Výprava

A tehdy Kaitós sledoval let ptáka, studoval jeho peří i tvar křídel a ze dřeva vyřezával malá křidélka. Křídla umístil proti sobě jako u rotační vrhací tyče. Když hodil, tyč nepadala k zemi, ale letěla rovně dál a dál. Kaitós tak vymyslel okřídlenou ptačí zbraň. Lovil s ní ptáky a malou zvěř, která si před ním nikdy už nebyla jistá. Jednou jej vyzval jeho dávný nepřítel na souboj a pomalován válečnými barvami na obličeji, štítu i odění, usiloval mu o život. Kaitós na něj vrhnul ptačí křídla, vyrobená z mamutího klu. Měla svou váhu a nesmírnou rychlost. Udeřila silou běžícího mamuta, jehož duch ve zbrani sídlil. Nepřítel neměl šanci. Nevěděl, zda si krýt hlavu, nohy, ruce, či se smát takové zbrani. S puklou hlavou se kácí k zemi. Navěky ať je oslavován ten, který dal zbraním křídla ptáků.

Severní nejstarší Gátové, Mýtický příběh lovce, kolem roku 31 000 před námi.

Jak už tu bývá zvykem, vždy, když nahlédneme, jak se odvíjí osudy jedněch našich známých, honem se přeneseme k dalším, aby nám nic z dávného příběhu neuniklo. A stejně je tomu i nyní. Vracíme se, kam jinam, než ke starému Šalovi, který organizuje kupeckou výpravu pro nové zboží.

Nadávající a rozhněvaný Šal Katário nechává přitáhnout malé lehké sáně a poměrně velké, asi čtyřmístné lodě. Nejsou potažené impregnovanou kůží, jejich trup je sešit z velkých plátů kůry břízy, proto jsou daleko lehčí. Nyní se lodě naloží na maličké sáně, přiváží se a do lodí, tedy do jejich středu, se dají zásoby a výbava na cestu a drobné malé zboží, které je na jihu ceněno.

Ale i tak zde vidíme hromadu kožešin od ledních lišek, březový olej, drobné předměty ze slonoviny. Šal přidává ze zásob také hromady krakovského silicitu, aby si mohl koupit průchod a pomoc i těch nejbližších jižnějších sousedů. Sobi jsou zapřaženi jen na prvých pár desítek kilometrů, výpravu jako tahouni podporují především vlčci a lidé. Je-li zásoba masa, není pro psy třeba hledat pastviny a to výpravě plně vyhovuje. Psů však není mnoho a tak je nutné často sesednout a také tlačit, nebo alespoň jít vedle saní.

Ale výprava ještě nevyrazila, čeká se na Kanaha a Teneku. I oni si přinesou své sáně, lodě, zboží a výstroj. Teneka má na starosti i malou zbrojnici, která se rozdělí po malých částech na jednotlivé lodě. Teneka nechce riskovat a vše vézt na jediné lodi. Kdyby o ni náhodou přišli, ocitli by se beze zbraní. I Gomepsis si přinesla své, dlouho shromažďované zboží, které bude posílat na výměnu na jih. Dřív by strašně ráda jela na výpravu, ale nyní chce být nablízku svému Lovci.

Velká výprava se shromáždila. Večer je vše sbaleno, mladí muži, kteří ještě nebyli tak daleko si opakují cizí jazyky, zkoušejí mezi sebou mluvit řeči Šepů, Metarijánů, Katerejců, Ponahů, Zakarachů a Trajgonů. Venku se chystá velký oheň, začíná krátká oslava spojená s obřadem smíření před dlouhou cestou. Pak jdou všichni spát a ráno, ještě za úplného šera, vidíme, jak jsou všichni již oblečení a vyrážejí na cestu. Sáně se odlepují ze svých míst, pomalu se rozjíždí, lidé tlačí, psi táhnou, od tlam jim odletují bílé chomáče páry, svaly se napínají a za malou chvíli se celá výprava rozletí po rovině ve vyježděných kolejích velkou rychlostí. Už všichni sedí, jen psi běží po svých vedle saní a kolem sviští mrazivý vzduch. Další velká slavná obchodní výprava vážených Katáriů právě začala.

Gomepsis se dívá za odjíždějící výpravou, její oči jsou mokré, takto se minule loučila se svým bratrem. Ale pak se přemohla a rozhodla se tomu nepoddávat.

