LEKCE 26

Склонение существительных среднего рода (тип děvče). Неопределенные и отрицательные местоиме­ния. Склонение неопределенных и отрицательных местоимений. Некоторые особые значения сравнитель­ной степени прилагательных и наречий.

LÍDA (Z knihy Julia Fučíka „Reportáž psaná na oprátce")

Přišel jsem k Baxům poprvé večer. Byla doma jen Jožka a drobné stvo­ření s pohyblivýma očima, kterému říkali Lída. Bylo to spíš ještě dítě zvědavě pokukující po mém plnovousu a spokojené, že se mu do bytu dostává nová zajímavost, s kterou se bude snad chvíli moci bavit.

Spřátelili jsme se rychle. Ukázalo se, že tomu dítěti je ku podivu už bezmála devatenáct let, že to je Jožčina nevlastní sestra, že se jme­nuje Plachá, ač má málo z této vlastnosti¹, a že ochotnicky hraje divad­lo, které má nade vše ráda².

Stal jsem se jejím důvěrníkem, podle čehož jsem poznal, že jsem už přece jen starší pán; zpovídala se mi ze svých mladých bolestí a mla­dých snů³ i utíkala se ke mně jako k rozhodčímu⁴ ve sporech se svou sestrou nebo jejím mužem. Neboť byla prchlá, jak bývají mladá děv­čata, a rozmazlená, jak bývají pozdní děti.

Provázela mne, když jsem poprvé po půl roce vyšel z bytu, abych se prošel. Starší kulhající pán byl méně nápadný, šel-li se svou dcerkou, než kdyby šel sám. Každý se podívá spíš po ní než po něm. Proto šla se mnou i na první ilegální schůzku, proto šla se mnou i do prvního ilegálního bytu. A tak se vyvinulo samo sebou: stala se mou spojkou.

Dělala to ráda. Nestarala se příliš o to, co to znamená a k čemu je to dobré. Bylo to něco nového, zajímavého⁵, něco, co každý nedělá a mělo to příchuť dobrodružství. To jí stačilo.

Dokud to byly jen drobné věci, nechtěl jsem jí ani říci více. Nevě­domost v případě zatčení byla jí lepší ochranou než vědomí „viny".

Ale Lída se zapracovávala. Lída mohla i víc než zaskočit k Jelínkům a vyřídit nějaký drobný vzkaz. Musila by však již vědět, oč jde⁸. Začal jsem. Byla to škola, docela regulérní škola. A Lída se učila pilně a ráda. Na pohled bylo to totéž děvče, veselé, lehkomyslné a trochu uličnické, ale uvnitř to už bylo jinačí. Myslila. A rostla.

V akci se seznámila s Mirkem. Měl už za sebou kus práce⁷ a dovedl o ní dobře mluvit. Imponoval jí. Snad nerozeznala pravé jádro⁸, a v tom případě jsem je nerozeznal ani já. Důležité bylo, že jí svou prací, svým zjevným přesvědčením byl už bližší než jiní chlapci.

Rostlo to v ní rychle a prohlubovalo kořeny. Počátkem roku dvaačtyřicátého začalazajíkavě s otázkami o členství ve straně. Nikdy před tím jsem ji neviděl tak rozpačitou. Nic před tím nebrala tak vážně⁹. Váhal jsem ještě. Ještě jsem ji zkoušel.

V únoru 1942 byla přijata za člena strany přímo Ústředním výbo­rem. Vraceli jsme se domů hluboce mrazivou nocí. Jindy hovorná, dnes mlčela. Až v polích blízko domova se náhle zastavila a tiše, tichounce, žes při tom slyšel každý bortící se krystalek sněhu, povídá:

— Vím, že tohle byl nejdůležitější den v mém životě. Teď už ne­patřím sobě. Slibuji vám, že nezklamu. Ať se děje cokoli. Dalo se mnoho¹⁰. A nezklamala.

Udržovala nejdůvěrnější spojení nahoře. Dostávala nejnebezpečnější úkoly: navazovat ztracená spojení a zachraňovat ohrožené. Dělala to jako dříve. Samozřejmě a s veselou bezstarostností, pod níž však byla už pevně uložená odpovědnost.

Byla zatčena měsíc po mém zatčení. Upozornil na ni Mirek svým mluvením a pak už nebylo těžké zjistit, že pomáhala své sestře a švag­rovi k útěku a do ilegality. Pohodila hlavou a hrála s temperamentem úlohu lehkomyslného děvčete, které nemá ponětí, že dělalo něco nedo­voleného a že to pro ni může mít vážné následky.

Věděla mnoho, nepověděla nic. Ale hlavně: nepřestala pracovat. Změnilo se prostředí, změnily se metody práce, změnily se i úkoly. Ale nezměnila se pro ni povinnost člena strany neskládat ruce v klín¹¹ na jakémkoli úseku. Plnila dál všechny příkazy oddaně, rychle a přesně. Bylo-li třeba vyjít nějak ze zamotané situace, aby byl zachráněn člověk venku, Lída s nevinnou tváří vzala na sebe něčí „vinu". Stala se chod-bařkou na Pankráci a desítky lidí docela neznámých děkují jí za to, že nebyli zatčeni. Zachycený moták téměř po roce učinil konec¹² téhle její „kariéře".

Teď jede s námi k soudu do Reichu. Je jediná z celé naší velké skupiny, která má důvodnou naději, že se dožije svobody. Je mladá. Kdybychom tu nebyli, nedovolte, aby se ztratila. Musí se mnoho učit. Učte ji a veďte ji. Nedovolte, aby zpychla nebo byla provždy spokojena tím, co udělala. Osvědčila se v nejtěžších chvílích. Prošla ohněm. A ukázalo se, že je z dobrého kovu.