K O N E C

DOSLOV

Příběhy a osoby, které popisuje tato kniha, stejně jako veškeré události v ní popsané, byly autorem naprosto smyšlené. Jakákoli případná podobnost se skutečným lidmi a jejich příběhy, žijícími v oněch dávných dobách, je proto jen a jen čistě náhodná.

Dočetli jste veliký a dramatický příběh jedné z největších a nelegendárnějších kultur historie moderního člověka. Samotná časově i prostorově fascinující kultura označovaná někdy jako,,Zlatý věk lidstva“ - gravettien vznikla někdy před více jak 30 tisíci léty a trvala více než deset tisíc let. Byla to ohromná panevropská kultura, která korespondovala s málo zalesněným terénem této chladné doby, kdy bylo snadné zdolávat ohromné vzdálenosti bez větších překážek. Gravet, jak mu zkráceně někdy říkají archeologové, neboli odborně gravettien, nese jméno po francouzském nalezišti La Gravett, je dějištěm celého románu. A my se jdeme podívat do jeho středu, do legendární Země lovců mamutů - moravského gravettienu. Ta prosperuje a vzkvétá tisíce let, její unikátnost vede mnohé paleolitiky k tomu, aby ji nějak odlišili a ukázali její výjimečnost a tak ji nazvali pavlovien, to po obci Pavlov na jižní Moravě. To, že takováto kniha vznikla právě u nás, není nahodilost. Náš moravský gravettien byl mimořádně výjimečný i na evropské poměry. Také jeho výzkum započal už na konci 19. století a to ne nějakými nepodloženými samochvalnými popěvky, ale skutečně poctivou prací, která před více než sto lety vedla k objevu největšího hromadného hrobu člověka mladého paleolitu. Takže buďme na tuto kulturu hrdí, jako byly hrdé národy někdejších moravských gravettienců - profesionálních severských lovců, kteří si dopřávají luxusu importovaného krakovského pazourku ze severu.

Velké změny v kulturách jsou zapříčiněny vlivy dílem vnějšími, dílem vnitřními. Tak archeologové zjistí, že v pozdějším moravském gravettienu - pavlovienu je přímá cesta na sever pro pazourek jakoby zablokována. Hledá se nová cesta a tou je cesta přes východní území a Země lovců mamutů se otvírá vlivu východní kultury kostěnkienu. Paleolitikové říkají, že se tu objevila nová kultura, zvaná wilendorf-kostěnkien. Co se stalo před 23 - 25 tisíci lety? Jaká to mohla být událost? Je tu nějaká souvislost s prastarou kulturou aurignaceinu, která přežívá na určitých místech Moravy z doby příchodu prvních moderních lidí do Evropy? Nebo došlo k jinému stěhování etnik? Nebo ke zcela jiné události?

Najednou se archeologie dotkla něčeho, co přesáhlo její rozměr a jako bychom už už tušili ty dávné, skutečné události, které se děly tehdy ve skutečném, reálném čase a skutečným, opravdovým lidem. Je to historie téměř na dosah ruky, ale když se pro ni natáhneme, zmizí nám a zůstane jenom pocit něčeho blízkého, co zůstává v mlze tajemství.

Poradci trvali na tom, aby se román odehrával v prostředí bohatých a mocných lidí. Inspirovalo je několik podnětů od archeologů, kteří tváří v tvář určitým faktům si velice dobře dokáží takové prostředí představit. Vycházejí přitom například z určitých náznaků plýtvání kamennou surovinou, připomínající plýtvání bohatých urozených u severozápadních indiánů.

Já jsem se raději vydal jinou cestou a všiml jsem si, že některé kultury přírodních národů, které nejsou hierarchicky rozvrstveny, nemají výrazně profilovanou a specializovanou profesi šamana. Jako například Austrálci v buši. Zde je každý lovcem, sběračem i šamanem. Ale jsou kultury, kde je společnost hierarchicky rozčleněná a právě zde se objevují lidé, kteří tu a tam nebo i trvale na sebe berou roli šamana, kdežto ostatní členové komunity jim takový post postupují a sami šamanskou praxi takto výrazně neprovozují přesto, že je i jejich život plně propojen s náboženstvím a mytologií. A jestliže je pro šamanství v gravettienu docela dost materiálu i přes malý počet všech nalezených hrobů, například z hrobu z Brna, není žádný důvod se bránit představě, že takové společnosti měly podobně profilované i další hierarchické posty. Lidé jsou stále stejní.

