Historie

To ráno bylo jako jiné. Výprava se plahočila se svým nákladem na lodích i na zádech zpět domů. Cesta šla pomalu, ale brzo se objevil sníh a na řadu přišly vleky a sáně. Někdy stačilo dát širší skluznice pod lodě a bylo po problému, jen bylo nutné vybírat dobrou cestu a popřípadě najít nějakou tu výhodnou výpomoc za drobnou odměnu. Dnes se tedy ubytovali tady u zamrzlé řeky. Asi zde byly poslední dny pěkné mrazy. Dali si lodě se sanicemi okolo, uprostřed rozdělali oheň a nad sebe pověsili kožené, vyuzené celty. Nyní se umývali a ohřívali si, každý sám, něco k snídani. Dnes hned tak nepůjdou. V krajině leží dlouhé sněhové jazyky a tak by mohli zcela zbytečně jet řadu hodin a pak táhnout na zádech celý náklad a přenášet jej složitě z jedné sněhové návěje na druhou. Raději poslali hlídku zjistit, jak vypadá stav sněhu z pohledu nedalekého vysokého kopce. Zatím se lidé chystali na další cestu. Prali a čistili svršky, přebalovali náklad, počítali zásoby, revidovali zboží a nebo spravovali boty, či pláštěnky. Rifo seděl na malé kožešince z vypelichaného soba a sešíval si roztrženou pláštěnku, která velmi připomínala igelit. Byla ušitá z proužků střev, která jsou průhledná a nepropouští vodu, a když se správně vyudí a promastí, je pláštěnka k nezaplacení. Ve vzduchu je už cítit jaro, zítra může klidně začít pršet a promoklý kupec je kupec velmi, velmi zoufalý, protože je mu mizerně a jeho domov je stále kdesi v nedohlednu. Naproti Rifovi seděli jeho oblíbenci Teneka a Taplan. Mladíci si spravovali boty a řeč přišla na staré mýty o historii kmenů a národů. Chlapci měli plno dojmů z výpravy a porovnávali různé mýty o stvoření světa, stvoření lidí, postavení ženy, muže a zvířat určitých kmenů, přeli se o to, či ono, ale opravdovou historii našli u málo kterého kmene nebo národa. „A co Imebirijové a Katáriové?“ zeptali se chlapci. Asi by jindy cizincům Katárijec nikdy nevyprávěl vlastní mytologii kmene, ale teď byli daleko od domova a Rifo byl na svůj původ náležitě hrdý. Tak spustil.

Mladíci zbystřili. To nebyla nějaká báje o tom, jak z hlíny někdo uhnětl sošku, která pak ožila. To byl opravdový příběh opravdových lidí předávaný z generace na generaci, po staletí a tisíciletí.

,,Kdysi na jedné řece žili prastaří Imebirijci. Vlastně se jednalo jen o malé území mezi kopci s údolím uprostřed. V údolí tekl potok, který svého času přehradili bobři. Voda se tak rozlila do široka a při březích zde začali růst rákosiny a orobinec. Tou dobou měli Imebirijové z nedávných bojů se sousedy nějaké zajatce a přivedli je sem, aby jim bobří hráze zvětšili. Rákos a orobinec tak rostl v mělké vodě opravdu na velkých plochách a sousedé, když z okolních lesů pozorovali dění kolem, mohli sledovat, jak v létě lezou do vody zajatci, kteří byli tou dobou už vlastně otroky a sbírají úrodu rákosu a orobince. Na plochých velkých kamenech pak většími oblázky rozemílali kořeny těchto rostlin na kaši, která se sušila na mouku. Ze stvolů rákosu se pak pletly umně vypracovaná pouzdra, tašky, rohože, přehozy, pláště a jiné věci. Imebirijové je nabízeli vzdáleným národům jako luxusní zboží a dováželi si zase zboží jiné. Získali tak také mouku, kterou rozdělovali mezi sebe a otroky. Mouku, která šla dlouhodobě skladovat, vozit na válečné výpravy, dalo se jí uplácet i platit. Mouka znamenala moc a více moci znamenalo větší spotřebu rákosu. Imebirijové tak potřebovali více otroků a tak znovu rozpoutávali války, brali zajatce a obsazovali celá území. Jejich prosperita stála na úrodě vodní mouky. Sami Iberijové přestávali pracovat, nechávali si sloužit, ale jejich území se nikdy neproměnilo ve velkou říši, protože orobinec a rákos nešel pěstovat všude a také území těch, které si chtěli podrobit, nebyla územími bezbranných zemědělců, ale ozbrojených lovců. Imebirijové tak postavili armádu bojovníků, správců, hlídačů a vedoucích z vlastních řad.

Ale podle proroctví měla přijít krutá vláda dlouhé zimy, která bude trvat ze století do století a z tisíciletí do tisíciletí a bude mít řadu chladných tváří. A tak jednou, když mělo přijít jaro a nepřišlo, zůstala hladina rákosových plantáží takřka celý rok pod ledem.

Lidé - otroci, které vlastnili Imebirijci, mrzli. Nemohli si natrhat sami rákos a zhotovit si pláště, protože rákos nevlastnili, nemohli se najíst, protože nic nebylo jejich, vše bylo na vůli jejich majitelů a počasí. Jeden čas mrzli a umírali hladem tak, že se začali bouřit a Imebirijové museli vzít celou svou armádu a hlídat s ní stovky svých otroků. Protože však do té doby měli armádu jen coby stroj na získávání otroků, byli samozřejmě se všemi ve válce. Když sousední kmeny ke své velké radosti zjistily, že armáda Imebirijů je plně zaměstnána hlídáním vlastních otroků, okamžitě přitáhly se svými bojovníky v početných zástupech a naplnily okolní lesy. Konec vlády Ibmebirijů přijde z lesa. Šaman Imebirijců měl ve snu to vidění a skutečně, jakmile kdokoliv odešel do lesa pro dříví, už se nevrátil. Imebirijové vyslali výpravu, aby zmizelé našla a přivedla zpět. Věřili, že někteří Imebirijové dostali strach ze zoufalých nevolníků a z trvající zimy, pochopili, že vše končí a proto prchli. Ve skutečnosti skončili všichni v zajetí sousedů. Velký náčelník obléhajících Černý Mamut nařídil, že nesmí být nikdo z Imebirijů zabit. Měl svůj plán. Chtěl totiž vyměnit zajaté za otroky, aby předešel ztrátám na straně vězněných u Imebirijů. Všechno Černému Mamutovi vycházelo, navíc mnozí Imebirijové, když slyšeli, že někdo už uprchnul, sbalili se a také se sami dali na útěk. Tak se stalo, že zajatců v rukou strany spojených kmenů v lesích utěšeně přibývalo. Zajatci byly svlečeni a ponecháni bez plášťů tak, jako jejich poddaní, aby i oni zakusili toho, co dopřávali jiným.

