STOJKA Část I

Božena Lukášova

Ještě bylo jitřní šero, když Navrátilová vstávala. Rychle se oblékla; už si i šátek uvázala a ve spěchu navlékla krátký kabát. Vtom se na pos­teli pohnul Navrátil; trochu nadzvedl černou vlasatou hlavu a zase ji položil. Žena se ohlédla. Za pět minut půl páté.

„Už musím jít," obrátila se k mužovi. „Nezapomeň Toničku převi­novat a včas nakrmit. A dej koze — " Mluvila přidušeným hlasem, aby neprobudila dítě, spící v kočárku. Když se pootočila ke dveřím a vzala za kliku, padlo ranní světlo na její pěknou protáhlou tvář.

Z postele se ozval mužův bezbarvý hlas: „Neměj strach, všechno udělám —"

„Sbohem," řekla ve dveřích. „Nezamykám, když už jsi vzhůru —'^ll

„Kdy přijdeš?" zeptal se jí.

„Pozdě, u Komárků je vždycky moc prádla..."

Teď živí rodinu ona. Třikrát i čtyřikrát týdně chodí do Blanska prát, celé dny stává u necek a pere a pere. Mohou snad vystačit s dva­cetikorunou a poukázkou na potraviny², kterou týdně Navrátil dostá­vá? Vždyť je jich pět, oni dva a tři děti, a všem se chce jíst, a jak.

Když Navrátil dostal v Blansku výpověď, nemohl pochopit, že by opravdu práci nedostal. Vypravil se do Brna, prochodil celé město, a vracel se nemluvný a podrážděný. Bez práce. Dvakrát do roka³ mu dala obec vydělat. A občas, v zimě, když napadlo mnoho sněhu, zavolali ho na prohazování silnice. Udřený a promrzlý přicházel do obecní kance­láře pro výplatu. Starosta si dával na čas, než⁴ vysázel na stůl pár korun; měřil si Navrátila slídivýma očima a nikdy ho neopomenul po­častovat: „Tak vidíš, ty komunisto, teď je ti krejcar z obecní kasy dob­rý"⁵. Musil stisknout zuby, aby se ovládl a nehodil mu těch pár korun pod nohy.

Od soustruhu k lopatě. A od lopaty k hadru, koši na trávu a k ná­dobí. Nestydí se, ale touží po návratu, po vůni železa, po pachu oleje, po celém tom chlapském prostředí továrny. Takový je dnes i včera Nav­rátilův sen...

Vstal, podojil kozu, zatopil a vařil dětem snídani.

Malá Tonička se probudila a křičela; hlásila se o své⁸. Budil školáky. Pepíka a Jarka. Vypravil je do školy, ustlal lůžka a loupal brambory na polední polévku. Dělal všechno; ne neobratně, přece však jako by se stále divil: jakou to práci mají mohutné ruce...

Jarní slunce putovalo po obloze. Uvařil oběd, uklidil, postaral se o děti. Odpoledne řezal na dvorku dříví. A pak už jen stmívání. Zas končí jeden trpký den. Kolik jich ještě bude?

Děti ještě křičí v uličce; chlapci sedí za stolem, menší Jarek svírá v prstech kamínek a s námahou maluje na tabulku⁷ kymácivá písmenka; starší Pepík si ukazuje v čítance⁸ a nahlas čte. Navrátil, na jedné ruce nemluvně, stojí u sporáku a druhou míchá kaši. Poslouchá Pepíka: Pověst o Macoše. „A od té doby se ta propast zove Macocha," končí Pepík.

Jarek si vzpomněl: „Tatínku, tys mně slíbil, že tam pojedu s tebou na kole. Pepík už tam byl... Tatí —"

„Pojedeme," slíbil otec. „Ani dětem nedovedu udělat radost," vyčí­tal si.

„My tam půjdeme letos na výlet, celá třída," chlubil se Pepík. „To uvidíš, Jarku, jaká je Macocha veliká a hluboká," budil bratrovu zvě­davost.