,,Jedeme!“ přikázala rázně.,,Zkontrolujeme cesty na východě, jestli jsou průjezdné, zajedeme až k Imebirijům a obdarujeme je, abychom mohli v klidu využívat i jejich území pro průjezd.“,,A cestou se stavíme i u Lovce?“ zeptala se jedna z dívek jejího doprovodu.,,Potom ti nic není!“ najednou, jakoby se Gomepsis polekala sama sebe, své příkrosti a zloby.,,Promiň, snad, pokud ho vystopujeme,“ snažila se tak zmírnit vztek a emoce, které jí cloumaly, začala se celá chvět, všeho nechala a utekla se do jedné, nyní opuštěné jurty. Tam se naplno rozplakala a stále dokola opakovala jednu větu, které nebylo slova rozumět. Za půl hodiny vylezla ven nasadila si sluneční sněhové brýle, aby jí nebylo vidět do očí, sedla si ve svých saních přímo k řízení dopředu a začala volat na své soby, které ji pochopitelně někdo předtím zapřáhl. Pobízela je dlouhou tyčí, aby se dali do pohybu. Ostatní sáně snad ani nebyly naloženy zásobami a její lidé sebou museli hodit. Vypadali při tom groteskně jako v nějakém starém němém filmu. Vše muselo být uděláno ve zlomku okamžiku. Výprava už se celá dala do pohybu, ale zatímco Gomepsis se hlavou honily gigantické bouře emocí, které ji ovládaly, ostatní spíš mysleli na to, co kde zapomněli a co budou dělat, když zjistí, že nemají celé vybavení.

Gomepsis zajela prvně k Imebirijům. Vešla do zimní jurty Kanaha, kde byly i jeho dvě dcery, které zrovna věšely tenké plátky sobího masa nad ohniště vysoko ke stropu, aby se dobře vyudily. Dívky naopak jiné, už krásně vyuzené maso sundaly, aby je mohly nabídnout návštěvě. Evidentně se dobře znaly, takže se rychle uvítaly a spustily na sebe vzájemně spoustu slov. Mluvily snad všechny tři současně, vůbec jim nebylo rozumět, navíc všechny mluvily imebirijsky. Zatím venku čekající družina zjišťovala, co doma zapomněla. Muži doprovodu postupně bledli a přestali mluvit. Jejich paní bude bezmezně vyvádět. Zapomněli naložit její velkou cestovní jurtu.

„O čem si to tam povídají?“ ptali se mladí po chvíli jednoho ze svých, který seděl nejblíž Kanahově jurtě a znal dobře imebirijsky. Ten vstal, šel blíže k zaražené skupině mladých lidí a pak pomalu a tiše procedil mezi zuby,,syn Kanaha měl jít sloužit v armádě Katáriů a když mu včera otec odjel pryč, sbalil si své věci a odjel také pryč. Zcela jasně do armády nechtěl, utekl. A neutekl jen tak za nejbližší smrk. Pojede až kolem Alp, pořád na západ a pak na jih moc a moc dní. Bude si žít v teple u moře u lidí, co malují po stěnách v nepřístupných jeskyních. Pojede možná i dál, až na Pyrenejský poloostrov. Tam má Kanahova rodina nějakého příbuzného.

Je to prý ostuda, že syn Kanaha utekl, ale sloužit pod někým je také pro nejmladší, svobodomyslnou generaci Imebirijců nepřijatelné. Kanahův syn se nechtěl odloučit od rodiny, ale také nechtěl poslouchat něčí nesmyslné řvaní a povely.“ Všechny dívky se rozplakaly, objímaly se, utěšovaly, Gomepsis pak něco křičela a rázně vyrazila ven. Nasadila si znovu brýle a ona i její průvod zamířili ještě před večerem do tundry. Tady sledovali stopy saní a nohou, až našly pěší stopy, za kterými někdo vlekl menší plné sáně. Rychle se vydali po stopě a za půl hodinky, zrovna když se začalo stmívat, uviděli v dáli před sebou malý ohýnek. Ještě půl hodinky a byli v Lovcově táboře.

Snad by se mělo dodat, že mladíkovi z kmene národa Gátů se začalo říkat Lovec tak běžně, že mu to od nynějška zůstane jako jeho jméno.