Když pak vyšli válečníci z lesů a dorazili v ohromném počtu k opevněnému poslednímu tábořišti Imebirijců, snadno se Černý Mamut s nimi domluvil. Imebirijci pochopili, že jejich dny jsou sečteny, a že musí platit. Ačkoli mnozí stále věřili, že jsou oprávněni a vyvolení vládnout nad ostatními, podřídili se. Byl slíben volný odchod, přesto byli mnozí biti, ponižováni, potetováni symboly vyvrhelů a jiní byli vzati do otroctví. Imebirijové se tak rozprchli do celého okolního světa a už se nikdy více nevzmohli na podobné panství.

Po čase sami Imebirijové rozhlašovali, že vše měli stále pod kontrolou, a že se vše dálo jen na jejich příkaz, protože ostatní si sami nedokážou vládnout, ani nemohou kompetentně rozhodovat, a že to celé vlastně naplánovali sami Imebirijci, aby očistili svůj národ od plev a zaseli ideje předurčenosti a vyvolení dál do světa. Dokonce se pak vyprávělo, že Černý Mamut pocházel sám z Imebirijců.

Já si však myslím, že Imebirijci jen nechtěli ztratit tvář a jen šikovně vypustili takové myšlenky, které vzalo spousta lidí za své.

Jedno je však jisté. Imebirijci dovedli lidmi manipulovat neuvěřitelným způsobem. Je to jako když dítě spadne před kamarády na zem, oni se mu smějí a ono vstane, opráší se a řekne... Však jsem to udělal schválně, jen jsem vás chtěl pobavit.

Tak to je příběh Imebirijů.“

Mladý Teneka se zamyslel. Vlastně ani samotné jádro Katárijů není nijak velké, snad je to pás v šíři pěti kilometrů, táhnoucí se tak patnáct dvacet kilometrů do dáli. Ostatní území využívají jen sezónně a to se o ně dělí s řadou dalších kmenů, komunit, rodů, rodin a celých národů. Mají daleko větší vliv, než je velikost jejich území, budí dojem přívětivých lidí, ale vlastně si nechávají sloužit stejně jako kdysi Imebirijové. Je však mezi nimi rozdíl. Katárijové vše dělají v rukavičkách a místo, aby s lidmi manipulovali násilím, raději je motivují. Nebojí se pustit nějakou tu odměnu. Ví, že se jim všechno vrátí. Katáriové nejsou násilničtí a málo kdo by přímo proti nim řekl něco špatného, ale viditelně Katárijce vyčleňuje jejich víra a mytologie, která je učí, že jsou předurčeni vládnout jiným, že jsou lepší a vyvolení k tomu, aby jím ostatní sloužili.

Svazek mezi Katárijcem a obyčejným člověkem je takřka vyloučený. Ještě je snad představitelné, jak si bohatý a vlivný muž bere ženu pocházející z lovců, ale alespoň z nějakého šlechtického nebo náčelnického postu, ale dívka Katárijka, aby si vzala obyčejného lovce, to je nemožné.

Nemožné!

Nemožné! Znělo Tenekovi ještě dlouho v hlavě.

Rifo se s mladíky bavil velice upřímně a sebekriticky.,,Ale musíte uznat, chlapci, že vaše kmeny a národy mají stále žádané výrobky a suroviny z velké vzdálenosti, že přinášíme zprávy ze světa, a že nakonec vám i jiným umožňujeme vidět kraj světa a ještě posbírat řadu zkušeností. Možná, že je to jen obchod, ale já si myslím, že je to i něco víc a můžu si myslet, že jsem také předurčen k tomu, abych se staral o takové kluky jako jste vy. Mám pocit, že tohle dalo mému životu smysl a jsem rád, když udělám pro vás, co je v mých silách, protože vím, že totéž uděláte vy pro mne. Navíc se u nás potkávají lidé z různých kmenů a často zůstávají přáteli na celý život. To pak zajišťuje v naší zemi po dlouhé roky mír a klid.“

Tohle je určitě pravda, to museli mládenci uznat, ale Rifo jim byl ze všech Katárijců nejbližší. Jedl s nimi, spal jako oni a nedělal si větší nároky, než jeho chlapci. Nehrál si nikdy na nadřazeného a jestli rozdával rozumy a velel, chlapci věděli, že je to proto, že tento moudrý a živý stařík ví o co jde a umí to nejlépe. Dvěma slovy - přirozená autorita. Ale Rifo není jediný Katárijec a ostatní Katáriové jsou opravdu jiní a povýšení.

