TVANICE II

,,To u nás žijí lidé, kteří mají po dávných předcích kulaté oči i nosy a zezadu je jejich hlava také kulatá a mají krátké ruce a nohy a...“ spousta slov jakoby se řítila vodopádem úst. To spustil Lovcův nový přítel a průvodce, popisujíce nevšední krásy hor krajiny kolem moří dnešního jihovýchodního Španělska a popisovaní lidé nejsou nikdo jiný, než ti, kteří mají po některých předcích znaky původních obyvatel Evropy - neandrtálců. Mladík mluvil o krásách své země, tedy země, kam před časem utekli s přítelem, shodou okolností synem samotného Kanaha. Lovec tak alespoň získal jakousi konkrétnější představu, kde Kanahova syna hledat. A on sám zase bájil o své výjimečně krásné a úžasné Gomepsis a tak jim oběma cesta utíkala. Jedli spolu, lovili spolu, sedávali společně u ohně a postupně byli domovu blíž a blíž.

Jednou našli při vybírání pasti zmiji, ležela hned vedle ní. V chladnu rána byla pomalá, sotva zdvihnula hlavu. Lovec měl nahnáno po nemilých zkušenostech se svými dvěma přáteli, kteří nesli kamennou surovinu. Zato jeho nový přítel, lehkomyslný šprýmař, chytil hada rychle za ocas a v dalším okamžiku už ho měl pečlivě zavázaného v koženém sáčku zavěšeném na krku.,,Zkusím mu odebrat jed na šípy,“ mrkl mladík vesele a bezstarostně, jako by měl ve váčku obyčejného lumíka.

,,Nikdy ji nechytej za hlavu!“ začal zvesela,,a taky ne kousek od hlavy. Je rychlá, ale na svůj ocas nedosáhne, takže když ji za něj chytíš, nemůže na tebe, pokud si ji nedáš k nosu. A neuštkne tě jazykem, jak se povídá, ale ostrými zuby. Jed je slabý, ale obstojně zabíjí malá zvířata. Nebezpečný je pro psy, malé děti a nemocné lidi, ty bys to přežil, neboj,“ zubil se rošťácky při svém výkladu.

,,Nedávno jsem viděl jednoho uštknutého a moc se nesmál. Při tom to byl silný, mladý muž.“,,No to víš, léky na povzbuzení nebo pro dobrou náladu zmije v repertoáru nemají… ha,ha!“ dobíral si šprýmař Lovce dál.

Ten jen zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi, ale sotva ušli pár kroků, úlekem skoro zdřevěněli. Zpoza stromů, keřů a snad i ze spadaného listí se vynořilo množství postav, jakoby náhle ze země vyrostly. Byli to Lovcovi staří pronásledovatelé. Výhružné pohledy, namířené zbraně, ale nikdo nestřílí.,,Sundej si kouzelnou destičku, dej ji do koženého vaku a hoď ji na zem!“ křikl jeden z nich.,,Ne! Ať dá Lovec ruce nahoru, jeho průvodce mu odváže destičku, dá ji do koženého váčku a hodí ji mně!“ zakřičel jiný z nepřátel.

Ti zbylí si oddychli. Tohle by konečně mohlo vyjít. Sledovali, jak mladík odvazuje Lovci destičku, dává ji do váčku, který si sundal z krku a teď jej odhodil pár metrů od sebe.

,,A teď běžte pryč!“

,,Ksakru, tak utíkejte, povídám!“ řval na ně ten chlap a čekal, až bude Lovec z dohledu. Zcela evidentně se už Lovce za ty stovky kilometrů pronásledování báli. A slovo báli je možná velmi, ale velmi slabé.

Konečně. Vak zde zůstal ležet a destička v něm je na dosah ruky. Kdo to však bude jako první?

