Srovnávací materiál - obecné charakteristiky umĚní následných kultur holocénu

(Holocén je datován od 12 tisíc let do současnosti)

S velkým počtem lidí mizí přímá sociální vazba mezi lidmi a nastupuje v daleko větší míře tvrdé a mnohdy bezohledné chování hierarchicky výše postavených oproti níže postaveným (a opačně se utlačovaní snaží bránit). Někdy jsou velké moderní společnosti přímo považovány za lhostejné vůči osudu jedince. Aby hierarchicky výše postavení upevnili svoji sociální pozici, zkoušejí postupovat různým způsobem od agrese, přes ekonomické, mytologicko-náboženské až po politické řešení. Člověk níže postavený je nejméně odbojný, když je hodně provázán se společností, proto postupně mizí samovýroba a objevuje se prefabrikace a sériová výroba. To vše se pochopitelně odráží i v oblasti umění. Naopak hierarchicky výše postavení se chtějí ukázat něčím reprezentativním a cenným a tak pro ně vzniká specifické umění, které je zároveň vysoce hodnoceno finančně (u sériového umění tomu tak není). U všeho se projevuje lidská přirozenost, napodobování, zhlédnutí se ve vzorech, snaha vylepšit si hierarchickou situaci předstíráním vyššího postavení vlastněním,,lepších“ předmětů - tedy i umění a podobně (vznik napodobenin drahých výrobků). Vznikají armády, úředníci, státní mytologie a státní náboženství. Společnost je sebestředně postavena na první místo v žebříčku hodnot, vzniká propastný rozdíl mezi člověkem a přírodou.

Na vše a na všechny se dá nahlížet jako na zdroje, které se čerpají bez omezení. Sledujeme snahu zmenšit počet vládnoucích a zvýšit počet ovládaných a to různými (skrytými nebo otevřenými) formami územní, politické, kulturní, náboženské (mytologické) nebo ekonomické expanze. Kulturní společenské systémy jsou nestabilní a jejich perspektiva je proměnlivá a průběh změn je často dynamický. Uplatňuje se nepředvídatelnost událostí (teorie chaosu). V oblasti umění se dostávají stále více do popředí monumentální stavby. Nejprve to jsoumegalitické stavby, později pyramidy, vítězné sloupy, oblouky, obelisky, katedrály a další megastavby, nezřídka orientované vertikálně (ve smyslu falické hrozby). Sledujeme rychlé proměny různých epoch a to od staletí a desetiletí po pouhé roky. To souvisí s rychlostí vyčerpávání zdrojů udržujících,,neměnný stav věcí“ (sledujeme proměny společnosti na pozadí prodlužujících se dopravních tras, na pozadí zvyšování cen surovin atd.).Umění i umělci jsou determinováni svojí dobou, proměnami a přelomy ve společnosti. Někdy spoluvytváří novou podobu kultury v souladu se společenskými zájmy, jindy proti společnosti vystupují, nastavují jí zrcadlo, čímž mnohdy jen předznamenávají další příští podobu společnosti nebo její některé příští proudy.

POZNÁMKA k evolucionalistickému řazení kultur - práce se opírá i o oblast kulturní antropologie: skutečně existovaly teorie řadící kultury nad sebe či pod sebe jako na schodišti. Byla tak představena jakási koncepce nižších a vyšších stádií řazených na jakémsi pomyslném schodišti. Tato představa vyhovovala kolonialistům, kteří potírali domorodé kultury a vnucovali jim vlastní kulturu. Nebo jim vysvětlovala, proč je možné nahlížet na jiné kultury svrchu a s opovržením a proč mají chtít po příslušnících jiných kultur, aby ke kultuře,,bílého muže“ bylo vzhlíženo. V USA byla ještě na konci 19. století tato teorie silně kritizována pro zásadní nedostatky a byla ještě v téže době nahrazena teorií pluralistickou (to dalo základy novodobé americké kulturní antropologii). Tj. teorie, kdy kultury mají prostě řadu nejrůznějších, bytostně vlastních podob a žádná není dokonalejší než ta druhá. Evolucionalistická koncepce kultur však přežila v marxistické koncepci světa, tam zase měla předvádět model od primitivů po šťastné zítřky lidstva v mimořádně ideální společnosti, kdy bylo dobré poslouchat ty, kteří vedli společnost k onomu slíbenému cíli. Zde byla zakonzervována a téměř sto let ovlivňovala Východní Evropu. Na západ se vrátila koncem 70. let v podobě takzvaného neoevolucionalismu. Byla spojena s objevem evolučně nejprimitivnějšího lidského kmene,,Tasadajů“, tehdy nově objeveného na Filipínách. Tak zarážející primitivnost nedokázala pluralistická koncepce vysvětlit. O co jde, objasnili až po letech specialisté na výživu, kteří zjistili, že tak mizerný lov a sběr, který předváděla zdejší komunita, by vedl ke smrti hladem. Záležitost byla přezkoumána a zjistilo se, že Tasadajové, jak se tito,,lidé“ nazývali, jsou jen najatí herci z blízkých zemědělských osad, a že se jednalo o jeden z nejvelkolepějších podvodů ve vědě vůbec. Také jeden z velkých a uznávaných propagátorů evolucionalismu, který propagoval ideu stálého zdokonalování člověka, který přijímá jen dobré a zbavuje se špatného, tj. pozitivní růst a pozitivní tříbení kultury, se na sklonku života konfrontoval s reálným stavem života lidí a stavu planety, která jim je vydána a zcela ztratil víru ve své někdejší postoje. Není problém setrvat ve víře v primitivní evolucionalismus a stále se divit, že je,,všechno jinak, než jsme si doposud mysleli.“

Proto i v archeologii sledujeme jednotlivé kultury jako samostatné a dlouhodobě charakteristické a nezaměnitelné struktury. Tudíž ani v paleolitu nenajdeme doklady po jakémsi přežívání, které by se časem mělo postupně zdokonalovat, ale i zde sledujeme specifické, už hotové, vyspělé jednotlivé kultury, které pak bez větších změn trvají celá tisíciletí.