,,Vím, co se vám honí hlavou, chlapci a myslím si, že na povýšenost Katárijci jednou zajdou.“

,,Ale Gomepsis se změnila, to už je druhý Katárijec, který má obdiv a autoritu,“ odvětil Teneka.,,To je však málo, i když Bláznivý mrak také není povýšený,“ přemýšlel nahlas dál.,,To už je třetí z padesáti,“ ironicky se usmál Rifo.,,Žijeme jen podle mýtů a věříme, že jsme vyvoleni k ovládání druhých. Neznamená to však, že budeme domýšliví a nepříjemní, to mnozí nechápou. Vlastně je to nemožné oddělit bez zvláštních cvičení a přijetí určité filozofie. Víra, že jsem vyvolený, je spojena s pocitem výjimečnosti a málo kdo takový post unese,“ skončil Rifo.,,Pýcha předchází pád,“ pronesl prastaré přísloví Tenekův mladý přítel Taplan.

V noci se pak Tenekovi zdálo, že skončila vláda zimy, Imebirijové začali pěstovat rákos a orobinec, chytali lidi do otroctví a chytili i jeho samotného. On stál po pás ve studené vodě, sklízel palice orobince a házel je do velké lodi, kterou řídil Rifo. Najednou stál Rifo ve vodě vedle něj a byl z něj také otrok.,,Asi jsem se jim nelíbil,“ zamrkal na něj Rifo a zase se usmál tak, jak to uměl jen on. Ironicky, ale zároveň povzbudivě a řezal palice a házel je do obrovské lodi. Venku bylo teplo a Tenekovi se zdálo, že se Katáriové a Imebirijové vrátili z nějaké válečné výpravy, hnali před sebou spoustu lidí, nahnali je do vody, kde museli pracovat a protože bylo teplo, byly ženy a dívky takřka bez oblečení jako v jižních zemích. On sám se pak díval spíš na ně, než na práci a najedou bylo kolem nádherně modré a teplé moře a svítilo na něj slunce. On se však modlil, aby slunce zašlo a přišla nazpět Duše zimy a vládla dál, aby nemohl růst orobinec a rákos po celý rok, ale jen malou, opravdu malou chvíli. Zpocený se převrací na svém cestovním lůžku.

MODLA

Lovce obklopila černočerná noc. Stále jde, zanechávajíc za sebou na sněhu tlustou stopu od vaku, který vleče. Nahoře na vaku je připevněná proutěná rohož, tu teď odváže, hodí ji do křoví, vybalí sobí deku, zabalí se a okamžitě usne. Nad ním zůstane vak, který ještě stačil postavit tak, aby čněl do výšky dosahujíc stojící postavy. Je to sice jen symbolická stráž, ale účinná. Určitě zamezí hyenám, aby se pustily do Lovcova spícího těla a snad podobně bude působit i na jiná zvířata. Lovec cítil, jak se mu pod pokrývkou zahřívá celé tělo. Už je to dávno, co vyrazil od jižních Imebirijů domů, ale stále je ještě pořádný kus cesty před ním.

Bhůůůáhááááhííí... tak nějak skučí ten studený protivný vítr. Asi není to nejchladnější počasí, ale vlhkost a vítr spolu s malou oblačností dělá pěkně studenou šlamastiku, do které se Lovec druhý den probudil, takže dnes se s ranní hygienou omezil pouze na umytí obličeje a úpravu vlasů. Sníh rychle taje a jeho zbytky jsou čím dál skromnější. Svoji výbavu tak za sebou táhne na vleku a přemýšlí, čeho se vzdát, aby co nejvíce šetřil silami, i když se už jeho výbava redukovala na minimum, jež obsahuje jeden jediný podlouhlý vak. Nic se mu však nejeví zbytečné, všechno je příliš nutné. Ještě obešel pár pastí, které večer nachystal na zajíce. Skutečně jeden ušák ve smyčce byl, což mladému muži notně zvedlo náladu. Přidal úlovek do vaku a vak uvázal na konstrukci ze dvou velkých tyčí, jejichž oba tenké konce klouzaly po mokré trávě ve stále stejném rozestupu. Ten obstarávala příčná krátká větev umístěná zhruba ve středu tyčí. O ni se opírala spodní část lovcova vaku.

Tlusté části tyčí se v jednom místě navzájem setkaly, zrovna tady jsou provázány a jak se znovu od sebe rozbíhají, končí po necelém metru v rukou lovce. Ten už jde a táhne svůj náklad, zanechávaje za sebou nápadnou dvojitou stopu.

Ale není sám, kdo za sebou takovou stopu zanechává a dokonce, jak nyní jasně Lovec vidí, stopy před ním patřily sice jen dvěma lidem, ale jejich náklad byl evidentně notně těžší, než ten jeho.

Malá, sběračsko-lovecká vesnička o padesáti lidech spí v raním šeru, tajemně opředeném cáry mlhy, stoupajícími z nedalekého jezírka.Ve vesničce je ticho a klid, určitě už někteří lovci vyrazili na ranní výpravu. Jiní, kteří nemíří až tak daleko, se nyní ohřívají u ohňů doma ve stanech a snídají. Za nedlouho si určitě nachystají oblečení, umyjí se v blízkém potoku, sbalí si věci a vyrazí za svými povinnostmi. Mnozí potřebují zajistit řadu materiálů k výrobě množství předmětů, nutných k chodu domácnosti a tohle místo je naštěstí na takové suroviny dost bohaté. Masa je do zásoby, sušeného jídla jako lesních plodů a vodní mouky je také dost a dokonce je stále dost i koření a léčivých bylin. Nikdo není sláb, nikdo nechuraví, nikdo se nezranil. Dokonce není nutné podnikat dlouhé výpravy, takže se nyní nemusí tak často opravovat ani boty a je čas připravovat se na společnou slavnost celého kmene. Bylo by dobré zajistit dost barevného prášku, ozdob a vůbec všeho, co bude potřeba na takové velké setkání. O čem si budou letos vyprávět? Neudálo se toho moc, jen běžné věci, hádky rozchody, aférky, byl tu nějaký cizinec, ale zase zmizel. Asi nějaký pobuda, který byl vyhnán za nějaký strašný přečin ze svého kmene. Jinak nuda, teda pokud nuda říkáte pobytu ve fantasticky čisté a nádherné divočině. Není žádný příběh, žádná mimořádná událost.