Všichni stáli bez hnutí a bez hlesu a pokradmu se po sobě dívali, uvažujíce o tom, co udělají, jakmile se někdo z nich pohne. Po dvou minutách napjatého ticha se to stalo. Jeden z nich to nevydržel a skočil po váčku. V tu chvíli se strhla rvačka. Ti nejblíže stojící se na něj vrhli a ti, co byli dál a dobíhali, vrhali se na ty, na které dosáhli. Ke slovu přišly nadávky, výhrůžky, pěsti, i zbraně.

Rvali se, dokud většina nepadla buďto rukou svého druha, nebo vyčerpáním. Konečně se sjednal pořádek a vůdce pronásledovatelů sám vnořil s úsměvem absolutního vítěze ruku do váčku.

Náhle ucukl a tvář se mu zkřivila bolestí. Na ruce mu zůstala viset malá, kroutící se, jedovatá zmije. Muž zařval úlekem, máchl rukou a zmije kamsi odletěla. Po chvíli nenašli pronásledovatelé ani zmiji, ani destičku. Ve váčku byly jen kožené řemínky. „Kouzelná destička se zřejmě proměnila v hada a vrátila se zase ke svému majiteli!“ šeptali si mezi sebou. Uštknutý muž seděl a pozoroval, jak mu jeho druhové připravují nocleh, aby ho uložili. Musí zůstat v klidu. Nechají jeho tělo, aby si s jedem poradilo samo.

Nastalo ticho. Nikdo se nechystá v pronásledování pokračovat. Štvanici je konec. Kouzlo nelze zlomit, ani překonat, obejít, ani vzít. Moc kouzla mohou jen akceptovat. Jakmile se jejich vůdce zotaví, všichni se v pokoře vrátí domů.

Uběhlo několik klidných dnů. Jednou ráno se Lovec probudil, hlava ho bolela jak po otravě a vypadal, jakoby spal několik dní. Jeho nový druh nikde, zásoby nikde, zbraně pryč. Strašné sucho v ústech a oči nesnesitelně pálí. Nerozuměl tomu a všude hledal nového druha šprýmaře a trvalo několik dní, než se vzdal pátrání. Když se vrátil na původní trasu a pokračoval v cestě domů, nacházel stopy někoho, kdo šel nedlouho před ním. Spíš to vypadalo, jakoby někdo a to již před několika dny, šel stejnou cestou do jeho země napřed. Lovec byl zmatený. Raději se už lidem bude jen vyhýbat, půjde sám, nebude hledat průvodce a ohlašovat se u cizích národů, přes jejichž území půjde. Bude lepší se skrývat, vyhýbat se lidským obydlím a rychle postupovat domů. Myslel už jen na shledání s Gomepsis.

Lovec si našel malý kousek zlomeného křemence a úderem jiným kamenem získal malý, ale vcelku ostrý úštěp. Nástroj nevypadal nijak hezky, ale když jej na jedné straně omotal řemínkem ze syrové kůže, dal se dobře používat jako univerzální nůž na všechno řezání. Pak našel vrbové houští a zkušeně začal odřezávat proutí. Potřeboval vyrobit alespoň tři pasti na ryby a tři na zajíce. Nemá žádné zásoby a pokud si nenaloví, zemře hlady a zimou. Práce mu šla velmi rychle od ruky. Za tři hodiny měl všechno hotovo a vyrazil hledat vhodná místa na umístění pastí. Když se k nim pak večer vrátil, mohl ze dvou pastí ve vodě vybrat ryby a přesto, že dnes nechytil žádného zajíce, měl pasti, které zítra večer může nastražit na dalším stanovišti. Hlady nezemře, chytil přece ryby. Sedl si a začal připravovat ryby, aby je mohl dát na oheň, když vtom někde zašustilo křoví, jinde praskla větvička. Lovec zdvihl hlavu a uviděl kousek od sebe cizího lovce a vedle dalšího. Kam se otočil, byli lidé. Vrhli se na něj a zuřivě brebenčili. Zřejmě mu nadávali. Pak ho popadli a vlekli nocí asi deset kilometrů k táborovým ohňům jejich skupiny.

