Sungirské povídky

Prolog

Sedíme v kanceláři a bavíme se o éře lovců mamutů. Už minulá generace paleolitiků si všimla, že muži mají příliš často zranění na lebce. Ne někde vzadu, ale spíš vepředu, ne moc silné, ale zranění. Jak vzniklo? V jednom starém komiksu jsem kdysi popřál hlasu jednoho kolegy a předložili jsme představu, že vznikala obřadně. Ale druhé vysvětlení, které se nám nyní dere ven z úst je jiné. Zranění při práci se sobím polodivokým stádem. I dnešní Laponci mají právě taková zranění. A také dávno vím, z pera již zesnulého specialisty, že u Moravan na lokalitě Lopata se našla kostra soba v anatomickém pořádku. A od jiného kolegy, také již zesnulého, vím, že jakmile se najde někde venku, tam kde bychom to nečekali, kostra v anatomickém pořádku, znamená to, že tělo bylo pohřbeno. Sob pro tyto lidi znamenal více, než jen kořist nebo posvátné zvíře. A další kolegyně se ke mně hned přidává a její dedukce zase vychází z nutnosti zajistit ve velké populaci stabilní příjem potravy. Ten je totiž u této starobylé populace také prokázán. Takže ze třech stran nám vychází, že lovci mamutů byli i ti, kteří chovají soby. Tento rozhovor proběhl sedm let po napsání Katáriů. A teprve nyní si dodáváme odvahu jeden druhému sdělit, co si myslíme a k čemu jsme došli. A takových aspektů ze života dávných lidí je mnoho.

I já nebo kdokoli z odborníků je vychován naší kulturou, je jí nasměrován, tvarován, omezen a vypuštěn do zdánlivé svobody, kde se bojíme říct co cítíme a co nám výsledky práce napovídají. Je velmi těžké, až téměř nemožné stoupnout si proti proudu a říct, bylo to jinak... Proto je snazší vzít klávesnici a začít psát povídky, ve kterých mohu skrýt logické závěry za autorskou fantazii, kde si mohu zdánlivě vymýšlet a nikdo nebude mít tušení, že mi někdo někdy ukázal ten nebo onen fascinující artefakt. Tady jsem skutečně svobodný a vzpomenu-li si, jak mi bylo a co jsem cítil, když jsem stál ve skutečném táboře Lovců mamutů před základy obydlí, mamutí lebkou a hromadami mamutích kostí opodál, je mi, jako by mi někdo našeptával, co mám psát. Realita skutečného tábora ve stráni nad silnicí je tisíckrát silnější, než povinná četba či zasvěcené vyprávění paní učitelky o životě předků v jeskyních. Jsem už zcela jinde, vzpomínky na pobyt ve skutečném táboře mě odvádějí kamsi pryč, kamsi daleko a jsou tak konkrétní. A vzpomenu-li na sídliště těch dávných lovců z Ruska ve Vladimirské oblasti od potoka Sungir, na pravidelné, obdélníkové „žilišče“ (obydlí), které jsem dlouho mylně pokládal nikoli za obydlí, ale za pravidelný výkop a na všechny ty skvostné artefakty a tisíce perliček zdobících hroby zdejších lidí, mám mnoho odvahy. Najednou se přede mnou otevře spousta informací, o které se velmi rád podělím.