Někdy je lepší si nepřát mimořádné události. Ta letoší mimořádná událost právě přišla. Před dvěma dny byl zcela nešikovně zraněn velký samotářský mamutí býk. Oštěp vymetený z vrhače minul důležité orgány a zabodnul se do svalů mezi pánví a páteří. Mamut snadno utekl, ale dnes je jeho rána zapálená, tělo je v horečce a zvíře stále plné ohromné síly přemítá ve své mysli o svém stavu i příčině své nezměrné bolesti a neštěstí. Zranění utržil samec v době jeho rozmnožování, kdy je nejagresivnější a nejpopudlivější a stejně jako kdysi v době velrybářů, kdy se jeden vorvaň rozhodl vést soukromou válku s lidmi, aby tak dal podnět k románové Bílé velrybě, tak i tento mamut se rozhodnul stejně.

Ano jsou to přece lidé, kteří zabíjejí zvěř, pečou a udí její maso, zakládají strašné požáry, vybíjejí celá stáda, hubí vše od malého po největší zvířata. To jsou skuteční původci všeho zla.,,Tak jako když udupe stádo mamutů lvy, kdekoli na ně narazí, stejně tak udupu člověka, kdekoli na něj narazím!“ tak přemýšlel mamut, zatímco pozorně prohlížel svým velkým okem krajinu.

Mamutí oči jsou vysoko a vidí pod sebou trávu jako my silnici z náklaďáku, pod ním ubíhá stále nová a nová tráva, jak se zvíře pohybuje vpřed. Jen sem tam vidí svůj houpající se a kroutící se chobot a před sebou své téměř dvoumetrové, mírně prohnuté kly, které se stáčí nejen nahoru, ale i do stran. Další velká část mamutího klu je uložena hluboko v obrovské mamutí lebce. Musí tomu tak být, jinak by si je mamuti vyvrátili. Jemností totiž zrovna neoplývají. Kly slouží i k měření sil a mamutí samci se s nimi přetlačují stejně tak, jako se přetlačují čely svých hlav. Hluboko v lebce jsou tisíce vzduchových bublinek a kdesi pod nimi je mozek těchto kolosů, zázrak přírody, největší mozek suchozemských tvorů posledních několika desítek milionů let. Obrovský mozek s fenomenální pamětí, kde jsou ukládány nové informace, souřadnice, vzpomínky stejně jako souvislosti a zkušenosti. Kolik cest je zde uloženo, kolik informací o zdrojích a vzpomínek na výpravy na sever a jih za potravou, za vodou. Na zasněžené stráně pokryté ledovou krustou a její prorážení kly vedoucí samice, aby se i ostatní dostali ke zmrzlé trávě. Jsou tu zážitky kolem zázraku zrození ale i zážitky kolem temné a bolestné smrti. Dobře ví, co je zranění, co je bolest i co je smrt.

O tu teď jde. Lidé mu chtěli přisoudit smrt. Proměnit ho v kupu suchých, polorozpadlých kostí. Vzpomněl si na to, když se stádem někdy našli ostatky jiných mamutů. Bylo to vždy těžké a co teprve, když tyto ostatky nesly pach jejich blízkých, těch, se kterými si tehdy jako mládě hrál. Velký samec přivřel oči a hlavou mu vířily myšlenky jako o překot. Místo slov svou hlavu bleskurychle naplňoval vizuálními představami a konstrukcemi a dával si je do známých souvislostí a asociací, ale tvořil i souvislosti nové, o kterých jen začal uvažovat, jako o možnostech. Vybavil si sídliště lidí, jejich stany a všechny ty věci kolem jako ohrady, zásoby dříví, konstrukce na sušení a uzení masa, konstrukce na sušení kůží a to všechno okolo. A už nabývá obrysů představa jeho samotného, jak vtrhne do takové vesnice, poběží kolem těch vysokých stanů a bude všechno v dosahu ničit a drtit.

„Před sebou vidíš jen a jen dva bílé kly, stále na stejném místě. Ať se podíváš kamkoli, stále tam jsou, ale můžeš zdvihnout nos, vlastně takovou ruku a to nahoru a dolů a do stran a zatroubit s ním a houpat jím sem a tam. Mohutné, těžké nohy, které vidíš pod sebou, jsou tvoje a rychle se střídají. Kryje je dlouhá černá srst, stejně jako chobot. Jdeš lesem a ničíš malé stromky jednoduše tak, že se jim nevyhýbáš, ale jako tank jdeš prostě pořád rovně, pořád dál.“ To vše táhne mamutovi hlavou, když si razí cestu mezi zeleným porostem. Les řídne, evidentně je část stromů uměle vykácena. Určitě na topivo a stavby. Vesnice lidí se blíží. Stromy skončily. Přímo před ním se vynořily dvě řady vysokých stanů, pokrytých rákosem z nedalekého jezírka a tady, téměř u jeho chobotu, stojí konstrukce, na níž se suší množství zvířecích kůží.“

„Rozhodnuto, už nemůžeš zpět. Pořád dál a rovně, jako když jdeš lesem a zašlapáváš do země ty malé stromky,“ opakuje si a jde. V ráně na zádech mu pěkně cuká, cítí se špatně, ale ne slabý, spíš jako ve snách, jako by létal. Konstrukce na sušení masa povoluje a s lomozem se řítí na zem. Kdosi vybíhá ze stanu, křičí a rychle se vrací nazpět. Mamut se nedokáže otočit, aby se o tu konstrukci nezranil. „Sakra!“ Pár dalších kroků a už je v půlce prvního stanu. Vždyť je to jen skořepina, rákosové došky se rozletěly na všechny strany, dřevěná kostra se rozlámala a zřítila k zemi. Otáčí se tedy k dalšímu stanu a vyloženě jím prochází. Jen to kdesi pod jeho nohama křupe a praská. Co je to za zvuk, možná dřevěná konstrukce, nosítka pro děti, košíky, břicha či lidské hlavy? Mamut neví.