Gomepsis se vrhla k nohám Lovce na zem a s pláčem na něho spustila v imebirijštině kupu proseb a zapřísahání. Nyní si však uvědomila, že jí možná nerozumí, málo kdo umí imebirijsky. Vrátila se ke zdejší gátštině a opakovala mu svoji prosbu,,prosím tě, pomoz mi, vydej se za jedním mladíkem, ať se vrátí! Utekl a míří daleko do světa až na druhou stranu Evropy, až na konec světa! Prosím, prosím! Kdo jiný, než stopař jako ty jej najde a přivede sestrám zpátky!“,,Prosím! Prosím!“ ležela a plakala před ním, před celou skupinou svých lidí a bylo jí to úplně jedno. Její svět se rozpadal. Zemřela jí matka i bratr, s otcem si nikdy nerozuměla a přítel z dětských let utekl na kraj světa.

,,To nepůjde,“ Lovcova tvář, celá pomalována černými a červenými znaky, vypadá hrůzně.,,Musím vyřídit jednu záležitost, o které nesmím mluvit. Moc mě to mrzí, ale dal jsem slib a navíc je to nyní i má prvořadá povinnost.“ Lovec se napřímil, jeho dlouhé tělo bylo také pomalované a oděné jen kalhotami a pláštěm. Za ním stály malinké sáněčky, stará loď, malý skládací rukáv na spaní, zbraně a pomalovaný záhadný balík.,,To né, cos mi to udělal? To přece nemůžeš…..“ opakovala jako bez ducha Gomepsis a její doprovod ji odváděl z místa.,,On nemůže, copak jsi neviděla jeho malování? Je s ním smrt, doprovází někoho mrtvého na dalekou cestu. Až spočinou kosti zemřelého v jeho domovině, pak se vrátí a vše ti řekne, ale teď o tom nesmí mluvit.“ Někdo z jejího doprovodu zasvěceně komentoval situaci. Gomepsis snad ani neposlouchala, jen se dívala před sebe, plakala a špatně dýchala a potichu stále ze sebe vrážela,,on ho nechal odejít… jak to mně mohl udělat… on ho nechal odejít... chápete to… on ho….“

Mladí rozdělali tábor a rozbalili Gomepsisin rukáv na spaní. Ale než všechno zařídili, chvíli to trvalo. Dívají se, volají, ale Gomepsis nikde. Tergapon ji šel hledat, nenašel však žádné stopy. Mezi tím vším vítr zesílil a začalo hustě sněžit. Tergapon se vrátil a rozhlédl se kolem sebe,,Doprčic! Máme tu jiný problém, začíná sněhová bouře. Všechno zajistit, srazte sáně! Je tu vichřice!“

Gomepsis má naději, jedině když oni přežijí a půjdou ji pak hledat. Tergapon ještě zjišťoval, co má všechno jejich madam na sobě a s úlevou zjistil, že její oděv jí zajistí několikadenní přežití i v těch nejzběsilejších dnech.

Gomepsis šla původně na záchod, pak se rozhodla, že se sama projde.,,Být sama to není tak hrozné, je to naopak krásné a konečně, nejsem sama. Jsou tu mé myšlenky a mohu se jim věnovat,“ šla a šla přemýšlela a vyplakávala se, až zjistila, že zašla už moc daleko a její o ni budou mít strach. Otočila se, ale nechtělo se jí vracet, tam jsou problémy. Měla hned utéct s Lovcem někam daleko, kde je nikdo nezná, někam k Pyrenejím, k teplému moři, plážím, koupání a Slunci. Do míst, kde si lidé nedělají takové starosti, jsou otevřenější a veselejší. „Tam utekl syn Kanaha, tam mu bude dobře,“ zamyslela se a sedla si do velkého dolíku na zem. Chvíli tady mlčela, dívala se do jednoho místa a pak kolem sebe a u toho se pohupovala sem a tam a sem a tam.

Najednou ji do reality probrala vichřice! A jaká! Teď určitě netrefí nazpátek. Nasadila si brýle a kapuci, utáhla řemínky oděvu, zavázala horní otvory rukavic a uchopila krátkou, ulomenou větev. Za chvíli odhrabala plno sněhu z jednoho důlku, kde bylo množství nafoukaného, uschlého mechu. Odhrabaný sníh kolem vytvořil nízký val, který byl však příliš prašný, než aby dál držel tvar. Ještě si stáhla páskem kabát dole pod pasem, aby tak vznikl jakýsi volný pytel, ve kterém se dá vydržet i v těch nejhorších zimách. Gomepsis se natáhla pro trochu sněhu a dala si jej do úst. Je třeba pít a hodně. Ve studené Arktidě hrozí dehydratace. Člověk žízeň tak nepociťuje, protože mu není horko a tak se musí někdy člověk nutit. Vzpomněla si, jak jí její maminka vyprávěla o lidech týdny ztracených v divočině, kteří se díky svým dovednostem zase shledali s blízkými. Mladík, který jí vyprávěl příběhy, jí jednou povídal o dvou lidech, kteří se ztratili v jednom lese každý sám a byli tak měsíc. Jeden zhubnul a málem zemřel, druhý tam přibral a hověl si tam jako na dovolené. Gomepsis si nakonec povolila tkanici na krku, dala si ruce z rukávů dovnitř do kabátu a zatáhla obličejový otvor v kapuci.