Tady na něho někdo spustil gátsky, takže konečně rozuměl. Věděl, že jen tak bez dovolení lovit na cizím území je zakázané a může z toho mít problém. Sice jako poutník s posvátným posláním má všude dovoleno projít, ale on dnes nemá pomalovaný obličej jako svatý poutník, protože mu zmizelo i barvivo. Musí jim to nějak vysvětlit.

,,Tak ty tvrdíš, že ti zmizela barva, zbraně a zásoby? To chceš říci, že se na našem území krade? To je urážka, kterou musíme ztrestat!“

,,Navíc jsme slyšeli něco jiného. Že jsi prý povedený ptáček, který byl vyhnán ze svého kmene jako protřelý podvodník, touláš se krajem a kradeš, na co přijdeš, lovíš na co narazíš. Dokonce chceš uloupit nějaké děvče jednomu boháči z kmene kupců na severu. Nedbáš mravů a nic ti není svaté.

Lovec, který si myslel, že pronásledování skončilo, byl unavený a hladový, dělalo se mu špatně a chtělo se mu spát, rezignoval. Už nemohl. Jestli ho zabijí, alespoň nebude muset stát na nohou. Byl u konce se silami. Pochod posledních deseti kilometrů sem do tábora jej naprosto vyčerpal. Se svěšenou hlavou čekal na svůj ortel.

Překladatel svolal radu starších, která rozhodla překvapivě rychle.

„Boží soud! Děj se vůle Velkého Ducha!“

Dva muži pak Lovce popadli, přivázali mu ruce k tělu a na trup mu připevnili přes ramenní kosti dvě dlouhé tyče, nahoře obalené slámou, proutím, lojem a řemínky. Pak Lovce vypustili do temnoty noci a něco na něj volali v gátštině. Sotva z toho však zaslechnul,,Utíkej! Jestliže utečeš, vyhraješ svůj život! Ale to se ti nepodaří!“

Lovec jako ve snách utíkal rovinou pryč. Vlastně ani neutíkal, spíš klopýtal, nohy se mu slabostí pletly, ale vzdát se přece jen nechtěl. Nikdo ho nepronásleduje, nikdo po něm nestřílí. Ženou ho snad do močálů? Raději bude dávat pozor, kam šlape. Dívá se kolem a vidí, že je tráva pevná, mechy suché. Tak přidá, rozhoupe nohy a běží rovně, jak může. Až teď si uvědomil, že je noc, ale on vidí i ty nejmenší detaily trávy před sebou. Je příliš vyčerpaný a jen pomalu mu dochází, jak strašnou hru smrti s ním místní rozehráli. Udělali si z něj cvičný terč. Konce tyčí vysoko nad jeho hlavou jsou hořícími loučemi, které přesně udávají mužům, kteří za chvíli vyrazí po jeho stopě jeho polohu. Bude to pro ně snadný hon. Lovec ze všech sil nutí mozek myslet. Už ví, co udělá. Spadne na zem a bude se válet tak dlouho, než uhasí louče. Ale jak potom vstane se svázanýma rukama?

Může jen utíkat, modlit se a uhýbat šípům, když uslyší brnknutí tětivy, ale ne v tomhle stavu.

,,Jen neupadnout, neupadnout,“ opakuje si Lovec jako motlitbu.

Otočí se a vidí, že za ním blikají desítky světélek. Co to má znamenat? To nejbližší světélko se najednou rozdvojilo a za podivného svištivého zvuku dopadlo někde za Lovcem, přičemž jej těsně minulo.,,Aha,“ ušklíbl se Lovec.,,Oni na mě střílí zápalné šípy, to znamená, že i já budu znát jejich postavení.“ Jenže množství pronásledovatelů je velké a Lovec je bez šance. Kdyby měl alespoň volné ruce. „Ale co, zastavím se a nechám se prostřílet třiceti šípy.“ „Stejně to nemá cenu, jen prodlužuješ vlastní utrpení„ našeptává mu znavená mysl.

Tomu se říká bezvýchodná situace.