Během dvou minut prošel deseti stany, z dalších lidé vybíhají ven a prchají před ním, ale nemají šanci. Je navzdory své velikosti a váze neskonale rychlejší a snaží-li se jej se zbraní v ruce někdo zastavit, vymrští chobot, zdvihne opovážlivce vysoko do vzduchu, potom jím mrští pod své obří nohy a pokud nebožáka nerozšlape, skloní hlavu a rozmáčkne ho svými kly. Když zpustošil celý tábor tak, že jen doutnal, odevšad se ozývalo naříkání a chroptění a co dřív stálo, bylo srovnáno se zemí, pak teprve byl ochoten místo hrůzy opustit.

„Teď půjdeš k dalšímu táboru a pak k dalšímu, bude to válka, kterou mamuti nevyhlásili, ani nevyprovokovali, je to válka, kterou jsi nezavinil, ale musíš se bránit. Nyní máš poslání, máš účinný postup a náplň. Jako rozšlapáváme lvy, stejně i ty budeš rozšlapávat lidi!“ děl k sobě mamut, bez jediného ohlédnutí odcházeje.

Za dva dny vyplenil pět vesnic. Slabá kompenzace za ty tisíce ulovených mamutů, za ty tisíce hrotů v tělech těchto nádherných obrů, jako i za ubíjení bezbranných mláďat. Kmen místních lovců sběračů okamžitě svolává velkou radu. Kouř signálních ohňů se vznáší k obloze a náčelníci pospíchají na rokovací místo. Kmen si bere zásoby a všechny skupiny míří do jediného místa, které je v tuto roční dobu schopno je relativně uspokojivě všechny uživit. Náčelníci rokují, šamani hledají Ducha stád, aby napomohli magií a obyčejní lidé rozdělávají stany na strategických místech ve skalách a kopcích, aby se k nim mamut jen tak snadno nemohl přiblížit. Staví se i plot, staví se sloupy pro hlídky, všude se připravují louče a zbraně. Náčelníci a stařešinové vymýšlí opatření k ochraně lidí, stejně tak se však řeší, co se zraněnými a co s mrtvými. Vždyť kmen přišel již o pětinu všech svých lidí. Jediné dva dny mamutí války dokázaly víc, než dlouhá údobí těch nejhorších nemocí.

Je však nutné, aby se sestavila lovecká skupina, která by mamuta zabila. Kdo v ní má být? Kdo má zkušenosti s lovem mamutů? Kdo zná natolik mamutí svět a mamutí myšlenky, aby přelstil zraněné zvíře? Tohle jsou lovci koní, jelenů, vlků, turů a zubrů, ne však nosorožců a mamutů. Většinu potravin zde tvoří sbíraná strava, většina masa patří zajícům a divokým prasatům. Proti zraněnému monstru se evidentně nikomu nechce.

Lovec konečně dostihl ty, kteří za sebou nechávají viditelné stopy. Jsou to ještě mladší hoši, daleko mladší než je on sám. Jsou na posvátné misi se štěpným kamenem. Ze vzdáleného zdroje nesou domů desítky kilogramů červenohnědého silicitu. Za procházení území jiných kmenů platí částí svého nákladu, i když většinou je to spíš symbolický projev dobré vůle procházejícího. Často se totiž na lidi v divočině ani nenarazí. „Tak mi teď bude veseleji,“ pousmál se Lovec jen tak pro sebe.

Sice je to o tom, jak se učit zase nějaký nový jazyk, ale to není na překážku. On si rychle uvyká na nová slova a někdy si plete výrazy z různých jazyků, ale to se považuje často za přednost, protože je to známka znalostí a zkušeností.

Lovec se rychle sžívá, mají spolu kus společné cesty a v příjemné společnosti čas rychleji utíká. Na druhou stranu mladíci nikam nechvátají, není to uspěchaná doba ani uspěchaná kultura. Všechno tu má svůj čas. Lovec už pochopil, že pro něj má správný čas hodnotu života a raději řeší věci s předstihem. Tady jižněji neznamená zpoždění to, co severněji. Sever neodpustí ani chybičku. Přijdete později a stáda, na které čekáte, už budou pryč. Jindy zase zjistíte, že táhnou výjimečně jinudy. Mladí chlapci měli přinést kámen z posvátných míst jako určitou součást zkoušky dospělosti. Poskytnutí doprovodu Lovci pro ně pak znamenal pomoc pocestnému. Ve skutečnosti tomu bylo pochopitelně opačně, i když oba mladíci byli výjimečnými stopaři. Chlapci nasbírali kameny a házeli je v lese po zajících. Co se jich nahonili v menším lesíku. Na jeho okraji ušáky překvapili a ti jak vystartovali, aby lidem unikli, zase překvapili Lovce. Ale postřeh a sebekontrola přece jenom začala nést své výsledky. Sice většina kamenů létala někde mimo po lese a jednou dokonce s lomozem něco velkého, neživého srazila, ale pak, mezi tolika pokusy, muselo přijít i něco pozitivního. Skutečně dostali dva hnědé velké ušáky. Večer si je upekli a rozdělali si stan, jehož konstrukci tvořily tři páry vlekových tyčí. Přes ně přehodili tenkou kůži, sami se zabalili do těch nejteplejších kožešin a pod sebe si rozbalili rohože. I dnes si pod rohože raději nanosili hromady větví a starého uschlého listí, jen aby zima netáhla i od spodu.

Ráno bylo jedno velké překvapení a to nikoli nejpříjemnější. Bývá tomu tak vždy, když se zničeho nic probudíte, do očí vám svítí sluníčko a přímo na vás míří desítky zbraní.,,U všech stepních Duchů! Co má zas tohle znamenat? Jsme nedotknutelní! Rozumíte?“ rozespale se na bojovně naladěné muže s oštěpy rozčiloval mladší hoch.,,Ne-dot-knu-tel-ní! Ibrahame nape, Ibrahame nape, rozumíte?“

A zatímco starší z mladíků stále opakoval slovo „nedotknutelní“, jal se ukazovat kamení, které vezou.