Uvelebila se v dolíku a začala vzpomínat na příběhy, které pro ni vymýšlel mladík pohádkář. Najednou byla ve své jurtě, kolem řádila vichřice a do jurty za ní přišla malá holčička. „Tys zabloudila?“ „Ano, ještě tam mám venku dva malé bratříčky. Můžeme dovnitř?“ Gomepsis vyskočila a běžela ven pro malé děti. Všechny si je vzala pod svoji pižmoní deku, aby je zahřála a povídala jim sama pohádky. Když ty pohádky dětem vyprávěla, odehrávaly se přímo v jurtě před jejich očima. „Ty tak krásně vyprávíš dětem. Jsi moc hodná,“ obrátily se na ni děti. Ale děti byly pořád studené a Gomepsis je stále nemohla zahřát. Tiskla si je k obličeji, dýchla na ně, ale byly pořád studenější. Gomepsis se najednou probudila. Chvíli jí to trvalo, než si uvědomila, co je realita a co sen. Těsně u obličeje měla úplně studené vlastní ruce. Teď se je snaží rozhýbat a třít si je. Nohy má teplé, udělala dobře, že si je svázala k sobě, aby tak držely více tepla. Nasadila si brýle a malou čepičku na hlavu, aby zabránila vychladání hlavy a ruce zastrčila křížem do protilehlých rukávů, jak ve svěrací kazajce. Brzy byly teplé.

Venku řádila ohromná vichřice, ohýbala malé stromky a lámala ty větší. Všude se zdvíhala mračna hustého, prachového sněhu, vytvářely se jazyky, duny a přesypy. Svět, ve kterém nemůže nic a nikdo přežít. A přece, pižmoni se srazili hlavami k sobě a to tak těsně, že úplně ochránili telata uvnitř. Ledový vítr se jim nedostane na kůži. Jejich speciální dutá srst ze dvou vrstev vydrží nejvyšší extrémy počasí. I mamuti se srazili k sobě, jejich srst vlaje ve vichru jako bičovaná tráva, ale ani jim se studené poryvy nedostanou zcela evidentně na vlastní, kdesi vespod ukrytou kůži.

Mladý lovec přečkal vichřici ve svém stanu, pak naložil starou loď za sáně, podložil ji kůží, aby ji neprodřel, sám na sáně nasedl, rozdělal velkou plachtu a rozjel se. Přímo vyletěly po pláni a příjemná jízda nutí mladíka hledat taková místa, kde má vítr nejvyšší sílu a kdy plavidlo vystřelí nejvyšší rychlostí. K večeru už lovec necítí ruce, jak ho bolí a ani už tak nefouká a tak jde na lyžích a sáně a loď táhne za sebou. Miloval tento trik s plachtou a věděl, že na další podobnou jízdu bude možná čekat celé roky. Mladík zamířil na jihovýchod, za několik dnů za sebou nechal Pálavské kopce a zamířil k rovinám kolem Dunaje. Tady se také vlévá Mamutí řeka do Dyje a ta do ohromného Dunaje. Tam dal sáně do loďky, sedl do ní, odrazil a kolem zašplouchala voda doposud nezamrzlého veletoku. Veslo v ruce a loď neznamená opravdového vodního muže. Většina lidí ze severu neumí vůbec plavat, kde by se to tak asi mohli naučit. Lovec však plavat uměl. Jeho zcestovalý dědeček to uměl a když byl jednou velice teplý rok, tak se to s jeho pomocí naučil. Dědeček byl světa znalý člověk, nebyl jenom na jihu, ale i na severu. Řeka, která tam ze země lovců mamutů teče, nekončí v severním moři, ale v obrovském ledovci. Voda řeky tam v dálce vytváří ohromné zamrzlé jezero, které je součástí velkého ledovce. Byl to nezapomenutelný pohled na ty hory a hory zmrzlé říční vody, připoutané mrazem k jedinému místu.

