LEKCE 29

Употребление инфинитива. Способы выражения сказуемого и сказуемостного определения. Временные предлоги и временные конструкции.

ČINNOST MODERNÍHO DIPLOMATA Jaroslav Hašek (Z knihy „Povídky, satiry a humoresky")

Leckdy, hlavně však poslední dobou, se o tom mluvilo, že diplomaté nemají rozum. Toto tvrzení však může vyvrátit opravdu klasická činnost diplomata hraběte Rudolfa z Kamelů¹. Ten měl rozum, ten měl mnoho rozumu, jak uslyšíte.

Hrabě Rudolf z Kamelů pocházel ze staré šlechtické rodiny, která lidstvu darovala nejslavnějšího idiota světa, pana Jana z Kamelů, skutečně světového muže, který vydal spisy, že se země točí...

Pan Jan z Kamelů měl syna Karla, který trpěl fixní ideou², že se stane dvorní dámou. Léčili ho studenými sprchami na hlavu, až se po­dařilo mu to vymluvit. Zanechal po sobě syna Josefa Antonína, který v útlém věku spadl se schodiště v zámku na hlavu a pomačkal si lebku, z čehož se vyvinula u něho takzvaná traumatická neuróza. Nedotáhl to dál než na generála³ a jeho synem je právě zmíněný Rudolf⁴.

Když se Rudolf narodil, sešla se rodinná rada, která se usnesla, že se Rudolf bude muset věnovat diplomatické dráze, aby obnovil starý slavný význam hraběcího rodu z Kamelů v říši. Malý Rudolf na to nerekl ani slovo, jen ho bylo nutno převinout.

To byl jeho první soukromý diplomatický čin. Později se ukázalo, že to bude dlouho trvat, než se naučí mluvit⁶ — až do osmi let všechno jmenoval slovem „táta", jen vestě, kávě a polívce říkal „máma",

V deseti letech však bylo již znát znamenitý obrat. Pomalu, ale jistě rozeznával předměty a díky Šesti učitelům dovedl se v patnácti letech bez cizí pomoci podepsat a své jméno po sobě přečíst. Přibrali mu tedy ještě tři učitele, kteří si dali opravdovou práci, aby ho připra­vili pro život. V osmnácti letech tento ušlechtilý muž uměl již bez chyby odříkat, že jest pět dílů světa, a málokdy při vyjmenování jich vynechal jeden nebo dva. Bylo vidět, že jeho inteligence značně vzrůstá, a učitelé uznali, že je třeba, má-li se z něho stát řádný diplomat, aby věděl, že jsou na světě také nějaké státy. Díky své chápavosti a ne-ukrotitelné touze po vzdělání v 25 letech, tedy během ani necelých sedmi let, znal všechny státy v Evropě podle jména a v 30 letech byl již ve službách vládních⁸, když se naučil hrát makao a bakarant, k čemuž jevil vrozený talent. Byl přidělen do ministerstva zahraničních věcí⁸, kam se vždy přijížděl vyspat po probdělých nocích.

Jednoho dne mu poklepal ministr zahraničních věcí na rameno⁹ a sdělil mu, že je vyslán s tajným posláním do hlavního sídelního města vedlejší sousední říše. Toto tajné poslání byl arch s různými klikyháky a v tomto šifrovaném poslání šlo o návrh nějaké smlouvy obou států proti třetímu, který se poslední dobou nápadně zadlužil pro větší počet kanónů.

Hrabě Rudolf z Kamelů vzal tašku s důležitou diplomatickou listi­nou a neprodleně odcestoval do sousedního státu.

Když z nádraží v cizím sídelním městě odjížděl do hotelu, zpozoro­val, že mu něco chybí¹⁰. Nechal tašku ve vagóně. Živou mocí si však nemohl vzpomenout, co ztratil¹¹, co mu vlastně schází, a když byl v hotelu, naprosto se nemohl upamatovat, proč tady je a co má v tom sídelním městě dělat.

Ani majitel hotelu, kterého si dal zavolat k telefonu, nemohl mu na jeho otázku podat bližší vysvětlení.

Odešel tedy do města a napadlo ho, když už je tady, že by si mohl také zakouřit. Vkročil tedy do nejbližšího krámu a žádal o krabici jem­ných cigaret.

„Odpusťte," řekl vlídně majitel obchodu, „naše firma je železářská, žádná tabáční trafika. Prodáváme všechny možné šrouby, hřebíky, matice, samovary, z nichž vám můžeme nejlépe doporučit Greos na pet­rolej."

„To je drzá urážka," zvolal hrabě Rudolf z Kamelů, „vy odpíráte prodat cigarety mně, zástupci cizí vlády..."

„Patent Greos na petrolej..." koktal poděšený obchodník, „opravdu, milý pane, tu je železářský závod."

„Z toho bude válka," křičel hrabě Rudolf, „naše vláda si nesmí ne­chat líbit¹² takové počínání. My vás rozprášíme do všech koutů světa, to se, pane, naplatíte miliard válečné náhrady!"

Rozzuřeně vyšel z obchodu a nočním vlakem se vrátil do vlasti a dal v noci vyburcovat ministra zahraničních záležitostí.

Pan ministr byl velice rozespalý, a když mu hrabě Rudolf z Kamelů vyložil, že mu odepřeli v cizím státě prodat cigarety, zívl a řekl: „Milý hrabě, pošlete jim ostrou notu. A teď dobrou noc."

„Hrome, co to má být?"

Ráno vyjel do města, a jak tak přemýšlí, co za notu, uviděl nápis na jednom krámě: Notenhandlung.

Neprodleně slezl z automobilu a vpadl do obchodu.

„Chci nějakou ostrou notu," křičel na prodavačku. „Něco hodně ostrého, sakrblé!"

„Tak dáme Rákoczyho pochod," pravila prodavačka. Hodil peníze na stůl, vzal noty a odjel domů, kde je vlastnoručně zabalil a napsal na ně adresu cizí vlády.

Skřípaje zuby, odnesl sám noty na poštu.

To také byl jeho nejvelkolepější diplomatický čin.