,,To nic nemění na tom, že jste zničili Modlu a ta je Tabu. Už jste jedno Tabu sami porušili a nyní Vás čeká trest.“

,,Co to povídáte, jak jsme mohli porušit nějaké tabu?! Nedělejte si legraci!“

Poutníkům však byly přes jejich protesty svázány ruce za zády koženými pouty a tak byli vedeni před velkou radu. Teprve tady postupně pochopili.

,,Včera odpoledne jste shodili naši Modlu (byla složená ze třech pižmoních lebek seskládaných nad sebou). Stála na vysokém pařezu na okraji lesa. Našli jsme ji na zemi a vedle ní kámen, jež jste po ní hodili. Váš čin je průkazný, nikdo jiný tam v tu dobu nebyl.“

,,Pro Velkého Ducha,“ spustil starší mladík, stále ještě plné ruce silicitu.,,My jsme nechtěli žádnou Modlu shodit, my jsme jen lovili zajíce a jestli nějaký kámen uletěl, bylo to neúmyslné. Vůbec jsme nevěděli, co se stalo.“

Jeden starý náčelník, nebo spíš nějaký stařešina se zeptal svých lovců, zda by to bylo možné.

,,Ano je to možné, místo kolem Modly v posledních letech zarostlo a i nyní je stále na stromech v těch místech spousta uschlého, hnědožlutého listí, které neopadalo. To, co tvrdí cizinci, je opravdu možné.“

Lovce i ty druhé dva vyvedli ven před stan a uvnitř samotné velké rady evidentně začala hlučná porada. Situace byla zapeklitá, urážka lesního Ducha mohla znamenat i velmi vážný trest, ale jestliže byla neúmyslná a navíc spáchaná muži na cestě za kamenem, nevěděli místní, co počít. Trestat museli a přitom nemohli. Jeden z místních, asi čtyřicetiletý muž, se usmívaje přibližoval k nešťastné trojici. Všiml si toho, čeho si nikdo před ním nevšiml. Lovec je zcela jinak pomalován, má jiné odění, jiný účes a jinou výbavu.,,Ty ale nejsi na výpravě za kameny, ty možná ani nejsi odtud, že?!“ Zvýšil hlas a to už se rozhodně nesmál.,,Ten muž je pod naší ochranou!“ velmi tvrdě se na něho obořil starší chlapec. Lovec nerozuměl ani slovo.,,Tady jsme pány my!“ rozkřičel se čtyřicátník.

,,Tady je stále pánem Velký Duch a ty poslouchej jeho vůli a nepředváděj se tady!“ vrátil mu to chlapec s neméně hlučným důrazem.

Stařešinové a náčelníci vyšli z rokovacího stanu a zamířili k naší skupince, protože pochopili, že se zde něco děje. Jeden nebo možná dva muži začali křičet a jásat, když si teď uvědomili Lovcovu odlišnost.

,,Jakasemi agera Fot Lo Aperha Isamet, Gotte Menet at sap Gintus Engerer, enete Falk soper net Gottem!“ Znělo Lovci v uších. S jakým ulehčením a úsměvem se na něho dívají, jak se radují.,,Snad to neznamená, co si myslím?“ zeptal se Lovec opatrně svých druhů.,,A co si myslíš, že to znamená?“,,No, radují se, že bude co na večeři a na zítra co do polívky?“,,Ne, radují se, že jsi z národa Gátů a to je národ lovců mamutů. Říkají, že tě sem zavedla vůle Velkého Ducha a Lesního Ducha.“

Muži se obrátili k zajatcům zády a rychle se na něčem domlouvali. Pak se opět obrátili k zajatcům a jeden řečník spustil špatnou a lámanou gátštinou.

,,Domy a nás zabíjet mamut - šílená!“

„Mamut válečník!“

„Mamut smrt!“

„Mamut Démon!“

„Ty být lovec, velká lovec, lovec mamuta. Lovec, jaká ta lovila ráno, lovila mamuta večer, lovila mamuta včera, lovila mamuta zitra, lovila mamuta pořad, ne malo lovila mamuta, ale moc lovila mamuta, pořad lovila mamuta. A tak zabije u nas mamuta šílena. Mamut šilena mrtev, lovec a jeho nevěsta pak odejít.“

Velký Duchu, oni mi snad chtějí dát nějakou nevěstu jako v pohádce. Takové pohádky se říkají přece dětem. Kdo vysvobodí vznešenou dívku, zabije zlého obra, dostane za odměnu kupu věcí a tu dívku za ženu.,,Já mám ale Gomepsis, já už mám nevěstu!“ odpověděl Lovec.

Domácí řečník se zamračil, obrátil se ke zbylým dvěma hochům a položil ruku na rameno nejprve jednomu, pak druhému a při tom drmolil,,Jedna nevěsta, dva nevěsta.“

,,Tak!“ oddechl si Lovec. „Žádná nucená svatba, jen si chlap spletl slovo nevěsta a kamarád.“ Konečně se Lovci vrátila do tváře barva a začal se i trochu usmívat.

Teď chodí s přáteli po okolí, všichni mají čerstvě udělaná celodřevěná, úzká, špičatá kopí a hledají mamutí stopy. Lovec konečně našel mamutí trus, svlékl se a vyválel v něm sebe a pak i své staré látkové oblečení. I zbraně natřeli touto natrávenou rostlinou hmotou. Teď budou daleko bezpečnější, ať už po větru nebo proti němu. Lovec nechtěl u takového zvířete nic nechat náhodě. Také se ke zvířeti modlil, odprošoval jej a nazýval svým bratrem. Pak se postavil na starou mamutí kost a odtud prosil pána mamutích stád o Duši šíleného mamuta. Dlouho s Duchem mamutích stád rozmlouval, žádal, prosil a argumentoval.