Lovec jede sám klidnými vodami Dunaje, ve dne cestuje, v noci spí na břehu v rukávu, sem tam položí past, aby pak odjel s kořistí, kterou si později připraví. Jinde zas nasbírá kořeny rákosu a umele mouku na chleba. Kdyby bylo tepleji, nechal by staré těsto zkvasit a udělal by si ze sušené mouky pěkný, nadýchaný chleba. K tomu by si dal med, ale nemá ani jedno ani druhé a tak si peče králíka a přikusuje sušeného soba. Pak si zase peče králíka a přikusuje uzeného soba a tak nějak pořád dokola, takže mít sem tam chleba, není vůbec špatné. Někdy se dá stihnout i polévka, jindy stačí k dobré náladě i jen teplý čaj. Lovec začal nacházet stopy po jiných lidech, kteří stejně jako on, míří na jih. Nejvýraznější stopy, jak zjistil, zde nechala výprava s velkými, dlouhými, ale lehkými březovými loděmi. Ještě ani neví, že paralelně s ním jede na jih velká kupecká výprava Katáriů vedená Imebirijcem Kanahem. Týdny se všelijak míjí a vzdalují se navzájem, aby se pak zase prohodily jejich vzájemné pozice, aniž by zjistili, kdo je vlastně kdo.

DOMA

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Končí nuda a osamění.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Bude zas dobře, zásoby se doplní a rozezní se smích a hlas.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Vrátí se smysl, jenž domov bez něj nemá, poděkuje a pochválí, povzbudí nás.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Naplní se čas.

Stará Šikotská píseň kolem roku 24 350 před námi.

Gomepsis našel po sněhové bouři její vlček. Skákal po ní, olizoval jí obličej a radostně se točil kolem, jakoby ji roky neviděl. Chlapci ji oprášili od sněhu, dívky jí pomohly se upravit. A viděla v jejich očích skutečnou radost, že je živá a zdravá. Asi nakonec není vše tak praštěně nešťastné a má cenu žít.

Den míjel za dnem a Gomepsis podnikala malé výpravy do přírody úplně sama, jen se svým vlčkem. Někdy ji doprovázel někdo z její družiny a učil ji to nebo ono. Až se Lovec vrátí, uteče s ním, ale nechce mu být na obtíž. Začala se považovat za obyčejného člověka a přestávala se vidět jako vyvolená Katárijka, které mají všichni sloužit. Dokonce si vybrala jen některé věci, které si ponechá a chtěla zcela upřímně všechno zbývající rozdat svým chlapcům a děvčatům. Jezdila také na návštěvy za dívkami od Kanaha, aby je nějak povzbudila. Nechala jim pro obveselení svého vlčka, tedy alespoň na čas. On je zná velmi dobře, takže mu taková změna neublíží a dívky určitě společnost moudrého, tichého kamaráda rozptýlí. Učila se hledat sílu a život sama v sobě. Byla to jiná Gomepsis než Gomepsis, jakou jsme poznali na začátku.

MOUDROST SNĚNÍ

Lovec jde se svými dvěma nejbližšími přáteli svého kmene krajinou, proteplenou červenohnědým světlem. Utíkají, protože je honí obrovský Duch na obloze. Celá obloha je ten Duch. Tmavá, červenohnědá obloha se světlejším, nízko visícím, jednolitým, ale vlnícím se mrakem je celá jednou jedinou osobou a rozčiluje se na ně. Je zlá, hřmí, nadává a honí lovce i jeho přátele. Ten zlý, velký mrak je Gomepsis. Lovec pomalu procitá, ztěžka dýchá. Otevírá oči. Co to mělo znamenat?

Dívka, kterou miluje a je tak jemná a hodná a on ji teď viděl jako začarovanou, proměněnou, jako samotnou esenci z podstaty zla, která nad vším visí a vše naplňuje. Co to má znamenat? Co to je?

Přemýšlí, ale na nic nemůže přijít. Sen mu zůstává v hlavě a myslí na něj, protože stín snu nad ním zůstává viset jako Duch Gomepsis, proměněný do podoby zlého mraku. Otupěle sedá do lodi, vesluje, už ho bolí záda ze stále stejné polohy. Pokouší se v kymácející se loďce opatrně přesunout ze sedu do kleku, při kterém má zdvižené stehna.

