MŮj den

Ráno vstávám pravidelně v šest hodin. Umyji se, vyčistím si zuby a učešu se. Pak se oblékám. Za hodinu už jdu na fakultu. Přednáška! začínají v osm hodin. Do školy chodím pěšky, cesta mi trvá asi dvacet minut. Denně kromě soboty máme pět hodin přednášek. Mezi hodinami jsou přestávky, které trvají deset minut. O přestávce před další hodinou si zakouřím. Dnes o půl druhé (ve třináct třicet) vyučování končí. Po vyučování jdu na oběd. Během týdne (přes týden) obědvám ve studentské menze (jídelně). V sobotu a v neděli obědvám doma. Doma se naoběd­vám lépe. Dnes odpoledne mám sice volno, ale nepůjdu nikam. Budu se připravovat na vyučování¹. Zítra budeme mít seminář z historické mluvnice. Baví mě víc přednášky z literatury. Rád čtu.² Čtu literaturu českou i světovou. Dnes večer (po večeři) ještě budu chvíli pracovat. Potom se budu dívat na televizi. Dnes je pátek, bude jistě zajímavý program. Často chodím do kina nebo do divadla. Spát chodím³ v jedenáct hodin večer. Před spaním ještě chvíli čtu. Nikdy nečtu podřadnou literaturu. Dobře si pamatuji tento výrok: „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi."

* * *

— Buď zdrav⁴, Petře!

— Nazdar⁴, Jitko! Dlouho jsme se neviděli. Co pořád děláš? Pojďme si sednout na chvíli do kavárny, popovídáme si.

— Nemám bohužel čas, jdu na fakultu, za půl hodiny mám přednášku.

—- Ale večer máš čas?

— Mám. Večer s tebou docela ráda někam půjdu.

— Půjdeme tedy do divadla. Mám dva lístky (dvě vstupenky).

— Výborně. Představení začínáopůl osmé. Sejdeme se u divadla, že?

— Tak na shledanou⁴ večer.

— Měj se hezky⁴!

* * *

(Pavel vytočil číslo, v bytě Laďky Bálové zazvoní telefon a ozve se hlas Ladčiny matky.)

— Haló?

— Dobrý den, tady Pavel⁵. Je, prosím vás, doma Laďka?

— Ano, hned vám ji zavolám.

— Ahoj, tady Laďka⁵.

— Ahoj. Laďko, máš dnes večer čas?

— Proč?

— Mám bezvadné nové nahrávky. Mohli bychom si je večer poslechnout.

— Bohužel nemůžu, slíbila jsem mamince, že budeme dělat velký úklid. Budeme mýt okna, podlahu, luxovat, utírat prach a také prát a žehlit.

— A nezdá se ti, že je toho trochu moc na jeden den?

— Zdá, ale nedá se nic dělat. Bude nám pomáhat i táta a bratr.

— To je škoda, že nemůžeš přijít.

— Mě to taky mrzí, uděláme to jindy. Děkuji za pozvání a zavolej mi třeba zítra.

— Dobře. Zatím ahoj⁴.

— Ahoj.