Trojice se blížila k malé pasece, v jejímž středu byla malá skupinka vzrostlých stromů. Pod nimi stál jako z vápence vytesán ohromný mamutí býk. Pohazoval hlavou ze strany na stranu, nabíral chobotem prach ze země a zas jej házel na zem.

Mladíci se přikrčili v houští. Lovec si vzal od svých přátel zbraně, pak je oba zanechal v úkrytu a pomalu se začal plížit přikryt sobí kožešinou kupředu. Napodoboval osamělého soba a jeho pohyby. Dělal, že se pase a mamuta jen tak míjí. Mamut soba brzo zpozoroval, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Lovec si mamuta prohlížel a brzo vycítil jeho myšlenky. Horečné kývání hlavou, záškuby svalů od bolesti, pokračující sepse od rány na pánvi. Mamutovy nohy byly zraněné od útoků na obydlí a dřevěné konstrukce v táborech. V těle mu vězelo i několik oštěpů, kterých se nedokázal zbavit. Válka s lidmi tohoto obra stála život. Umírá a velmi se bojí. Má hrozný strach a cítí se k zešílení sám. Nic už nemá cenu, propadá se do beznadějné prázdnoty zoufalství.

V jeho pohledu je jedno velké PROČ?

Celý život mu probíhá před očima. Vidí sám sebe jako bezbranné mládě, vidí maminku, sourozence, své tety. Vzpomíná na všechno krásné, co jej v dětství potkalo. Nechce se mu umřít. Ale pak si vzpomněl i na smrt, která provázela jeho život, na setkání se se smrtí. Kam půjde? Určitě za maminkou, za tetami a těmi, kteří jsou už tam na druhé straně. Jakoby za sebou zavřel velké dveře a místo bouchnutí tu po něm zůstanou ležet jen ty velké kosti. Mamut zavřel oči, protože tolik záře dlouho neviděl. Světlo přicházelo už odevšad a v jeho příjemné záři k němu přicházeli jeho blízcí, mávali mu vstříc svými choboty a volali jej k sobě. Uprostřed toho všeho si uvědomil, že to světlo vychází z Pána všech mamutích stád. Tolikrát si jej představoval, tolikrát na něj myslel, když přemýšlel o sobě, o mamutech, o světě a všem kolem sebe. Velký pán stád, který se o něj stará jako jeho maminka, Duch stád, který má rád všechny mamuty, jako má ráda maminka všechny svoje mláďata. Cítil teplo z té světelné bytosti a věděl, že mu osuší všechny jeho slzy.

Lovec tou dobou stál už těsně vedle mamuta. Ten se ještě držel na svých nohou, ale ty se najednou podlomily a celé ohromné tělo se sesunulo k zemi. Nastavené kopí projelo celou mamutovou hrudí a probodlo mu srdce, které již i tak dotlouklo. Lovec o zlomek vteřiny uskočil.

Měl sám slzy v očích, hladil mamuta a plakal s ním.,,Odpusť bratře, odpusť můj bratříčku.“

Kdyby lovci neměli svoje rituály a svoje náboženství, z všudypřítomného znamení smrti by se zbláznili. Nalhávat si, představovat si něco, věřit něčemu je jedinou věcí, co má opravdu cenu a dává nějaký smysl tomu jednomu velkému nesmyslu okolo. Lovec pomalu vstal a poodstoupil. Zrovna přicházeli jeho druhové. Nevěděli nic o tom, že lovec mamuta ve skutečnosti nezabil. Viděli jen kopím probodnuté zvíře skrz na skrz a s údivem se na to dívali. V jejich očích měl Lovec nadlidskou sílu a uvěřili, že v zemi lovců mamutů mají všichni nějaké velké kouzlo, které jim propůjčuje výjimečné vlastnosti.

,,To vždycky takto zabíjíte mamuty?“ ptal se udiveně fascinovaný mladší hoch. Lovec očividně nepochopil otázku a odpověděl popravdě.,,Ne, mamuty lovíme několika způsoby, vždy je přece situace jiná a to si vyžaduje rozdílné postupy i zbraně. Ale hlavní je to pravé kouzlo, ta správná motlitba,“ dodal.

V němém úžasu zde stáli nejen oba Lovcovi průvodci, ale později i lidé domácího kmene. Rádi trojici vyprovodili a pomohli jim s nákladem až na hranice svého území.

VELKÁ TAJEMSTVÍ

Lovec kdesi ve veliké dálce hledá cestu domů, spí pod hvězdami, živí se rybami a divokými zajíci, kteří mu uváznou v jeho pastech. Šije si nové boty, vyměňuje sešlapané podrážky, sešívá kalhoty. Správný směr hledá podle hvězd a jeho navigátory jsou řeky, potoky a stezky zvířat.

Ale tady na severu je situace jiná, tady sníh sice už dávno roztál, ale mrazem země promrzla skrz naskrz až k permafrostu a vytvořila jednu jedinou kompaktní ledovou hmotu, promíchanou s hlínou a kamením. Dědeček Lovce má dnes u sebe jednoho ze svých vnuků. Učí ho podobně jako kdysi Lovce rozumět přírodě, vyznat se v krajině, hledat zdroje, stezky, stopy. K tomu také patří vyprávění mytologických příběhů.

,,Takto úplně stejně jsme sedávali i s tvým bratrem Lovcem, když byl zrovna tak velký jako ty,“ povídá děda.

,,A o čem jste si povídali?“

,,Tak různě, o mamutech, sobech, o ohni a o lidech. Ale také i o počasí… jednou totiž začala tuhá zima, která nepovolovala ani v létě, nepřišlo jaro, natož podzim. Zima vládla už čtyři roky a bylo velmi zle, jak mezi zvířaty, tak mezi lidmi. My jsme hledali stále nové zdroje potravy a rychle jsme se přesouvali z jednoho místa na druhé.

