Svejkovy nehody ve vlaku

Jaroslav Hašek

V jednom kupé II. třídy rychlíku Praha —České Budějovice byli tři, nadporučík Lukáš, naproti kterému seděl starší pán, úplně holohlavý, a Švejk, který stál skromně u dveří k chodbě a chystal se právě vyslech­nout nový příval hromobití nadporučíka Lukáše, který, nedbaje pří­tomnosti holohlavého civilisty, hřímal Švejkovi do duše po celé trati, kterou projeli, že je boží dobytek a podobně.

Nešlo o nic jiného než o maličkost, o počet zavazadel, která Švejk opatroval.

„Ukradli nám kufr," vytýkal nadporučík Švejkovi, „to se jen tak řekne, holomku!"¹

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,"²ozval se tiše Švejk, „doopravdy ho ukradli. Na nádraží se vždycky potlouká moc takových šizuňků a já si to představuju tak, že jednomu z nich se nepochybně zamlouval váš kufr a ten člověk že nepochybně využitkoval toho, jak jsem vodešel vod zavazadel, abych vám vohlásil, že s našima zavazadlama je všechno v pořádku. Voň moh ten náš kufr ukradnout právě jen v takovej příznivej okamžik. Po takovým okamžiku voní pasou³. Před dvěma léty na severozápadním nádraží ukradli jedné paničce kočárek i s holčičkou v peřinkách a byli tak šlechetní, že holčičku vodevzdali na policejním komisařství u nás v ulici, že přej ji našli pohozenou v průjezde. Potom udělaly noviny z ty ubohý paní krkavčí matku."

A Švejk důrazně prohlásil: „Na nádraží se kradlo vždycky a bude se krást dál. Jinak to nejde."

„Já jsem přesvědčen Švejku," ujal se slova nadporučík, „že to s vámi jednou prachšpatně skončí. Pořád ještě nevím, děláte-li ze sebe vola, nebo jste se už volem narodil. Co bylo v tom kufru?"

„Dohromady nic, pane obrlajtnant," odpověděl Švejk, nespouštěje očí z lysé lebky civilisty, sedícího naproti nadporučíkovi, který, jak se zdálo, nejevil pražádný zájem⁴ o celou záležitost a četl si noviny. „V celým tom kufru bylo jen zrcadlo z pokoje a železnej věšák z před­síně, takže jsme vlastně neutrpěli žádný ztráty, poněvadž zrcadlo i věšák patřily panu domácímu."

Vida hrozný posuněk nadporučíkův, pokračoval Švejk laskavým hlasem: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vo tom, že ten kufr bude ukradenej, napřed nic nevěděl, a co se týká toho zrcadla a věšáku, tak jsem to voznámil panu domácímu, že mu to vrátíme, až přijdem z vojny domů. V nepřátelskejch zemích je hodně zrcadel i věšáků, takže ani v tomto případě nemůžeme utrpět s panem domácím žádnou ztrátu. Jakmile dobudeme nějaký město..."

„Kušte, Švejku," strašlivým hlasem vskočil do toho nadporučík⁵, „já vás jednou předám k polnímu soudu⁶. Rozvažte si dobře, jestli nejste nejprachpitomějším chlapem na světě. Některý člověk, kdyby žil tisíc let, nevyvedl by tolik pitomostí, jako vy během těch několika neděl. Doufám, že jste to také pozoroval?"

„Poslušně hlásím, že jsem to, pane obrlajtnant, pozoroval. Já mám jak se říká, vyvinutej pozorovací talent, když už je pozdě a něco se stane nepříjemnýho. Já mám takovou smůlu jako nějakej Nechleba z Nekázanky, který tam chodil do hospody „V čubčím háji“. Ten chtěl vždycky dělat dobrotu a vod soboty vést novej život a vždycky na druhej den říkal:,Tak jsem vám, kamarádi, k ránu pozoroval, že jsem na pryčně.'⁷ A vždycky ho to stihlo, když si umínil, že půjde v pořádku domů, a nakonec se vysvětlilo, že porazil někde nějakou vohradu nebo vypřáh koně drožkářovi nebo si chtěl pročistit fajfku pérem z kohoutího chvostu nějaký policejní patroly. Voň byl z toho celej zoufalej a nejvíc mu bylo líto, že se ta smůla táhne po celý generace⁸. Jeho dědeček šel jednou na vandr..."⁹

„Dejte mně pokoj, Svejku, s vašimi výklady."¹⁰

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že všechno, co zde povídám, je svatosvatá pravda. Jeho dědeček šel na vandr..."

„Švejku," rozčílil se nadporučík, „ještě jednou vám přikazuji, abyste mně nic nevykládal, nechci nic slyšet. Až přijedeme do Budějovic, pak si to s vámi vyřídím. Víte, Švejku, že vás dám zavřít?"

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to nevím," měkce řekl Švejk; „ještě jste se vo tom nezmiňoval."

Nadporučíkovi bezděčně zacvakaly zuby, vzdychl si, vytáhl z pláště „Bohemii" a četl zprávy o velkých vítězstvích, o činnosti německé ponorky „E" ve Středozemním moři, a když přišel na zprávu o novém německém vynálezu na vyhazování měst do povětří pomocí zvláštních bomb vrhaných z letadla, které vybuchují třikrát za sebou¹¹, byl vyrušen hlasem Švejka, který promluvil na holohlavého pána:

„Dovolte, vašnosti, neráčíte být pan Purkrábek, zástupce banky Slavie?"

Když holohlavý neodpovídal, řekl Švejk nadporučíkovi:

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem jednou četl v novinách, že normální člověk má mít na hlavě průměrně šedesát až sedmdesát tisíc vlasů a že černý vlasy bývají řidší, jak je vidět z mnohých pří­padů."

A pokračoval neúprosně dál: „Potom říkal jeden medik v kavárně,U Spírků', že padání vlasů zavinuje duševní pohnutí v šestinedělí."

A nyní se stalo něco hrozného. Holohlavý pán vyskočil, zařval na něho: „Marsch heraus, Sie Schweinkerl," vykopl ho do chodby a vrátiv se do kupé, uchystal malé překvapení nadporučíkovi tím, že se mu před­stavil.

Byl to nepatrný omyl. Holohlavé individuum nebylo panem Purkrábkem, zástupcem banky Slavie, ale pouze generálmajorem von Schwarzburg. Generálmajor konal právě v civilu inspekční cestu¹² po posádkách a jel překvapit Budějovice. Byl to nejstrašnější inspekční generál, který se kdy narodil.