Jeho těžiště je ale dost vysoko. Zase si sedá a míří ke břehu. Nabere kameny do lodě jako balast, aby těžiště snížil a znovu balancuje. Už je to lepší. Po půldenní cestě se najednou Dunaj rozlévá do kraje a hučí přes řadu kamenů na mělkém dně. Lovec se polekal, ale nepropadl panice. Prvně musí snížit ponor a tak rychle vyhazuje balast z lodi. Pak si pevně sedá co nejníže, navléká si poutko z pomalovaného balíku k pásku v pase a očima propátrává místa, kudy voda teče nejrychleji. Tam by mohlo být i nejvíce vody, co se týká hloubky. Opřel se do vesla a už je tu první peřej.

Večer najdeme lovce u ohně, jak taví pryskyřici a docela obstojně s ní spravuje potrhanou loď. Její potah je kožený, musel se prvně sešít a nyní se šev překrývá vrstvou horké pryskyřice. Lovec si vysoko nad ohněm suší oděv, sám je jen v dlouhém plášti, který byl vodotěsně sbalen. Pomalu prochází kolem, rozhlíží se a sbírá smrkové a borové větve na oheň a na stavbu přístřeší. Dnes evidentně nebude spát v rukávu, ten se také suší. Z větví vzniká improvizované lůžko i střecha. Dnes bude spát jen v plášti a bez večeře. Někam se mu ztratil koš se zásobami a tak jen rozehřívá v ohništi velké říční oblázky, aby je pak rozžhavené dal se sykotem do hrnce s vodou. Hrnec má proutěnou kostru, vnitřní stěny z kůže a je velmi lehký. Do horké vody nasypal směs sušených kopřivových listů a šípků. Po vytažení kamenů uzavřel horní volný nálevkovitý rukáv nádoby, aby se čaj nevylil a vzal si ho sebou do přístřeší.

STOPY

Lovec narazil znovu na stopy nějakého nedávného tábořiště. Nic světového, normálně by jel dál, ale všiml si, že v kmeni jednoho stromu je doposud zaražený šíp a vedle, ano tam výš ve větvích, je další. Přirazil o kousek dál ke břehu, schoval loď do křoviska a pomalu poslouchal, aby zjistil, zda je zde opravdu sám. Nikde se nic nehnulo, jen vítr si pohrával s uschlým loňským listím na stromech, protože nyní byl lovec mnohem jižněji a zima se sem dostávala jen pomalu. Země nesla stopy zápasu, krev a zapomenuté drobnosti. Zcela evidentně někdo někoho přepadl, vyhnal ho z jeho tábořiště a zmocnil se věcí. Některé z nich tu pak zanechal. Bylo možné, že byl jeden z nich zabit, ale jisté je, že byl někdo zraněn. Asi jsem zapomněl říct, že sníh zde v krajině ještě nenapadnul a jestli ano, nyní po něm nebylo ani památky. Lovec dlouho chodil po břehu a snažil se domyslet příběh a jeho možný konec, nakolik mu čtení stop dovolovalo. Našel jednu širší a velmi nezřetelnou stopu. Na začátku byla plná krve, pak dál už ne. Pomalu přikrčený k zemi se dostával mladík pryč z bojiště směrem k rozsáhlým křoviskům, které schovávaly u vody i jeho loď. Vlastně až kousek od své lodi našel nehybného člověka s bílými, odkrvenými rty, zabaleného do pláště, ve kterém schovával nejen sám sebe, ale i svá vlastní vyhřezlá střeva.