To však některé okolní kmeny nedovedly. Byly závislé na tom kterém zvířeti a když se změnil tah koní nebo sobů, nastala katastrofa. Lidé se začali pro kus jídla přepadat a bojovat mezi sebou. Proto se velcí náčelníci řady kmenů, národů a společenství sešli, aby se poradili.

Kouzelníci nabádali, že je třeba vyvolat mocné společné kouzlo, které by mělo velikou moc spojených náčelníků a kouzelníků a zastavilo by zimu. Hned na to vyrobili malou destičku s provrtanými okraji, která se dá nosit nenápadně jako součást náramku. Tato drobná destička nese piktogramy všech náčelníků a kouzelníků a je na ní zakreslena cesta zimy k nám, ale i nazpět do Říše ledu a na destičce byl také symbolicky zakreslen vytoužený příchod jara.

Pomocí této destičky se jako podle návodu sestaví venku stejné kulisy, popisující cestu do Říše ledu a příchod jara. Kouzlo je tak mocné, že ten, kdo jej provede a bude mít stále destičku na sobě, bude onou silou provázen dál, budou jej poslouchat Duchové podsvětí a on bude jejich prostřednictvím vládnout všem lidem. Svému národu, kmeni nebo společnosti bude domlouvat největší výhody, zajistí nejlepší stáda zvěře největší hejna ryb a ptáků, získá nejlepší území. Sám pak bude takový člověk dítětem štěstěny, povede se mu skvěle a bude všude vážen a oslavován.

Náčelníci spolu s kouzelníky vyrobili takovou destičku snad po dvou tisících letech, kdy byla naposled podobná situace. Po obřadu zase destičku zničí, aby ji lidé nezneužili pro své cíle. Jen bylo nutné přivolat jaro, nic víc!

Jenže, když chtěl kouzelník hodit destičku po obřadu do ohně, z jeho ruky zmizela. Musel se mu rozvázat řemínek a jak tančil, náramek asi někam odletěl. Při obřadu hořely lampové ohně, které destičku určitě zničit nemohly, do zmrzlé země se zašlápnout nedala a všechno ostatní bylo prohledáno. Musel ji tedy někdo odnést a schovat. Náčelníci i kouzelníci se zděsili, začali si svlékat oděv a ukazovat, že nikde destičku ukrytou nemají. Všichni hledali a nedůvěřivě se po sobě navzájem dívali s tím, že někdo z nich destičku přece musel sebrat. Začali se hádat, obviňovat, až se úplně rozkmotřili a jeden podezíral druhého, že si tajně destičku odnesl, aby vládl ostatním. Ze svorného společného úsilí nezbylo nic. Jen to počasí se druhý den začalo měnit. Pomalu, ale jistě začal vát teplý vítr od jihu a celá ta zamrzlá krajina se změnila v jednu obrovskou kaluž studeného bláta, provázenou miliardami mušek v ovzduší. Konečně přišlo opravdové, krásné a všemi tak dlouho očekávané, opravdové severské jaro.

Za měsíc pak jaro přešlo v nádherné, teplé léto a byly-li už na jaře v ovzduší miliardy mušek, tak teď v létě to byly miliardy miliard. Mraky tak husté, že je mnohdy ani slunce neprosvítilo. Ale na úbočích kopců, na jejich náběžných hranách se i pomalý vítr zrychluje a rozfoukává závoje mušek, které by vám v okamžení jinak sedaly na ruce a obličej. Proto mají tábory lovců mamutů svá určitá místa, která mají mnoho společných znaků. A tak se tady dá v táborech žít i nyní. Tehdy Lovec, coby ještě větší kluk, ale pořád kluk, hrál si na různých místech kolem tábora a když zamířil nahoru mezi malé břízy, kde se odehrávala ta velká zimní kouzla, našel na větvích jedné břízy za tkaničku přichycenou nějakou destičku. Vůbec si ji nespojoval s obřadem, který zde před časem proběhl a jak by také mohl. Obřad a události byly tajné a jen zasvěcení věděli.“

,,Proto jsem nemohl tvému bratrovi o moci té destičky nic říct, ale pořád lepší, když má destičku na ruce 17.tiletý kluk než nějaký vychytralý náčelník, či mocichtivý šaman. Tak dodnes ani tvůj bratr neví, co jej vlastně provází.“

A dělo se mnoho podivných věcí.

Dědeček Lovce se druhý den po nálezu destičky dozvěděl, že jeho vnuk zamířil po staré stezce pozorovat koupající se mamuty. Bylo léto a přesto, že voda bývá jiné roky ledová, tehdy v létě se ohřála i zde. Dědeček s hrůzou běžel po stezce za vnukem. Lovec byl asi jediný, kterému nikdo neřekl, že právě na stezce jsou nově nalíčeny pasti a to mohlo být pro chlapce osudné. Zatím Lovec rázně procházel stezkou a když na cestě uviděl nádherné orlí pero, zajásal a ohnul se pro něj. V tu chvíli přetrhl skrytý řemínek a maskovaný samostříl vymrštil šíp, který jen tak tak minul Lovcovu právě se shýbající hlavu a zabodl se do stromu na protější straně stezky. Lovec to ani nepostřehl, spěchal radostně s perem dál, poskakoval a tančil nad svým objevem. Jeden krok, dva, tři, skok a otočka a... přeskočil další dva nastražené řemínky. Ničeho netuše, rozběhl se a jak běžel, srazil další pojistku už čtvrtého samostřílu. Jeho tempo však bylo tak rychlé, že mu šíp proletěl až za zády a on zmizel, aniž by si smrtelné nebezpečí uvědomoval.

Konečně před pátou pastí se zastavil a prohlížel si dvě větve rostlé zajímavým způsobem na jednom stromě. Mohl by si na ně dát svoji značku a v zimě větve odřezat a použít hned k několika účelům. Stál a přemýšlel, když ho konečně doběhl dědeček. Udýchaný a uřícený překvapeného chlapce chytil a zabránil mu pokračovat dál po cestě. Vzal Lovci z r