„Jako studna?"

„Kdepak studna! Macocha je velká — jako celá náves a hluboká — táti, že je Macecha hlubší než studna?"⁹

„Je, aspoň desetkrát," přisvědčil otec; kaši vylil na talíř a sedl ke stolu s děckem na klíně. Jarkovi se údivem rozšířily oči.

„A nespadnu tam?" strachoval se.

„Nespadneš. Na můstku je zábradlí."

„Na jakém můstku, Pepíku?"

„Co se z něho dívají lidé na jezírko —"

„Jezírko," opakoval,Jarek. „Ten Jeník mohl do něho spadnout, když ho macecha strčila," vzpomněl si na pověst. „Utopil by se, tatín­ku?"

„Utopil, jezírko je hluboké. Ale teď si skliďte věci, budeme jíst."

Navrátil ukrojil chlapcům k polévce po krajíčku chleba. Div se nepohádali¹⁰, kdo dnes vylíže kastrůlek od Toniččiny kaše.

Potom přišla matka. Sklesla únavou na lavici u kamen, tak jak byla, v kabátku i se šátkem na hlavě.

„Maminko," přistoupili k ní chlapci a nahlíželi do kabely, kterou položila vedle sebe. Prsty do bělá vypranými¹¹ vyňala z ní kastrůlek se zbytky od oběda.

„Rozdělte si to," řekla unaveně.

Chlapci se na jídlo jen vrhli¹². To bylo něco jiného než jejich věčná bramboračka. Muž se na ni vyčítavě podíval:

„Proč se aspoň nenajíš?" Ukázala mlčky, jen očima, na hochy, hla­dově sbírající poslední zrnka rýže.

Když ráno otec budil chlapce, matka už zase ve městě prala...

Večer seděl Pepík u stolu zase s čítankou. Držel v ruce tužku a něco zatrhával. Po chvíli se zeptal:

„Tatínku, do propasti je podstatné jméno?"

Ruka nad sporákem ustala v míchání¹³. „Do propasti..." Najednou měl před očima tu známou propast; jako chlapec se tam něco najezdil. Srázná skála, dolní můstek a...

Taktak že rozuměl¹⁴, nač se chlapec ptá. Kolik je to let od spartakiády? Cvičíval ještě i potom, to je pravda. Třebas by ještě všelicos dokázal...

Žena zůstala ve čtvrtek doma. Navrátil odešel do lesa a chlapci, kteří měli volno, motali se kolem matky.

„Podívej se, maminko, jen se podívej!" stavěli se matce před očima na hlavu. Když vyšla na dvorek, lezli po dřevěné hrazdě, kterou si Navrátil v prvním roce manželství na dvorku postavil. Všimla si: je nově podepřená, vyspravená.

„Ale jako tatínek to neumíš," říkal malý staršímu s obdivem a zá­vistí.

„Tatínek?" zeptala se matka podezíravě.

„Tatínek se postaví a stojí nebo přejde po hrazdě, po celé," vykládali chlapci nadšeně.

Jen se zamračila. Ona pere, únavou sotva domů dojde, a on bude dělat doma klukům komedii. Cvičit, aby byl pružný, mladý či co? A proč? Hněvala se. Zapomněla, že muž všechnu práci doma trpělivě udělá, zapomněla na chvíle, kdy šedivá na její ruce, rozeprané a opuch­lé, a své svírá v pěsti, až mu klouby běleji —

Když se vrátil s trakařem vysoko naloženým dřívím, ani na něho nepromluvila, nepochválila, nepovzbudila ho jako jindy. Nemohla v sobě přemoci lítost, že on si cvičí a hraje, zatím co ona —

U Navrátilů nastaly chmurné dny. Navrátil byl už dávno nemluv­ný. Tonka už toho má taky dost¹⁵, myslil si o ženě. Ta však polykala zlobu s lítostí.