LEKCE 21

Различия в употреблении глагольных видов в чеш­ском и русском языках. Употребление вида в повели­тельном наклонении. Склонение заимствованных суще­ствительных на -um, - eum, -ium, -uum.

PAN RYŠÁNEK A PAN SCHLEGL (Podle Jana Nerudy)

V malostranském hostinci „U Štajniců" se denně scházívala malostran­ská smetánka.

U třetího okna od vchodu vpravo sedávali všeobecně vážení občané, pan Ryšánek a pan Schlegl, den co den¹ navečer vždy od šesti do osmi. Jejich místo bylo vždy pro ně prázdné; aby se byl snad někdo odvážil zasednout někdy někomu místo, na to se nedalo ani pomyslit. Místo u okna zůstalo vždy prázdné, pan Schlegl seděl na tom konci stolu, který je blíž vchodu, pan Ryšánek na konci protějším, loket od sebe². Oba si sedli vždy tak, že byli napolo odvráceni od stolku i od sebe², a dívali se na kulečník. K stolku se obrátili, jen když ze chtěli napít, nebo si nacpat dýmku. Jedenáct let již sedali tak den co den. A po těch jede­náct let nepromluvili na sebe² ani slova, ba ani si jeden druhého nikdy nevšiml.

Nikdo nedovedl povědět, jak se asi dostali pan Ryšánek a pan Schlegl dohromady k tomu stolku u třetího okna. Musela tím být vinna asi nějaká zlá náhoda³, která chtěla starcům ztrpčit život. Neboť po celé Malé Straně byla známa krutá zášť, v jaké měl jeden druhého⁴. Také byla známa příčina. Prapůvod všeho zlého, ženská. Milovali tutéž. Napřed se klonila k panu Ryšánkovi, jenž byl již déle samostatným obchodníkem, pak spočinula nečekaně v objetí pana Schlegla⁵, snad proto, že byl pan Schlegl skoro o deset let mladší. Stala se paní Schleglovou. Zemřela těsně po narození své dcerky, nyní již dvacetileté kra­savice.

Oba pánové přišli vždy k šesté hodině, ten dnes o minutu dříve, ten zítra. Pozdravili zdvořile na všechny strany a každého zvlášť, jen jeden druhého ne. Sklepník jim odebral v létě klobouk a hůl⁸, v zimě huňatou čepici a plášť a pověsil to na hřebík za jejich místem. Každý z pánů, již svlečený, zakýval tělem jako holub — staří lidé mívají to kývání v obyčeji⁷, když chtějí usednout — pak se opřel jednou rukou o svůj roh stolku (pan Ryšánek rukou levou, pan Schlegl pravou) a po­malu si sedli zády k oknu, obličejem ke kulečníku. Když přišel tlustý hostinský, stále se usmívající a brebentící, nabízet šňupec, musel u každého zaklepat na pikslu s tabákem znovu a znovu pronést poznám­ku, že máme dnes venku krásně. Jinak by byl druhý šňupec již nevzal a slova přeslechl. Nikdy se nepodařilo komukoli rozmlouvat s oběma najednou. Nikdy si nevšiml ani za mák jeden druhého⁸, to individuum za stolkem pro něho vůbec nebylo. Sklepník postavil před ně po skle­nici piva. Po chvilce — ale nikdy ne najednou, pozorovali se ovšem vzájemně vzdor vší nevšímavosti — obrátili se ke stolku, vyndali z náprsní kapsy velkou, stříbrem kovanou pěnovku, ze šosu váček naplně­ný tabákem, nacpali, zapálili a zas se odvrátili od okna. Tak seděli po dvě hodiny, vypili vždy po třech sklenicích piva, pak se zdvihli, ten dnes o minutu dříve, ten zítra, zastrčili dýmku, schovali váček, sklepník je oblékl a první oblečený se poroučel všem, jen svému souse­dovi ne.

Stalo se však něco, co by byl nikdo nikdy neočekával. Pan Ryšánek jednoho dne do hostince nepřišel, neboť těžce onemocněl. Když se o jeho nemoci dověděl pan Schlegl, neprojevil ani nejmenší zájem, ba zdálo se, že má z toho radost. Dále vysedával sám v hostinci na svém starém místě. Po dlouhé době — několika měsících — se pan Ryšánek z nemoci zotavil⁹, opět přišel do hostince, usedl naproti panu Schleglovi a zdálo se, že vše znovu půjde po starém¹⁰. Tu pan Ryšánek zjistil, že si zapomněl doma pytlík s tabákem, a poslal si pro něj tedy sklepníka. A nyní se stalo něco, co by dříve bylo nemyslitelné — pan Schlegl mu mlčky nabídl tabák ze svého váčku. Nastalo napětí. Pan Ryšánek otálel, ruka se mu několikrát zachvěla, ústa se několikrát otevřela a zavřela. Pravice pana Schlegla zůstala na váčku přimrazena, hleděl k zemi, zabafal, zachrčel hrdlem. Mezitím již přinesl sklepník váček pana Ry­šánka. Pan Ryšánek panu Schleglovi poděkoval, poprvé za ta léta na sebe oba pánové promluvili a pohlédli jeden druhému do očí. A tak se stalo, že od té doby pan Ryšánek a pan Schlegl už spolu mluvili.