Další letící světlo. Šíp prosvištěl tentokrát dost daleko od Lovce a vletěl vysokou rychlostí mezi nějaké stromky, snad to byly smrčiny nebo borovice.

Lovec si mimoděk představil, co by se stalo, kdyby zápalný šíp dopadl na malý jehličnan. „Jak by stromek rychle vzplál, mohl bych si tam přepálit řemen, kterým mám svázané ruce,“ přemýšlel horečně. To se pěkně řekne, ale jak to provést, když teď skutečně musel uhnout šípu, který mířil rovnou na něho. Pak ho to napadlo. Vždyť on sám je hořící pochodní. Když se mu k těm stromkům podaří doběhnout, sám je může zapálit a pokusit se přepálit řemeny, jež ho poutají. Jenže kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by takové „kratochvíli“ neříkali Boží soud. Lovec se otočil a pozadu, aby viděl směr letících střel, klopýtal k houští. Povedlo se. Předklonil se a zapálil větve jen ve výši hrudníku. Pak se otočil k ohni zády a přitiskl se k hořícímu kmínku. Stal se malý zázrak. Najednou začaly hořet i tyče po celé délce a hořely i řemeny.

Roztavený lůj totiž celou dobu stékal po tyčích dolů, celé je promastil a teď začal hořet. A jak se škvařil a odkapával, zapálil i úvazy na Lovcových zádech. Za Lovcem to zahučelo, protože obě tyče vzplanuly naplno. Celá jejich zásoba loje a ostatních hořlavin se proměnila v jediný plamen. Žár rychle propaloval všechno, co bylo mastné a jakmile Lovec ucítil, že mu povolují řemeny, vrhl se zády na zem, aby uhasil oheň, který se mu snažil propálit přes oblečení na kůži. V první chvíli však jen vymáčkl z tyčí ještě více loje, který ihned vzplál a Lovcovy záda hořely víc než předtím. Teprve až se přesunul pryč od hořících tyčí, podařilo se mu záda uhasit. Teď rychle pryč odsud!

Lovec se rozhodl pro nejriskantnější variantu, která se mu však zdála jediná možná. Obešel své pronásledovatele obloukem tak, aby se vrátil zpět do jejich tábora.

Muži se zatím pomalu přibližovali k hořícímu keři. Když se k nim však dostali, ke svému údivu nenašli pod ním svou vysílenou kořist, ale dvě prázdné, dohořívající tyče.

,,Ksakru!“,,Všechno prohledat!“ zpěvně volal někdo. Zřejmě ten, který má tento obřad smrti na starosti. Muži tedy udělali rojnici a po spirále prohledávali okolí.

Zatím se Lovec vrátil do tábora, vlezl do jednoho stanu, pozdravil a vzal si ze zásob masa u stropu. Pak si sedl, začal maso rychle žvýkat a rozhlížel se kolem. Ještě si stačil otevřít vak s vodou, aby se napil a ticho způsobené jeho nenadálou přítomností vystřídal smích žen a dětí. Zajatec se stal hrdinou. Jejich muži ho honí a on zatím hoduje v jejich vlastních stanech a směje se s jejich ženami a jejich dětmi. Duchové jsou mu nakloněni, byl ospravedlněn. Lehl si do kouta pro hosty, zakryl se nabízenou přikrývkou a ihned usnul. Ženy vyběhly ven, aby to sdělili sousedkám a přivolaly šamanku. Ale potichu, aby nevzbudily hosta. Šamanka byla pozvána do stanu, kde spal Lovec, kdežto muži z tohoto stanu dnes budou spát v potupě venku na omluvu nevinnému.

Měli jste vidět výrazy mužů, kteří se po hodinách hledání vrátili domů a dozvěděli se, co se mezi tím stalo. Šamanka nad Lovcem držela stráž a ráno sama pomalovala Lovce znameními svatého nedotknutelného a dala mu sebou barvivo na cestu. Dostal také jídlo a novou parku. Ta jeho měla úplně propálená záda.