho odkrytá a všechno teplo dávno ze země odešlo. Gomepsis se roztřásla zimou a únavou. Nedalo se ani chodit. Nejprve se vysoukala ven ze závěje a spadlého sněhu, pak ze sebe otřepala zbylý sníh, nasadila si pořádně kapuci, rukavice, utáhla si límec na krku šňůrou a vyrazila. Šla rychlým tempem pořád po dně údolí mezi srázy dál a vybírala si místa s co nejmenším množstvím sněhu, aby někde nezapadla. Po chvíli za sebou uslyšela táhlý, měkký, ale výrazný lomoz. To se sesypal další kus převisu. Gomepsis nešla nikam konkrétně, jen věděla, že musí jít, aby se zahřála, jinak bez výbavy zmrzne.

Půjde dvě hodiny pěšky kaňonem tam a dvě hodiny nazpátek. Kolik ujde, to se nedá odhadnout, to záleží na sněhu. Sněžnice má někde hluboko ve sněhu pod spadlým převisem. Ty jsou teď sice jednou z nejdůležitějších věcí, ale jsou momentálně jaksi nedostupné. Musí se se svítáním vrátit, vyhrabat tunel k sáním, zachránit co nejvíc věcí a zásob. Teoreticky má zde masa dost, dole jsou přece zasypaní sobi. Přemýšlela, jak si vše co nejlépe rozvrhnout, než přijde slabost z vyčerpání. Nejdůležitější je dostat se k zásobám. Rozšíří tunel tak, aby mohla pohodlně dovnitř i ven a zkusí odvázat od saní stanový rukáv a protáhnout jej sebou. Musí tedy tunel rozšířit směrem nad sáně.

Gomepsis zaměstnávala hlavu co nejvíc, aby neusnula a nepodlehla zoufalství situace. Vzpomněla si na jedno malé dítě, se kterým si v poslední době hrávala a vyprávěla mu pohádky. Musí se za ním vrátit, aby mu mohla vyprávět další pohádky.,,Přece nechceš, aby mu někdo přišel říct, že už nikdy nepřijdeš. Ty hloupá, takhle neuvažuj! Jen si na chvilku lehni tady do těch smrčin, nebo mezi ty malé, přátelsky vyhlížející borovice a vyspi se…“

,,Ne, určitě ne, já to nevzdám!“ začala si zpívat si písně, aby se vzpamatovala. Už to vymyslela, padesát písní, které zná, si zazpívá, když půjde tam a po padesáté se obrátí a bude se opět vracet. To už nebude muset zpívat, čas bude odměřen. Gomepsis cítila, jak je zase celá teplá od nosíku po palce u nohou. Chůze ji zachránila.