LEKCE 30

Выражение возможности и необходимости дейст­вия. Сложносочиненное предложение. Соединительная связь. Противительная связь. Разделительная связь. Усилительно-соединительная связь. Соединительная связь, выражающая следствие. Пояснительная

HRA S OHNĚM (Úryvek)

Marie Pujmanová

Když Helenka dodělávala praktikum na ortopedii, ležel na sále mladý člověk, který si zlomil stehenní kost. Taková běžná fraktura, žádný zajímavý případ. Těchhle ležáků si na klinice nikdo neváží, rádi by se jich zbavili, jenže to hned tak nejde. Zato mladého člověka zajímalo, co mu dělají s nohou.

Byl to mladý muž se zahloubaným dětským obličejem a s veselýma očima, a jen mu otrnulo¹, řekl si o svůj kapesní nůž² a v jednom kuse³ něco robil. Druzí pacienti dřímali, tesklivě snili, apaticky odpočívali, nanejvýš četli noviny. Ale on se pořád v něčem vrtal svým nožíkem⁴. Jednomu nešly hodinky, otevřel plášť a tak dlouho si hrál s kolečky, s drátky jemňounkými jako nervy, se spirálami a pery, tak dlouho pozo­roval, zasahoval a poslouchal, až hodinky zase tikaly. Spravil noční sestře baterku, ženě svého souseda zámeček na kabelce, a jeho chlapci, když přišel navštívit tátu, zhotovil kočárek z krabičky od sirek, nemohl klidně vidět sirku ani párátko: hned z toho bylo veslo nebo nožička zvířete. Když neměl nic na práci, aspoň čmáral na okraji novin orna­menty a z papírového ubrousku svinul růži a daroval ji žertem sestře, když se ji tolik nazlobil s holením⁵, denně mu musela podávat břitvu a mýdlo. Zřejmě mu bylo potřeba zaměstnávat ruce tak, jako jiní kouří nebo čtou. Co by si byl počal, kdyby⁶ si byl potloukl ruku místo nohy?

„Jak jste k tomu přišel?"⁷ zeptala se ho Helenka.

„Když jsem dělal tužku."

Vyslovoval divně česky, a Helenka se domnívala, že mu nerozuměla.

„Tužku?"

„Jako živá reklama. Ono je to nešikovné⁸, člověk je v tom takový nejistý, že se nemůže rozhlédnout. Měli jsme se procházet po obou stra­nách Národní třídy; jak jsem chtěl přes cestu u divadla, jela fordka, propásl jsem signál nebo co, já jsem se jí lekl, zakopl jsem v té maškaře a sekl jsem sebou, jak jsem široký a dlouhý"⁹, zasmál se. „Zrovna fordka. Není to smůla? Já jsem byl totiž zaměstnán u Forda."¹⁰

„V Americe?" (Tak proto mluví tím legračním přízvukem.)

„Ano, v Detroitu. Ale nyní jsem byl při montáži vozů v pražské prodejně. Bohužel máme dobré brzdy; ani o mne nezavadila: odškodné nebude."

„Vy jste bez práce?"

„Teď už to budu mít dobré,"¹¹ řekl honem. „Podal jsem si žádost jako spec do Sovětského svazu — víte jak tam teď půjdou američtí inženýři. Jenže ono to chvíli trvá."

„Také bych se tam ráda jednou podívala."

Člověk k ní vzhlédl veselýma očima.

„Pojeďme spolu, slečno doktorko."

Helenka se o sobě domnívala, že vůbec nemá předsudky. Ale přece jen byla vnučkou dvorního rady Víta, a občas to u ní propukalo, sama o tom nevěděla.

„Já ještě nejsem doktorka, jen Gamzová," odpověděla chladně a

přistoupila k vedlejšímu lůžku.

Nazítří odešla praktikovat do porodnice, a co se pak stalo s „Tuž­kou", nevěděla.

Nějaký čas poté zazvonil u Gamzových nevelký, ale ramenatý mladý člověk, takový pořízek, s dětsky vážným, jakoby horlivě zaujatým obličejem. Měl hůl a trochu kulhal.

„Co si přejete," zeptala se ho Nella.

Chlapík si ji prohlédl veselýma očima.

„Vaši sestru," odpověděl. „Že máte sestru medičku? Jste si hodně

podobné."¹²

„Vy myslíte dceru," pochopila Gamzová a usmála se bezděčné po­kloně. „Není doma," pronesla laskavě. „Mám jí něco vyřídit?"

„Já bych si ji rád vzal,"¹³ řekl klidně ten člověk, „a potřeboval bych si s ní o tom promluvit."

Tento příběh přešel do rodinných bájí a pověstí, a paní Gamzová, když už Toník dávno nebyl „Tužka," nýbrž právě Toník všem samo­zřejmý, jej ráda vypravovala a líčila s humorem, jak se jí tenkrát zdálo, že má ten člověk o kolečko víc¹⁴. Ale Toník v tom podnes neshledával nic bláznivého. Proč by se člověk neměl domluvit s lidmi přímo? Jeden

háček to pravda mělo¹⁵. Toník také nebyl upřímný, jak se dělal; ale s tím se svěřil jen Helence¹⁶ a zavázalji mlčením. Helenka se smála a slíbila. Toníka napadlo hned, že je to Helenčina matka; aby si ji na­klonil, tvářil se, že ji pokládá za sestru. Toník měl za ušima!¹⁷ Znal lidi, jako všichni, kteří se museli od malička sami protloukat.