Proto tedy najednou zmizela ta krev ve stopě. Zraněný nejspíš dostal zásah ruční zbraní, která rozřízla oděv, pak kůži na břichu a střeva se vysypala ven. Ne moc, jen pár záhybů, ale pohled na zranění není příjemný. Zraněný si vše duchapřítomně zabalil do pláště a skryl se v křovinách, kde ztratil vědomí a dosud se neprobral. Asi to už bylo mnoho hodin, stěny střev byly už napohled seschlé a přilepené k plášti. Lovec vzal čaj a opatrně jím navlhčoval seschlou tkáň. Rychle rozdělal oheň, dal na něj speciální bylinu a kouř vháněl na ránu. Ve svém vidění světa tak zaháněl řadu zlých duchů, kteří by jinak mohli škodit a bránit uzdravení. Pak si načadil i ruce, šídlo a tenkou, dlouhou šlachu, která vypadala jako silný rybářský vlasec a opatrně vměstnal střeva nazpět do tělní dutiny. Celá operace nebyla tak hrozivá, jak vše předtím vypadalo. Bylo vidět, že při stahování a vyvrhování úlovků byl Lovec již značně otrlý a spíš se soustřeďoval na to, aby prohlédnul, jak vypadají velké cévy, aby nedošlo ke komplikacím. Pak vzal lovec nakouřené šídlo a hned po perforaci stěny svalu vsunul do dírky šlachu. Šlacha se zabarvila krví a rychle změkla, takže udělal suk a dlouhý zbytek šlachy uřízl, aby měl materiál na další šev. Nejprve chytil hluboké svaly, pak povrchové a nakonec sešil na několika místech kůži tak, aby na třech místech zůstaly takové přehyby kůže, které ránu kryly, ale zároveň aby jimi mohla odcházet případná tekutina. Nakonec dal nad kouř i kus čistého plátna, přiložil jej k ráně a pak teprve ránu s celým břichem zavázal. Celou dobu si u toho prozpěvoval nějakou píseň, zřejmě předepsanou pro takové příležitosti a možná, že slova písně i popisovala, jak v takových případech postupovat. Nyní začal vhánět kouř na zraněného, na jeho hlavu, obličej, nos a ústa. Ten se jakoby začal dusit, lapal po vzduchu a otevíral oči. Teď bylo dobré do pacienta dostat tekutiny, ale ten se stále nemohl probrat. Lovec věděl, že riskuje útok, když rozdělal oheň a tak pobral věci, naložil muže na loď, sedl dozadu a vyrazil pryč. Při veslování se občas podíval na obličej zraněného, připadal mu nějak povědomý, ale člověk vypadá úplně jinak když leží a jinak, když stojí. Alespoň se lovec snažil odhadnout odolnost a sílu zraněného, typoval ho na velmi silného, atletického mladíka kolem pětadvaceti let. Až k večeru se zraněný probral a konečně se mohl napít.

,,Teneka,“ procedil mezi zuby,,jsem Teneka, válečník Katáriů,“ usmál se zraněný. Viděl, že oděv Lovce nese jasné symboly a charakteristiky Gátů, nejrozšířenějšího loveckého národa, žijícího vedle Katáriů. Bylo velmi pravděpodobné, že i Teneka patřil do některého rodu samotných Gátů. Ale Gátů je mnoho, žijí na obrovském území a i když se jednotlivé kmeny setkávají, každý Gát nemůže znát všechny ostatní.

Co se dělo na katárijské výpravě, že vše vyústilo až ke zranění Teneky?

Díky příznivému počasí se Kanahova výprava posunula daleko na jih. Krásně se držel sníh a to ve vysoké vrstvě a v té správné konzistenci, kdy ledová krusta na povrchu je jemně poprášená a kopyta sobů se na ní nesmýkají, ani nepropadají a naopak lyže sání jedou jako blesk. Navíc vítr foukal do zad a jakoby tlačil výpravu rychleji a rychleji na její pouti na jih. Ale všechno má svůj konec a o počasí to platí mnohonásobně. Jednoho dne se objevila na modré obloze bariéra mraků, které od jihu přinesly teplý déšť. Sníh mizel jako mávnutím čarovného proutku a oni stále ještě nebyli u Dunaje. Navíc ta menší řeka, kterou měli nyní před sebou, tekla krajinou velmi pomalu v nesčíslných meandrech, prodlužujících její délku. Ale nebylo vyhnutí, další cesta bude právě po ní. Jen je nutné zařídit vše kolem sobů. Kanah seděl na saních, které byly beznadějně uvízlé ve směsi bahna mechů a lišejníků, kterými byla zdejší krajina typická a sledoval malé zbytky špinavě zbarveného sněhu. Něco se mu honí hlavou. Jeho oči těkají po krajině a po lidech kolem, prohlíží si odpočívající soby, mumraj mezi pomocníky, kteří začali odvazovat lodě ze saní, překládat do nich zásoby a chystat je na další cestu po řece. Záškuby kolem úst prozrazují, že dospěl k rozhodnutí, které se mu velmi líbí. Zuby vykoukly v úsměvu z pod jeho tmavých vousů, pak rázně vstal, aby vydal svoje první diplomatické příkazy.

Nechal vyhledat stopaři někoho z místních lidí, aby s nimi mohl začít vyjednávat. Kanahova strategie byla prostá. Za materiální odměnu zde soby nechá v péči místních do jejich návratu. Jak mínil, tak udělal.

Ale vrtkavé počasí v několika hodinách úplně změnilo krajinu. Zem najednou pokryla vrstva bílého sněhu a padal neustále další a další. Bylo by moudré využít této příležitosti a pokračovat dále se soby. Proto si je výprava šla vyžádat zpět. To však vedlo k hádce s místními.

