LEKCE 25

Краткие прилагательные. Наречия. Образование наречий. Степени сравнения наречий. Супплетивные формы сравнительной степени.

О KOMINÍKOVI (Podle Jiřího Wolkra)

Kominík nenosí jenom žebřík a černou tvář. Kominík nosí také štěstí. To vědí všichni lidé a hlavně ti, co mají knoflíky u kabátu. Když jde kolem, honem se za některý chytí a myslí si na to¹, po čem touží².

Tak vidíte: všichni lidé mohou být po svém³ šťastni. Potřebují k tomu jen knoflík a kominíka.

To dobře věděl Jeník, malý sirotek. Protože byl chudáček, žijící den ze dne⁴ na dlažbě předměstí, měl mnoho krásných přání. Mohl tou­žit po rohlíku, po lístku na kolotoč, po zemřelé mamince nebo po jablíč­ku. Ale byla tu jedna velká chyba: malý Jeník neměl u svého roztrha­ného kabátu a u roztřepaných kalhot ani jeden knoflík. Kalhoty i kabát dostal od dobrých lidí. Byly už řádně ošuntělé a všechny knoflíky byly pryč. Jeníka zprvu ani nenapadlo, že by jeho šatům se něčeho nedostá­valo. Teprve když zvěděl tajemství o kominíkovi, knoflíku a štěstí, smutně si pomyslil:

„Já nemohu být šťasten, protože nemám žádný knoflík."

Od té doby nemyslil na nic jiného, než na to, jak by získal⁵ nějaký knoflík. Jeník si chtěl na knoflík vydělat. Nosil jedné paní vodu do pátého patra, druhé zase vozil uhlí na malém vozíčku, chodil do dědiny pro mléko a vůbec dělal, co dovede chlapec v jeho stáří.

Ale na knoflík si peněz přece nevydělal. Lidé si myslili: nač dávat tak malému chlapci⁶ peníze. Dáme mu raději něco k jídlu⁷, to mu lépe poslouží.

A dávali mu. Tu chleba⁸, tu sýr, tu talíř polévky nebo nějaké zbyt­ky od oběda. Jeník pak, když se najedl, upadl do takové blaženosti, že zapomněl i na knoflík. Když však večer řádně vytrávil a neměl v kapse nic, než hlad, tu toužený knoflík mu počal tančit před očima. Zvláště když šel kolem knoflíkářského krámu, kde byly za výkladem celé hromady různých knoflíků. Nade všemi zářila řada velkých perle­ťových knoflíků, které přitahovaly Jeníkovy oči jako magnety.

Ty jistě přinášejí největší štěstí, myslil si Jeník. Ale sotva kdy se na ně zmohu⁹. Budou jistě moc drahé. Přece se však díval na ně lač­něji a lačněji, až paní v krámě jej zpozorovala a odehnala: „Běž pryč, špinavý kluku. Nekouká ti z očí nic dobrého¹⁰. Myslila, že jí chce něco ukrást. Jeník zahanben odešel.

Když tak dlouho a dlouho marně toužil, přihodilo se mu¹¹ jeden­krát, že uviděl na ulici děvčátko, které mělo na kabátě krásný perle­ťový knoflík. Jeník zpozoroval, že knoflík visí jen na nitce, a že se brzy utrhne. Srdce se mu zachvělo při pomyšlení, že by jej dívenka mohla ztratit a on najít. To by byl konec jeho bolestem.

Proto se nepozorovaně stočil za ní a sledoval ji¹². Po čem tak tou­žil, to se také stalo. Právě, když děvčátko vstupovalo do dveří níz­kého domu, knoflík se utrhl a zůstal ležet na dlažbě.

Jeník zajásal. Opatrně zvedl knoflík a držel jej v ruce. Honem jej schoval do kapsy a ohlédl se.

Děvčátko zašlo a nic nepozorovalo. Jeník zmizel za nejbližším ro­hem. Pozorně si jej odnesl domů. Svlékl si kabát a vypůjčil si jehlu. Nit vytáhl z hadrů a hned se dal do přišívání¹³, aby byl hotov, než se setmi.

Druhého dne¹⁴ vyšel s knoflíkem jako s hvězdou. Chodil, chodil a hledal kominíka. Přemýšlel také o tom, co by si měl přát. Rozhodl se pro zlatý zámek a pomeranč¹⁶.

K poledni spatřil kominíka. Honem stočil krok na chodník a pev­něji stiskl knoflík. Srdce se mu v prsou rozbušilo jako zvon. Kominík se přibližoval. Šel klidně a usmíval se. Jeník byl bledý a svíral ledo­výma rukama knoflík více a více. Až přijde na pět kroků ke mně, tak zašeptám svou prosbu, myslil si. Kominík byl u nebo. Pod černými vousy ležel tichý, bílý úsměv. „Teď," řekl si Jeník, polohlasně ze sebe vyrážeje: „Zá-mek a po-me—." Prask! Knoflík přišitý vetchou nití a příliš tažený Jeníkovou rukou se utrhl a zůstal mu mezi prsty.

Jeníkovy naděje se naráz zřítily. Slzy mu vstoupily do očí a pláč do hrdla. Byl neskonale nešťasten, neboť viděl v tom trest za to, že bral cizí knoflík pro své štěstí. Vzlykal tolik, že kominík se obrátil a Přistoupil k němu.

„Co se ti stalo, chlapečku?" ptal se. Jeho hlas byl právě tak čistý jako kominík byl zasazený. „Udělal ti někdo něco, či jsi něco ztratil?"

Kominíkova ruka přejela Jeníkovi přes hlavu jako teplá vlna. „Sebral jsem knoflík," vyhrkl. „Chtěl jsem zámek a pomeranč." A dal se znovu do pláče.

„A čí jsi?"

Jeník nevěděl, čí je. Nepatřil nikomu, ale člověku je tak dobře, když může někomu patřit.

Kominík vzal uplakaného Jeníka za ruku a vedl jej s sebou. Uvedl Jeníka do malého domku — právě do toho, ve kterém zmizelavčerejší dívenka.

„Maminko a Lído — vedu vám chlapce, který pláče, že chtěl zámek a pomeranč."

„Nepláču proto," řekl Jeník, „ale proto, že jsem sebral knoflík."

„Zámek ani pomeranč ti nemůžeme dát," řekla paní kominíkova, „ale dáme ti oběd."

A dali mu. Posadili jej za stůl a nalili mu plný talíř polévky. Z jedné strany seděl pan kominík — už čistý a umytý, z druhé strany paní a naproti — Lída, která ztratila včera knoflík.

Dávali mu dobré a laskavé otázky a Jeník odpovídal. Jakživ toho tolik nenapovídal, jako tenkrát. Všechno pověděl, jak je sám, jak chtěl štěstí, jak hledal knoflík a jak vše dopadlo.

„Líbíš se mi, chlapče," řekl kominík;"— a jestli chceš, můžeš u nás zůstat a naučím tě kominářem¹⁸. Beztoho je Lide samotné smutno."

Paní zakývala hlavou a Lide zablesklo v očích. Jeník radostně při­kývl a velkou radost přikryl velkým kusem masa, aby mu neutekla.

Být kominíkem znamená obšťastňovat lidi, kteří mají knoflíky. Až budou všichni lidé mít knoflíky — budou všichni šťastni.