Místo paleolitického člověka v dějinách lidstva

Změna pohledu na paleolitického člověka, která proběhla mezi specializovanými odborníky (paleolitiky) ve světě ještě koncem 20. století, přenesla většinu základů typicky lidského kulturního chování a myšlení právě do paleolitu a to nejvíce do mladého paleolitu, který je spojován s biologicky identickým druhem člověka, jakým jsme my sami (a nyní se tento proces přesouvá ještě hlouběji do minulosti). Registruje se jak rozmanitost společenských podob (lovecko-sběračské společnosti, specializované lovecko-sběračské společnosti a komplexní lovci-sběrači), tak řada technologií připisovaná v minulosti až zemědělcům (broušení kamene, znalost keramické hmoty, textil). Pestrost výtvarného mladopaleolitického umění má velmi širokou škálu, která byla znovuobjevena až v 19. a 20. století (abstrakce, symbolismus, kubismus, dekorace). Objevy fléten hned na počátku mladého paleolitu jsou také v duchu plné rozvinutosti kultur moderního člověka v Evropě. V současnosti paleolitikovérozeznávají řady konkrétních kultur z mnoha časových období. Vyznat se v těchto dávných kulturách, znát je, rozpoznávat je podle artefaktů, znát klimatické, vegetační souvislosti, jakož i specifické sídelní charakteristiky, je v současnosti výsadou jen několika málo specialistů.

Veliký posun nastal díky změnám v naší samotné kultuře. Za umění se totiž dříve považovalo jen figurální zobrazování, které je relativně velmi mladé. V devatenáctém století byly daleko starší symetrické pěstní klíny pokládány především jen za praktické nástroje (středního a starého paleolitu). Teprve když se během dvacátého století dostávalo do povědomí společnosti zařazení designu jako součásti umění, měnil se i pohled na pěstní klíny. Ale dodnes se ještě tu a tam setkáváme s argumentací, že výroba pěstních klínů byla tak vrozená, jako předení pavoučí sítě a nejednalo se o skutečný kulturní lidský projev. Naproti tomu nás současná etologie učí, že ani pavouci nejsou jen živé stroje a ve výrobě svých sítí reagují na změnu. Archeologie však předkládá mimo pěstní klíny i další řady typizovaných nástrojů (nože, vrtáčky, drasadla, sekáče atd.) a upozorňuje, že pěstní klíny nebyly ani plošnou součástí všech kultur starého paleolitu. Proto dnes můžeme vidět v pěstním klínu doklad konkrétního kulturního chování (předávaného učením), do něhož je vkládán i estetický pohled konkrétního tvůrce.

Charakteristiky paleolitických společností

V archeologii rozeznáváme v rámci paleolitu jednotlivé kultury a to především na základě různých standardních typů dobře dochovatelných předmětů, jakými jsou především štípatelné silicity. Specialisté rozeznávají jednotlivé konkrétní kultury (jerzmanowicien, chatelperronien, natufien, świderien a další a další). Z tohoto pohledu je na jednotlivé kultury nahlíženo jako na hotové uzavřené celky, které mají po celou dobu své existence vlastní specifikaci jak ve výrobě a rozmanitosti nástrojů, tak v konkrétních kulturních projevech v oblasti technologie, mytologie, estetiky a v orientaci na strategii čerpání zdrojů. V praktickém určování kultur se dnes uplatňuje princip postupného zdokonalování a rozvoje kultury kriticky. Na základě samotné jednoduchosti výroby a hrubosti tvarů nástrojů by byly řazeny kamenné nástroje z doby bronzové (Ano i v době bronzové se stále vyráběly kamenné nástroje!) jako srovnatelné s musteriénem ve středním paleolitu či s mladopaleolitickými nástroji nebo donedávna vyráběné kamenné nástroje španělských rybářů by se přiřazovaly dokonce až ke starobylému olduvaienu.

Na konci 19. století se prosazovala teorie postupného kulturního vývoje člověka spolu s postupným fyzickým a duševním vývojem člověka. Odtud se odvíjelo i řazení současných kultur (evolucionalistické řazení dnešních kultur). Naproti tomu stále ještě v samotném 19. století se v USA prosadilo moderní pluralistické (paralelní) řazení dnešních kultur (Franz Boas 1858 -1942 - zakladatel moderní antropologie v USA). Během 20. století se pohled na postupný vývoj (gradualismus) změnil tak, jak se rozvíjela věda o evolučních mechanismech a genetice. Dnes je specialisty upřednostňována teorie,,náhlého výskytu a následné stagnace organismu“. Teorie stáze a náhlého výskytu umožňuje pohled na člověka, který se objevuje náhle a má všechny základní lidské črty. Kultura je nedílnou součástí jeho života a může mít nejrůznější formy (tak jako samostatné bytosti, které také mají svůj osobitý životní příběh). A to je i podstatou pluralistické koncepce.

Možná až zbytečně opatrně řečeno - takový pluralistický přístup je dobře možný zřejmě i k mladopaleolitickým lidem. U výrazněji starších kultur bude pravděpodobné, že vedle vlastní kulturní variability se uplatňují i určitá další evoluční kritéria (nejedná se totiž jen o moderního člověka, ale o další jeho formy (či druhy) jako Homo heidelbergensis, antecessor, erectus, ergaster).

Z archeologických nálezů, artefaktů i podle fyzické zdatnosti dávných lidí předpokládáme, že v minulosti (paleolitu) nebyly vyloženě lovecké společnosti a že můžeme předpokládat především lovecko-sběračský způsob života.

Na rozdíl od zemědělské společnosti jsou lovecko-sběračské společnosti relativně stabilní a víceméně hotové, vyvíjejí se po stránce umělecké, konstrukční, ekonomické a společenské zřejmě velice rychle a dál se pravděpodobně příliš nemění. Naopak zemědělské společnosti jsou provázeny silnými změnami životního prostředí, které samy způsobují (i změnami struktury ve vlastní společnosti) a na které musí znovu a znovu reagovat. U zemědělských společností tak nalezneme ekonomickou, společenskou a technicko-konstrukční posloupnost, na kterou aktuálně navazuje umění a mytologie. Taková je i naše kultura a takovýma očima se díváme i na ostatní kultury a proto přirozeně hledáme podobnou zjevnou posloupnost umění, technologických inovací a ekonomiky i u našich paleolitických předků. Tomuto pohledu se říká,,kulturní zastínění“. Proto si lidé dříve vůbec nedovedli představit, že by v paleolitu mohli žít lidé v blahobytu, mít kalhoty nebo tkát textil.