Lidé jsou stále stejní, ale kultury ne a lidé uvažují a jednají právě v souladu se svými kulturami. Paradoxně tento příběh měl být vlastně jen určitou sondou a uměleckým experimentem, snad i odvážným experimentem, jak je možné vidět pradávné kultury a vypadal v polovině první dekády 21. století velmi novátorsky. Dnes mi tak nepřipadá. Teď, kdy je práce téměř po šesti letech znovu přepracovávána a doplňována, je toho ke změně velmi málo. Pestrost kultur je zcela v pořádku a nejvíce je mi blízký takový pohled na mechanismus evoluce lidské kultury, který generuje nové a nové kultury v přirozené variační škále. A to ve vzájemné propojenosti a ovlivňování i izolaci memetickým principem, kdy každá stará předávaná zkušenost a dovednost je vlastně vždy nově a osobitě uchopena. Je to zároveň důležitý adaptační mechanismus. Také si rád hraji s modely společností, z nichž některé nejsou jen obyčejnými lovci sběrači, protože mají nějaký trvalý, nadbytečný zdroj potravy nebo surovin. Pak se do společnosti dostávají zajímavé, do té doby neznámé prvky a jak zdroje mizí, kultury zanikají s nimi. Ale jednotlivé kulturní prvky mohou dále existovat a postupem se takto mění podoba světa. Kultury se prostě generují a to ne jen jako opakující se nudná struktura, ale v nevídaných modelacích, kdy se globálně typy kultur mohou takto změnit. Tato koncepce vysvětluje rozpor mezi tím, že už téměř milion let staré projevy člověka poukazují na lidské chování, jak je známe dnes, přesto,že kultury jsou zcela odlišné. Není proto nutné hrát si se znaménkem mínus a degradovat myšlenkové schopnosti určitých dávných lidí podle toho, zda měli kalhoty nebo kolo. Evolucionalistická teorie v oblasti kultury je možná tím největším omylem a prakticky tím největším zlem, kterému věříme a je to naše mytologie. Naopak Kultury chápané jako nezaměnitelné paralelní celky, podobně jako osobnosti, patří do koncepce pluralismu, na kterém stojí moderní antropologie. Jestli Vám to připadne nové, no není to chyba autora. Pan Francis Boas tuto koncepci prosazoval již na konci 19. století. Ano, čtete správně, to je ta epocha létajících balonů a železnice a snad prvních automobilů. A zase to nebyl jen tak nějaký osamělý střelec, ale zakladatel moderní americké kulturní antropologie.

Přesto, že mohu mít kladný vztah k přírodním národům, musím vědět, že v určitou dobu mohou být na tom mimořádně dobře se zdroji, jindy je potkáme v krizi a jejich chování a politika tím budou odlišné. Z mírumilovných lidí se mohou stát válečníci a snad naopak z válečníků filozofové. Věda o kulturách je velmi spletitá a nádherně tajemná. Důležité jsou zdroje, charakter chování lovné zvěře, stabilita počasí a podobně. Množství badatelů našlo velikou řadu různých principů a mechanismů co, kdy, kde, jak a s čím souvisí a když vidím Gáty, Lovce mamutů v mé práci vím, že jsem je chtěl zastihnout v tom pěkném světle, mezi dvěma ekonomickými vzestupy. V době, kdy jsou rovnostářští a citliví. Jací budou, až jim zdroje přírody zase budou poskytovat plný blahobyt? Opustí snad některá území, protože budou mít zdrojů za humny habaděj? A co se stane, až jim některý zdroj dojde? Mezitím jejich už nepoužívané území zabere jiný kmen. To nutně musí vést ke konfliktům. Boj o zdroje je něco, co spojuje lidi stejně jako živočichy a táhne se dějinami jako princip, který vždy stojí jako šedá eminence v pozadí a u zrodu událostí minulých, jsoucích i příštích.

Celá práce je příběhem napsaným jako pohádka pro dospělé a odráží se v něm to nejkrásnější, čím naši Duši moderního člověka mohou přírodní národy obohatit.

Přírodní národy mají velmi příznivou filozofii. Je jí sdílení, je jí vzájemnost, pomoc, porozumění a velká, nezprostředkovaná blízkost. Tu jsem vtiskl Gátům, kteří jsou vlastně oněmi pavlovienci, ukazujícími nám onen nejběžnější obraz tehdejšího světa. Takoví lidé se vyznali v tehdejší krajině, dovedli číst z počasí a předpovídat je stejně jako hojnost těch nebo zvířat a dovedli se vždy na jejich lov dobře připravit. Byl to skutečný zlatý věk lidstva, jak se můžeme dočíst v mnoha odborných publikacích. Nepocítili hlad, žili v hojnosti a vlastně by jim člověk dnešního světa měl závidět a určitě závidí. Nábrusy zubů ukázaly, že tito lidé nikdy netrpěli nouzí. Co na to říct? S čím srovnat tuto kulturu? Těžko se to porovnává jak s mladšími loveckými kulturami, stejně jako s realitou středověku či bídy a hladu posledních století, plných nepokojů válek, hladomorů a tragédií.

Ale byla zde i druhá strana tehdejšího světa. Na lebkách mužů se objevují rány, vedené zepředu ostrými, těžkými předměty. Jakoby si muži ještě stačili zakrýt obličej a rána dopadla na hlavu. A to nejsou zranění jen u nás na Moravě, ale úplně stejná najdeme třebas i v dalekém Rusku. Takže jak to vypadá a jak se dá předpokládat, lidé jsou stále stejní.