Kanah vnímá neuctivost místních, kteří si nepovažují toho, že mohou mluvit s takovými lidmi, jako jsou Katáriové a Imebirijové. Měla by to pro ně být čest, navíc by měli být velmi přející, ba nadšení ze vzácné návštěvy, jakou je kupecká výprava, protože to je vždy veliký a důležitý podnik.,,Jak nízcí jsou tito lidé!“ pomyslel si.

Chytli se a došlo i na rozbíjení věcí z majetku výpravy. Tím to však neskončilo, napětí vzrůstá. Pročpak Kanah nejedná ke spokojenosti obou stran? Zaslepil jej pohled na vlastní malou, ale silnou armádu? Část výpravy je na břehu a čeká na své soby. Nepochopili, že jim byli zabaveni jako protihodnota za urážlivé chování. Těžko říci, co se dělo.

Teď Kanah stojí, rozhlíží se po okolní krajině a čeká, že se místní vrátí s omluvou a budou chtít vše smírně urovnat. K jeho překvapení se však odevšad hrnou místní a vrhají se na Katárijce, naivně vyčkávající na břehu u lodí na další jednání.

Válečně pomalovaní, se zbraněmi a štíty, sesypali se na ně jako mravenci. Kdo se nezachránil útěkem, zůstal zde ležet na zemi, bez pomoci. Stařeček Rifo vběhl do loďky, něco chytil a hodil ten předmět do ohně. V tom okamžiku z ohniště vyrazil ohromný sloup dýmu, který rychle ztěžkl a zahalil vše okolo do neproniknutelného kouře. Rifoovi vojáci posbírali pod ochranou dýmu zraněné a vrátili se nazpět do lodí, jen Teneka ještě jednou vyběhl na břeh, aby se ujistil, že na nikoho v tom zmatku nezapomněli.

Najednou se před ním z mlhy vynořila v obličeji pomalovaná postava, máchla mečem, složeným ze stovek mikrolitů a Teneka se svezl na zem. Podíval se na ránu na břichu, která se plnila krví, duchapřítomně si vše, co unikalo z rány, zabalil do pláště a přes obrovskou bolest se poloskrčený odplížil do nejbližšího křoví. Stihl to tak tak, mrak mlhy se již rozpadal a všude v něm už byli nepřátelé. Když zmizel úplně, nebylo po lodích ani vidu. Rifo sám nevěděl, jestli Teneka neskočil nakonec na jinou loď, vždyť mrak dýmu byl nakonec i na vodě a ani tam neviděli na délku natažené paže před sebe. Teneka leží v křoví a snaží se zabalit do hnědého pláště tak, aby nebyl sám vidět. Jak se prohnul, ránou z břicha mu najednou vypadlo několik kliček střev. Mladý muž při tom pohledu omdlel. Ale jen na chvíli, něco šustilo kolem. To nepřátelé prohledávají okolí a Teneka se mohl podívat z blízka na meč, který mu rozťal břicho. „Jak jednoduché,“ pomyslel si mladík, dřevěná tyč, do níž je prostě vložený jako skalpel ostrý břit z mnoha silicitových úštěpů. Poslední úštěp byl jiný, byl to široký, krátký hrot na špici zbraně. Hrot, který dnes můžete vidět v nožíku, v oštěpu a bůhví kde ještě (kostěnkovský hrot).

Teneka si vytáhl z malé torničky, kterou měl u opasku, malý sáček s nějakým bílým práškem, který si dal do úst. Přestane cítit bolest, usne a nepřátelé ho tady nenajdou. Dokonce se mu sníží i tělesná teplota a to mu zde může zachránit život. Jestli se pro něj přátelé vrátí, i po řadě hodin bude stále naživu. Teneka se podíval znovu na svoji ránu a přemýšlel, že možná udělal velkou chybu, když si vzal uspávací prášek. Střeva stačí jen vrátit dovnitř a ránu zašít. Hledal šití na ránu a nějakou desinfekci. Spěchal, bojoval s časem. Rychle, horečně ránu desinfikoval proti sepsi, zastrčil si se sebezapřením střeva nazpět, desinfikoval si speciálním roztokem malou dřevěnou jehlu s krátkou šlachou. To bylo poslední, co ještě stačil Teneka udělat.

BITVA

Gay, Gay, aksamyt Eday! Aposotle mit Es th Et es Kanay. Atasaple net es ad Bay, k nh et isit n Kphay not t day. Nakakmay erapla Nyghimday etšou Sap nos Arethe Sotu!