Vlčci jsou realitou, kterou popsali osteologové, specialisté na kosti. Nejen, že tito malí vlci byli zakrslí, ale měli i domestikační znak - totiž zuby se jim nechtěly nějak vejít do malé tlamičky. Navíc zacházení s jejich kostrami ukázalo dost velké zvláštnosti. Vlci a nejen ti byli uloženi podobně jako někteří lidé. Na lokalitě u Moravan na Slovensku byl nalezen sob s kostmi v anatomickém pořádku. To není normálně možné, pokud zvíře nezasypete dřív, než se k němu dostanou mrchožrouti. Na nalezištích někdejších táborů se dokonce našla i kostřička malého hlodavce v jedné jámě, kde byl snad držen také jako domácí mazlíček. A proč ne, lidé jsou stále stejní a nikdo jim to dnes nemůže zakázat. Když takové chování bylo součástí takové kultury, proč ne.

Prošli jsme s našimi hrdiny velký kus Evropy, zjistili jsme, že počasí může být úplně jiné než je dnes a krajina může být úplně odlišná od té současné. A dokonce jsme zjistili, že pobřeží vypadalo naprosto odlišně od toho, které máme dnes na mapách. Celý svět jakoby se tak hýbal a jakoby žil. Je proměnlivý, stejně jako každý jiný živý tvor a jak už dnes víme, nejspíše je plný živých mikroorganismů skrz naskrz. Jak předvídavé je animalistické náboženství dávných národů.

Proč jsem používal pro Duši a Duchy velkých písmen? Pro někdejší lidi byla mytologie živá, byla součástí všedního dne jako u všech přírodních národů, není pro ně možné mluvit o Bohu, Duchu či Duši a nemyslet na to, že je to veliká a mocná bytost a její živost a velikost jsem chtěl takto vyjádřit. Aby si dnešní člověk uvědomil ten rozdíl mezi někdejšíma současným chápáním.

K cestování, co dodat? Archeologie nám dokládá stovky kilometrů importované kamenné suroviny a ta byla na váhu těžká. Jak to vypadalo s lehčími materiály si můžeme jen domýšlet, ale v Severní Americe tamní indiánské kmeny také dovedly obchodovat na tisíce kilometrů. Vlastně celý gravettien byl propojen, sošky venuší měly jednotný kánon proporcí a kamenné nástroje spojovala technologie výroby malých čepelí s otupeným bokem, takzvaných gravetek. Ty vlastně daly název celé této epoše. Sám jsem byl na lokalitě Petersfels v Německu. Je to lokalita mladší, z pozdější epochy magdalenienu a tady tomu bylo obdobně. Na jediném nalezišti jste nalezli mořské ulity jak ze středozemního moře tak z Atlantiku, přestože obě vodstva byla vzdálena přes tisíc kilometrů. Na podobném nalezišti dokonce nalezli archeologové obrázek mořské želvy.

Ještě mnoho lidí udivují lodě. Lodě jsou etnografickou realitou, u přírodních národů zcela běžnou. Mnoho nám usnadňují život a život nomádů byl spojen se vším, co mohlo dopravu usnadnit a mnohdy ji vůbec učinit reálnou. Bez sněžnic, lyží, sání či smyku by nebylo možné se pohybovat vysokým sněhem a stejně tak je to s vodou a loděmi. Z takovýchto dob se sice lodě s nejvyšší pravděpodobností nedochovají, ale já nevěřím, že by před více jak dvakrát tak dlouhou dobou, která nás dělí od románu, předkové dnešních Austrálců létali na jižní kontinent v helikoptéře nebo na létajících kobercích.

Kde jsem bral inspiraci k těm dávným příběhům? Byl jsem v táboře dávných lovců, seděl jsem v dávno opuštěné chatě, kterou lemovaly už jen velké, provrtané kosti mamutů, procházel jsem velkými hromadami rozpadajících se mamutích kostí a kolem mě běhaly moje tehdy malé děti, které si zde hrály na honěnou, stejně jako děti někdejších lidí před tisíci lety. Moje dcera Zuzka, když psala své,,Pohádky z pravěku“ pro děti, nemusela se nikdy pracně pídit a hledat složitě materiály k příběhům, aby zjistila, jak to tehdy v dávných dobách vypadalo. Sedla a psala, jakoby se sama rozpomněla na něco dávného, co jí vdechlo to samo velké, dávné naleziště z epochy Lovců mamutů už jako malé holčičce. Jakoby jí něco tajemného a neviditelného oslovilo.

Držel jsem v rukou mnoho etnografických předmětů z těch dob. Plastiky zvířátek z pálené hlíny, otisky prstů i otisk celé, sevřené dlaně jsem svíral ve své. Držel jsem lopatky na odhrabávání hlíny i sněhu, viděl jsem nespočet podivných předmětů, které nikdo z nás neumí pojmenovat a netušíme, k čemu sloužily. Předmětů co vypadaly jako hřebíky, jehlice, závaží do kyvadlových hodin, billiardovou kouli a mnoho dalších a dalších předmětů nebo jejich zlomků. Držel jsem je a poslouchal, o čem šeptají. Vždy, když se v depozitáři ztišíme a tyto předměty si myslí, že jsme odešli, a že jsou samy, začnou vypravovat svoje dávné příběhy a příběhy dávných hrdinů.

DALŠÍ VELKÝ PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ SE PŘIPRAVUJE☺